„Liga je špatná,“ říká Dušan Uhrin, jeden z nejzkušenějších trenérů, kteří se v současnosti v českém fotbale pohybují. Spolupracuje s nováčkem Bohemians Praha a věří přitom, že jméno jeho syna se jednou objeví v kolonce hlavní trenér Sparty.
Ví, že stříbro na EURO ´96 kdysi mohl zhodnotit líp, ale zkušenosti z Gruzie nebo Emirátů by za nic nevyměnil. A chystá se na další výlet za prací.
To, co po návratu z Gruzie vidí na ligových hřištích v Čechách, Uhrinovi velkou radost nedělá. „Je tu pár fotbalistů, jinak nic moc,“ říká trenér, který na domácí klubové úrovni zažil velké úspěchy třeba právě ve Spartě, kde jeho rukama prošly budoucí opory.
V českých klubech a pak i v národním týmu jste vedl řadu hráčů, z nichž jsou dnes trenéři, více či méně zkušení. Překvapuje vás to?
„Ne. Je přece spousta důvodů, proč bývalí hráči zůstávají u fotbalu, není těžké na ně přijít. Ten hlavní si musí každý najít v sobě sám. Jenže někdo je Beckenbauer a může trénovat, někdo ne.“
Co říkáte úrovni české ligy?
„Je to špatné.“
Když jste se v létě vrátil z Gruzie, tak jste se zhrozil?
„Chybí mi dynamický fotbal, intenzita. Pár hráčů, kteří jsou opravdu fotbaloví, tu je, ale jinak… To, co jsem po návratu od léta viděl, mě optimismem moc nenaplňuje.“
Šel byste teď trénovat Spartu? Bavíme se teoreticky, kdyby prostě přišla nabídka na jméno Dušan Uhrin starší.
„Asi ne.“
Proč?
„Potřeboval bych čas, abych se na tu práci připravil. Kdysi jsem z Chebu do Sparty šel ze dne na den. Věděl jsem, do čeho jdu, na Letné jsem předtím působil.“
Celé fotbalové generace se traduje, že Spartě se neříká ne. V posledních týdnech jí poděkovali za zájem a šli dál dva trenéři: Ščasný a Uhrin mladší. Víte, proč další Uhrin na Letné v roli hlavního kouče – zatím – nebude?
„Vím. To je přece jasné.“
Jaký je váš pohled? V případě vašeho syna k tomuhle tématu máte přece jen blíž.
„Copak se Dušanovi, nebo předtím Ščasnému, může někdo divit? Oba už mají něco za sebou. Ne, mě vůbec nepřekvapilo, že Dušan to místo asistenta ve Spartě nevzal.“
V minulosti trénoval béčko Sparty a když pak odešel do Poštorné, do nižší soutěže, jako hlavní kouč, vy jste mu to veřejně vyčítal.
„Tehdy ano… On na to ale řekl, že chce trénovat, ne dělat jen asistenta.“
Co kdyby mu letenští nabídli místo hlavního kouče?
„To je něco, co se neodmítá. Ale zase – podle mě to nejde vzít prostě jen tak se zavřenýma očima. Kouč má mít výsledky a odpovědnost, ale musí mít právo rozhodovat. Jak můžete být za něco odpovědný, když nemůžete rozhodovat!?“
Bavil jste s ním o tom?
„Jsme pořád v kontaktu, ale do podobných věcí mu vůbec nemluvím. Bavíme se o tom, probereme to, nic víc. S jeho rozhodnutím nejít dělat asistenta souhlasím.“
Jste zasvěcený do situace ve Spartě, nebo ji sledujete jen zvenčí?
„Kdepak, nevidím jim do kuchyně. Všechno sleduji jako vy, jako každý.“
Je Sparta v krizové situaci?
„Mají potíže, to je jasné. Mě strašně štve, co se tam děje! Mám ke Spartě vztah. Víte, nechci kritizovat trenéry, ale nepřipadá mi normální, nebo jak to říct... Když přijde kouč a všechno, co bylo před ním, svým způsobem rozmetá.“
Jenom zticha být nemůže, musí si přece chránit kůži. Nebo ne?
„Když vezmu nějakou práci, tak přece nepřijdu a nezačnu vykládat, jak to všechno předtím bylo špatně. To jsem se naučil kdysi v Chebu, pracovat s hráči, které mám k dispozici. Nebyl jsem nikdy zvyklý někam přijít a začít jen ukazovat – toho nechci, ten zůstane, toho mi kupte, támhletoho sežeňte na hostování… Možná to bylo špatně, ale já to prostě 35 let nedělal jinak. Vždy jsem se snažil vytvořit tým podle toho, jaké mám hráče, a když už jsem ho měnil, tak postupně. Nikdy jsem neřekl: Teď budeme hrát tímhle systémem, tak mi na něj sežeňte lidi.“
To ale trenéři běžně dělají. Přijdou a začnou změny v kádru.
„Já si nepamatuji, že bych kdysi třeba ve Spartě každou chvíli objednával, kupte mi tohodle a támhletoho.“
Navíc, aby to nebylo tak jednoduché, trenér bývá často ten poslední, kdo se o koupi nebo prodeji dozví. Hlavní roli hraje vedení.
