Panenka: Večer jsem pořád v pubertě

Jste úspěšný?
„Myslím, že jsem spíš v plusu než v mínusu. Ale zase ne moc. Samozřejmě se nehraje o vysoké částky, spíš je to taková sranda.“

Co vám jde lépe, odpaly, nebo jemné údery do jamky?
„V podstatě to mám vyrovnané, ani jedno výborný, prostě v rámci možností. Velkým problémem pro mě bylo patování. Moje nejsilnější stránka je asi krátká hra, přihrávky, kdy může člověk projevit jistý cit pro balon.“

Hrajete golf i venku, kde se musíte pohybovat?
„Pokud jedu vozíkem, je to bez problémů. Jenže na turnajích se vozíky nesmějí používat. Jen výjimečně. Mám problémy obejít hřiště, když se lítá nahoru-dolů, to je hodně náročné.“

Je teď golf váš nejoblíbenější sport?
„Ne. Je to tenis, jednoznačně. V podstatě ale hraju všechno. Teď, na stará kolena, jsem začal hrát, teda v uvozovkách, závodně ping-pong. Založili jsme v Čerčanech béčko – říkáme tomu líheň. Já jsem pomalu nejmladší.“
(směje se)

Jste sice celoživotní samouk, ale velmi úspěšný. Míčové hry vám jdou samy. Miloslav Šimek kdysi prohlásil, že vám jako kojenci strouhali balon do sunaru…
„S nějakým talentem jsem se narodil. Měl jsem pak vynikají průpravu ve škole, kde jsme hráli házenou, volejbal, basket a další sporty. Uměl jsem se k tomu prostě postavit.“

Po příchodu ze školy bývalo dříve zvykem hodit tašku za dveře a až do večera hrát fotbal na plácku. Dnes to vypadá, že mladí chodí spíš do heren. Odráží se to na kvalitě českého fotbalu?
„Určitě. Je to přece jednoduché porovnat. My jsme s fotbalem strávili denně čtyři, pět hodin. Když to srovnám se současností, tak ty hodiny přece musejí někde chybět. Děti jsou v klubech, kde si dvakrát týdně po hodině a půl zatrénují. To já měl v nohách za jediný den. To v kvalitě musí chybět, proto se dnes rodí fotbalisti, kteří jsou sice dobře připravení fyzicky, pohybově, ale nemají myšlení ani techniku.“

Jak vnímáte fakt, když v posledním kvalifikačním zápase v San Marinu chybí dva kreativní hráči Rosický s Matějovským a kouč Petr Rada za ně prostě nemá náhradu?
„Kreativní hráči u nás téměř nejsou. Navíc, když disponujete jen jedním takovým hráčem, soupeř se na něj připraví. Když jich je víc, třeba v mé době jsme byli na hřišti třeba tři, soupeř neví, koho dřív hlídat. Dnes, když je jeden Horváth, a stoupne si k němu nějaký dřevák, tak ho vymaže.“

Nemyslíte, že by český fotbal měl změnit filozofii? Zkrátka už žáčkům „cpát“ do hlav konstruktivní, kreativní pojetí hry, a ne aby hlavním kritériem byly výsledky?
„Pořád se říká, že mládež je od toho, aby se vychovali talenti pro A-mužstva. Říká se to, ale neplatí to. Protože většina mládežnických trenérů chce mít úspěchy, tedy výsledky. Ale nejde jim vůbec o to, jestli je ten který hráč fotbalový. Právě takoví kluci většinou nemají šanci hrát, protože je překopou kolohnáti, jež mají větší fyzické proporce. Zažil jsem to se syny. V jeho mužstvu byli hráči, malí kluci, šikovní s balonem. Jenže byli tělesně slabí, dlouháni je přehrávali. Proto z devadesáti procent skončili. Trenér je nestavěl, tak toho radši nechali. To je podle mě velká chyba. Musí mi přece být jedno, jestli budu čtrnáctý, patnáctý nebo šestý. Můj úkol, jako trenéra mládeže, je, vychovat hráče do budoucnosti. V tom si většina trenérů plete pojmy s dojmy.“

