Panenka: Večer jsem pořád v pubertě

Ostatně, také se na něj necítí. „Ráno je mi pětasedmdesát, večer jsem ale v pubertě. Asi tak dvacet minut, víc ne,“ žertuje současný prezident Bohemians 1905, klubu, se kterým je spojen pupeční šňůrou.

Fotbal pomalu odpískává, kvůli problémům s kyčlí téměř tři roky nekopl do balonu. Když se dívá na zápolení kamarádů na hřišti, je mu pořádně smutno.

„Že nemůžu hrát fotbal, to je pro ten největší trest,“ konstatuje hořce. Proto se vrhnul na jiné sporty, kde není potřeba tolik pohybu. Hraje kulečník, golf, nově i ping-pong. V následujících dnech jej ale čekají mimosportovní záležitosti – série oslav narozenin.

Chystáte to pojmout ve velkém?
„No, mám z toho docela hrůzu. Nejsem typ, který by miloval velké oslavy a humbuk. Co jsem počítal, budu to slavit asi pětkrát. S rodinou, na Bohemce se zaměstnanci, pak to musím pořešit v hospodě a s Nadací fotbalových internacionálů. A nakonec, popáté, oficiálně, pro větší spektrum lidí.“

Na oslavy se tedy netěšíte?
„Ani na jednu.“(směje se) Ba ne, těším se třeba na sedmého prosinec, na oslavu s fanoušky Bohemky v „ďolíčku“. Akce se jmenuje Vánoční setkání s Klokanem, budou tam různé atrakce, určitě to bude fajn.“

Na kolik let se cítíte?
„Šedesátka je hrozná. Cítím se… No, ráno když vstávám, tak na pětasedmdesát, ale večer jsem v pubertě. Tak asi dvacet minut, víc ne.(směje se) Teď vážně, cítím se v pohodě.“

Pomáhá vám, že se celý život pohybujete mezi mladými lidmi?
„Samozřejmě, kontakt s mladými lidmi pomáhá, abych myšlenkově neustrnul. Navíc se pohybuji v prostředí, které je mi příjemné. Fyzicky je to ale horší. Kdybych neměl problém s kyčlí, byl bych na tom rozhodně líp. Budu to muset po Novém roce už řešit.“

Už znáte termín operace? Prezident Klaus vám v říjnu, při předávání státního vyznamenání, doporučil doktora…
„Kdybych se nebál, tak už mám asi operaci za sebou. Když už se k tomu ale odhodlal pan Gott nebo pan Klaus, tak musím jít taky, nedá se nic dělat.“

Jak dlouho operaci odkládáte?
„Přes dva roky. Poslední fotbalový zápas jsem hrál dokonce před třemi. Od té doby jsem se změnil na „výkopáře“, provádím čestné výkopy, jsem první náhradník paní Bohdalové. Myslím tedy, že jsem nakonec povýšil. (usměje se) Spíš se teď orientuji na karty, kulečník, halový golf. Aktivity, kde není potřeba tolik pohybu.“

Jste ve fázi, kdy je už operace nevyhnutelná?
„Nejsem doktor, nevím. Byl jsem před dvěma lety na rentgenu, po něm mi řekli, že to na operaci je. Existují dva názory. První říkají, že dokud člověk v noci v klidu spí a kyčel ho nebolí, tak je ještě dost času. Druzí říkají, že by to chtělo operovat i tak. Pravda je ta, že problémy mám při pohybu, při běhu. No, u mě spíš už při chůzi. Musím být opatrný když přecházím silnici, aby mě nezajelo auto, protože rychlé kroky už neudělám. (hořce se usměje). V noci zatím problémy nemám, prášky neberu. Kdyby mě to ale chytlo, musel bych hned.“

Jste vnitřně rozhodnutý, že zákrok podstoupíte?
„Nejbližším jsem několikrát tvrdil, že půjdu, ale už jsem nedodal, který rok. Je fakt, že už chci, bude to brzy akutní. Říkám si, že Vánoce a konec roku nějak doklepu.“

Někteří lékaři tvrdí, že s umělým kloubem se nedá hrát fotbal. Odpískal jste ho, nebo věříte, že si ještě kopnete?
„Teď nemůžu ani popoběhnout. Ale Honza Fiala (bývalý reprezentační obránce) na operaci kyčle byl a hraje dál. Dá se však říct, že fotbal trošku odpískávám, ale nohejbal nebo tenis, doufám, budu moci po operaci hrát dál. Záleží samozřejmě, jak se zákrok povede.“

Právě možnost, že byste si ještě mohl zahrát fotbal, alespoň lehce, by vás měla přesvědčit, abyste zákrok podstoupil…
„No jo, no. Jenže já mám, nechci říct přímo komplex… Ale zkrátka když vidím bílý plášť, tak mizím. A když vím, že mě v nemocnici budou řezat, je to pro mě strašně stresující. Ideální pro mě by bylo, kdyby mě v hospodě u piva praštili palicí do hlavy, odvezli mě do nemocnice a tam mě kuchli. To bych byl spokojený. Protože pocit, že tam jít musím, je hrozný.“

Jak vám je, když se na kamarády, kteří běhají po hřišti, musíte jenom dívat?
„Je mi smutno. Mám strašnou chuť si zahrát. Hlava by chtěla, jenže tělo je proti. S tím se musím vyrovnat, ale je to pro mě ten největší trest.“

Říkal jste, že se věnujte jiným sportům. Hlavně golfu. Kdy jste s ním vlastně začal?
„Je to strašně dlouho. Vím, že to bylo 16. ledna, ale rok už si nepamatuju.“ (směje se)

Jak jste se ke golfu dostal?
„Na Smíchově otevřeli golfovou halu, první svého druhu v Čechách. Majitelé jsou mí kamarádi, hrával jsem s nimi fotbal, hokej, tenis. Udělali tehdy propagační akci, pozvali pár známých lidí. Tam jsem si poprvé zkusil golf. Začali jsme společně s Pavlem Richterem, zkoušeli jsme odpaly a já se nemohl trefit do míčku. Říkal jsem si, že nejsem přece takové dřevo, tak jsem se tomu začal trochu věnovat.“

Kdo je na tom nyní lépe, Pavel Richter, nebo vy?
„Pavel měl trochu výhodu, že byl hokejista, má větší cit v ruce. Vždycky byl o malinko lepší, ale velký rozdíl mezi námi není.“

Propadl jste golfu jako někteří fotbalisté?
„Ne. Je pravda, že v začátcích mě to rajcovalo, hnala mě touha se zlepšovat. Jsem samouk, neměl jsem nikdy trenéra. Samozřejmě vím, že to byla chyba, ale jsem tak navyklý. Všechny sporty jsem se vlastně naučil sám. Golf je vynikající, hraju ho moc rád, ale nebyl jsem do něj nikdy takový blázen jako jiní. Pokud mám ale možnost, jdu hrát. Což je tak jednou za čtrnáct dní.“

Kam byste se výkonnostně zařadil?
„Na to, že jsem samouk, a že jsem omezený pohybově, myslím, že to není vůbec špatný. Lepší už to ale nebude. To bych musel trénovat, což mě nebaví. Mě baví hrát.“

Jaký je váš nejcennější skalp?
„Nějaké mám, určitě. Velké souboje svádíme s Láďou Vízkem nebo s Ivanem Haškem. Je to napínavé, vždycky je něco v sázce, neexistuje, abychom o nic nehráli. Ať už jsou to peníze, kachny nebo obědy.“

Pokračování zpovědi Antonína Panenky najdete zde >>>