„To platí odjakživa, já jsem to taky zažil, třeba zrovna ve Spartě. Nemá cenu říkat, o koho šlo, on to ví, já to vím. Prostě toho hráče jsem v danou chvíli nepotřeboval, protože se nehodil do koncepce. Jenže klub ho stejně přivedl.“
Jsou hráči v Čechách přeplacení?
„To opravdu nevím. V porovnání se světem ne. Pokud tou otázkou míříte do Sparty, tak opravdu netuším, jaké tam mají smlouvy.“
Když v sezoně 1991–1992 Sparta vyřadila v Lize mistrů Marseille, tak se spekulovalo, že vám milionářský klub, který rok nato Ligu mistrů vyhrál, nabídl angažmá. Byla to pravda?
„Já fakt nevím. Možná ano.“
Možná?
„Něco jsem zaslechl, ale nikdo s ničím konkrétním nepřišel. Pár let nato mě prý chtěl Paris SG, to když jsme je s Maccabi Haifou vyřadili v Poháru UEFA.“
A vás to nelákalo?
„Já ale žádnou konkrétní nabídku nedostal.“
Měl jste vůbec manažera? Někoho, kdo by se o podobné věci staral?
„Ne.“
A později jste si ho pořídil?
„Nikdy jsem manažera neměl a teď už nemá cenu si nějakého pořizovat. Občas se ukázalo, že to byla chyba. Říkalo se o mně, že nemám motivaci, že jsem moc drahý… Proto jsem možná netrénoval mužstva, která o mě měla zájem, ale k osobnímu kontaktu, který by řešil nejasnosti, nikdy nedošlo. Kdybych měl tehdy manažera, řešil by to on, spousta věcí mohla být jinak.“
Vy jste už ve 33 letech odešel trénovat do zahraničí, do severní Afriky. Takže vlastně od začátku svojí kariéry jste dobrodruh, který se o sebe stará sám?
„Šel jsem tam po angažmá ve Spartě, kde jsem dělal asistenta. Proč ne, byla to zkušenost. Navíc jsem s týmem CM Belcourt vyhrál Alžírský pohár. Ale abych se ještě vrátil k těm nabídkám, které byly, nebo možná nebyly. Po EURO přišly ty velké, ale já se o nich nedoslechl. A pokud ano, tak pozdě.“
A proč? Víte už, proč se trenér nedozví, že je o něj v zahraničí zájem?
„Vím, že roli hrálo třeba to, že jsem v té době jednal s vedením reprezentace o prodloužení smlouvy. Chtěli mě Angličani, jenže někdo zařídil, abych se to nedozvěděl.“
A víte, který klub to byl? Kdo z vás mohl udělat prvního Čecha působícího v tehdy už fungující Premier League?
„To jméno už teď vůbec není důležité.“
Už jste se smířil s tím, že jste úspěchy se Spartou a reprezentací nedokázal proměnit třeba v angažmá v anglické lize?
„To je život, já to nějak tragicky neberu. Jasně, trénovat v Anglii nebo Itálii, ve Španělsku, to je pro trenéra vrchol. Prostě se tak v mém případě nestalo. Zažil jsem jiné věci jinde.“
Mohl jste být první Čech v renomované lize. Když pomineme Zdeňka Zemana, který v Itálii působil a žil, vlastně až Ivan Hašek získal angažmá ve Francii, napřed ve druhé lize, pak v první.
„No jo, já vím, je to otázka manažera. Mít, či nemít.“
Má váš syn manažera?
„Vidíte, tohle přesně nevím. Myslím, že má.“
Ale aspoň jste mu řekl, že mít někoho takového mu může ulehčit práci?
„To určitě.“
Není to tak dávno, co jste prohlásil, že kdybyste neměnil taktiku pro finálový zápas s Němci na mistrovství Evropy v roce 1996, mohl jste mít ve vitríně zlatou medaili. Stejně jako Václav Ježek z roku 1976. Proč jste to řekl až po tak dlouhé době?
„Abych řekl pravdu, já záznam toho zápasu poprvé viděl před dvěma lety. Prostě až po deseti letech.“
Ty výčitky jste si dělal hned po zápase, nebo druhý den, nebo až po měsících?
„Určitě vím, že když jsem viděl ten záznam, bylo mi jasné, že jsem udělal chyby. Ne v sestavě, i když teď vím, že jsem měl střídat v průběhu zápasu jinak, místo Poborského měl jít z trávníku někdo jiný, ale teď už nemá cenu se tím zabývat. Naordinoval jsem útočnou taktiku, říkal jsem si, že když je to finále, tak budeme hrát pro lidi. Měli jsem zůstat u toho, co nám šlo, spoléhat na rychle protiútoky a hrát při tom dynamický fotbal.“
To jsou ta kdyby…
„Právě. Skončíme u možná… Možná by všechno bylo jinak, kdyby… Před rozhodujícím gólem měl pomezní praporek nahoře, jenže nikdo z kluků nereagoval, neprotestoval, hlavy šly dolů.“
Co naopak se vám v kariéře povedlo na jedničku? Čím se rád pochlubíte?