Neměl by ale přijít impuls od svazu?
„Záleží, v jakém klubu to tak berou. Všude mají, myslím nyní ty lepší kluby, sportovního ředitele, který musí dohlížet, jak trenéři mládež vedou.“

Svaz by podle vás tedy zasahovat neměl?
„Nevím, svaz bych do toho asi nepletl. Ano, mohl by vydat brožury, výukové programy, asi by to tak mělo být. Ale nakonec by stejně záleželo, zda by to v klubech tak dělali. V zájmu všech ligových klubů by mělo samozřejmě být, že je přece výhodnější vychovat si vlastní hráče než je draze kupovat.“

Vy jste diváky vždy hrou bavil. Když se jdete dnes podívat na ligu, bavíte se?
„Přiznám se, že moc nechodím. Na fotbal se dívám, abych byl potěšený, abych viděl něco, o čem bych mohl vyprávět, co mi utkví v paměti. A takových situací je u nás hrozně málo. Je to i tím, že hráči jsou hodně univerzální. Všichni jsou velmi dobře připraveni silově, fyzicky, ale nemají, až na malé výjimky, myšlení. Bohužel.“

Takže je vám smutno, když se díváte na některá utkání?
„Hm, je. Nemám z toho žádnou radost. Ale zase, abych jen nekritizoval… Je pravda, že hráči to mají těžší v tom, že fotbal je dnes na úplně jiné mediální úrovni. Každý má možnost za víkend zhlédnout několik zápasů té nejvyšší úrovně, třeba z anglické ligy. To pak člověk nemůže vážně porovnávat. Kdyby sledoval jen českou ligu, tak by tam možná něco našel.“

Nemyslíte, že českému fotbalu ujel vlak?
„To ne. Vždyť se přece pořád rodí spousty talentů.“

Ale mohlo by jich být přece mnohem víc, jako třeba v Holandsku.
„Mohlo, samozřejmě. Vždycky se směju, když vidím osmileté děti, jak dělají strečink. Myslím, že to nepotřebují, spíš by ten čas měly věnovat práci s míčem.“

Čemu se teď chcete věnovat vy? Zamýšlíte do budoucna něco zásadního?
„Vůbec ne. Nezamýšlím nic, jen bych byl rád, kdyby měla Bohemka podobný stadion, jako má Slavia. Docela jí ho závidím.“

Jste v tomto směru optimista?
„Moc ne, protože jsem viděl už tolik projektů a plánů a stejně nikdy nic nevyšlo. Strašně bych si stadion přál. Právě na Slavii je vidět, že hraje na svém stadionku, kde je doma.“

Hrozí nadále Bohemce stěhování do Edenu?
„Nevím, nejsem majitelem stadionu. Vím, že existují tři možnosti, ty nejsou žádným tajemstvím. Buď postavit stadion nový v „ďolíčku“, nebo ho postavit někde jinde. Anebo hrát někde jinde. Jak to skončí, nevím.“

Pojďme k nedávné, pro vás radostné, události. Letos 28. října jste obdržel státní vyznamenání. Našel jste si už pro ně doma místo?
„Dal jsem si ho do vitrínky. Jsem vnitřně spokojený, pyšný a hrdý. Vždycky jsem se snažil hrát pro diváky, povznést fotbal jinam než do polohy obyčejného kopání do míče. Doufám, že ocenění, které jsem obdržel, je i za to, že jsem pro fotbal něco udělal.“

Pokud byste mohl, komu z fotbalistů byste vyznamenání udělil?
„Nevím, to je těžké. Neznám měřítka pro a proti. Pravda je, že vyznamenání dostávají lidé, kteří se zasloužili o proslavení jména České republiky v zahraničí.“

Jedním z kritérií, za které jste vyznamenání dostal, bylo, že jste přispěl k česko-rakouským vztahům. V Rakousku jste dlouhý čas hrával, jste tam stále populární. Vracíte se tam?
„Několikrát do roka. Na různé akce Rapidu, nebo na různé akce do míst, kde jsem hrával poté.“