„Pozor, tím finále určitě. Taky třetím místem v Rijádu na Konfederačním poháru, kde jsme prohráli v semifinále s Brazílií. Oni rok nato přece byli ve finále mistrovství světa. Když jsem v roce 1997 končil, česká reprezentace byla třetí na světě.“
Pak je ve vašem seznamu nultý ročník Ligy mistrů a tažení Sparty do semifinálové skupiny?
„Přesně tak. Na to rád vzpomínám. Přešli jsme třeba přes Glasgow Rangers, Marseille, pak ve skupině na nás čekali soupeři jako Benfica, Kyjev a Barcelona.“
Vy jste se naučil žít v arabském i židovském světě. Nikdy vám kvůli tomu nikdo nedělal potíže?
„Ne, ne. Vidíte, mně to ani nepřijde, že jsem se pohyboval mezi těmi světy. Nikomu to nevadilo, nikdo mi to nedal najevo. Ani když jsem šel do Haify z Emirátů, což je ta horší varianta, jít z arabské země do Izraele.“
Co vás vlastně táhlo ven?
„Nevím. Chtěl jsem poznat jiný svět. A to se mi povedlo. Mám zážitky možná na několik životů.“
Jsou Vánoce, vzpomenete si třeba na opravdu výjimečné svátky, které jste prožil v zahraničí?
„Když jsem trénoval v Izraeli, tak jsem Štědrý den prožil v Nazaretu a všechno to pak umocnila i půlnoční. To se nezapomíná, to byl obrovský zážitek.“
Kdybyste si mohl vybrat, kde byste trénoval klidně celý život?
„V Dubaji, kde jsem působil v klubu Al-Nasr. Tam bych byl vydržel léta, jenže jsem byl domluvený s Maccabi, že k nim odejdu, a dohodu jsem chtěl dodržet. V Dubaji je nádherné moře. Letos jsem měl nabídku ze Saúdské Arábie. Hodně mě to lákalo. Tenhle kout světa se mi líbí.“
Proč tam už nejste?
„Potřeboval jsem si po dvou letech v Gruzii odpočinout.“
Jen tak mimochodem, jaká je budoucnost fotbalu v téhle části světa? Vedle v Abcházii mají spousty peněz, na které zatím úspěšně lákají slavné Brazilce.
„Pozor, Gruzie je jiná, ta svoji fotbalovou historii má. Dinamo Tbilisi kdysi vyhrálo Pohár mistrů, Gruzínci hráli v sovětské reprezentaci. Nyní v zemi chybí infrastruktura, lidi na fotbal nechodí. Tam ten výkonnostní pokrok bude složitý.“
Říkal jste, že po Gruzii jste si do Čech přijel odpočinout. Takže plánujete zase trénovat?
„Určitě. Nic přesného ale teď říct nemůžu.“
Bude to v zahraničí?
„Ano, zase budu balit.“
Dovedete si představit, že byste v nějakém klubu strávil víc než jednu, maximálně dvě sezony? Váš trenérský životopis je plný štací na jeden rok.
„Dokážu! Čtyři a půl roku s nároďákem, to se přece počítá. Když mluvíme o klubech, tak dva a půl roku jsem vydržel ve Spartě, v Chebu jsem byl dvakrát, čtyři roky a pak rok a půl.“
Vy jste vždy chtěl jen krátkodobé smlouvy?
„Já to vezmu odjinud. Jde o vedení, o šéfy, které máte nad sebou. V Chebu jsem měl štěstí, tam byl Beneš. Ve Spartě zase Mašek, než přišel Mach. U reprezentace Chvalovský. Samozřejmě jsem během kariéry zažil momenty, kdy jsem si blahořečil, že mi končí smlouva. Třeba syn měl teď v Rumunsku smůlu na šéfa. Když se všechno sladí – výsledky, mužstvo, prostředí, spolupracovníci,vedení – tak je trenérské řemeslo paráda.“
Jak vzpomínáte na účinkování ve vršovických Bohemians, kteří na konci 80. let prošli úplatkářskou aférou?
„To byl předsedou Svoboda. Začali jsme dobře, pak jsme hráli o záchranu. Viděl jsem, co dokáže vyšetřování udělat s psychikou lidí, jak to zapůsobilo na hráče.“
Kde to bylo v Čechách nejpříjemnější?
„Opravdu rád vzpomínám na Cheb, kterým prošla snad celá budoucí reprezentace. Pamatuji, jak za mnou jednou přišel táta Míry Kadlece, ať prý synátora nechám střílet trestňáky, že je moc tichej, že na hřišti stojí vždy stranou, že si o to sám neřekne. No vidíte, a jaký to pak byl borec přes standardky. Stejně rád vzpomínám na Spartu, na reprezentaci, kterou jsme vlastně po rozdělení Československa začali vytvářet. Když se tak probírám vzpomínkami, jediné, co pořádně nevím, je, proč jsem narychlo odešel z AIK… To je snad jediný bod kariéry, kterého fakt lituji.“