Stýkáte se s bývalými spoluhráči Rapidu? Třeba s jinou legendou, útočníkem Kranklem?
„Hodně kamarádím s Keglevitsem. S Kranklem jsem dost komunikoval, když byl trenérem národního mužstva. V nedávné době i s předchůdcem pana Brücknera, reprezentačním koučem Hickersbergerem. To byl také můj spoluhráč, s tím jsme si volali každý týden. Nedávno jsem se dostal do Legend Rapidu. Tak se jmenuje klub, který Rapid nově založil. Každá z legend obdržela od Rapidu parkovací místo, má své místo na tribuně. K dispozici máme koutek, kam si při zápasech můžeme pozvat hosty, je tam občerstvení, celé je to pěkně udělané. Na Rapid se jezdím podívat tak šestkrát do roka.“

Jak se nyní Rakušané dívají na stav národního mužstva? Sílí hlasy, aby trenér Karel Brückner odstoupil.
„Rakouská povaha je taková. Když jde o cizince, nebo někoho, koho tolik neberou, a ten dotyčný nemá výsledky, tak to má pak hodně těžké. Samozřejmě, vyhráli první zápas s Francií, což byl šok. Myslím, že pan Brückner to bude mít hodně těžké, pokud nebude mít dál výsledky. Zahraniční hráč tam musí hrát víc než na sto procent, abych byl brán jako oni. A u trenéra to platí úplně stejně.“

Myslíte, že Brückner situaci ustojí?
„Vytýkali mu, že příliš nekomunikuje s médii, že je v Olomouci, kde kouká na video, místo aby jezdil po stadionech a sledoval hráče. Na to jsou hákliví. I když, na to by asi byli všude. Je jasné, že všechno stojí a padá s výsledky. Když budou, nechají si ho a budou rádi.“

Vy jste v Rakousku podobné problémy neměl. Bohužel jste se tam ale dostal až na sklonku kariéry. Dokážete si představit, co byste nyní dělal, kdybyste nehrál v době komunismu, kdy vás milostivě pustili do zahraničí v 32 letech?
„Možná bych se houpal na Floridě v křesle, opaloval se a hrál si na amerického továrníka. (směje se) Ba ne. Vím, co bych dělal určitě – věnoval se nějakému sportu, jako dnes. Možná bych ale jezdil po světě, poznával golfová hřiště, další destinace. Realita je ale holt jiná.“

Litujete toho hodně?
„Jen trošku vzdychám nad tím, že jsem nevydělal tolik peněz, abych zabezpečil rodinu.“

Ptám se i proto, že Jiří Sloup, který ve své době střílel branky v reprezentaci, na stará kolena v Plzni zedničí…
„Bohužel jsme generace, která tady, jak se říká, uvízla. Na druhou stranu si ale myslím, že jsme měli možná bohatší, romantičtější život. A možná budeme mít lepší vzpomínky, než mají dnešní kluci.“

Vaše nejhezčí vzpomínky se zřejmě vztahují ke „zlatému dloubáku“ z Bělehradu. Když jsem si na serveru youtube zadal jméno Panenka, objevil se v nabídce jako první pokutový kop Zinedina Zidaneho ve finále MS 2006. Zkoušel jste podobně najít tu vaši penaltu z ME?
„Podíval bych se, to jo, ale s internetem si moc netykám. Nerozumím moc, co mám mačkat. Možná se k tomu někdy dokopu. V podstatě mi ale stačí, že pokud někdo kopne takovým způsobem penaltu, tak se řekne, že to byl „Panenka“. To mi stačí, nemusím se ani dívat.“ (směje se)

Máte penaltu v archívu? Kouknete se doma někdy?
„Přiznám se, že jsem bělehradské finále viděl podruhé v životě tento týden. Pouštěl mi ho nějaký novinář. Nejsem typ, který by se rochnil v záznamech a fotografiích.“

Co jste si při projekci říkal?
(směje se) „První věc, kterou jsem řekl, byla, aby to pustil normálně, že to má nějaké zpomalené. Ale byly tam pěkné věci… Možná to tehdy bylo všechno pomalejší, ale zase mnohem fotbalovější.“