Masopust: Na stříbro jsem pyšný
Masopust, toho času důchodce.“ Tak se představuje jeden z nejlepších fotbalistů nejen české, ale i světové historie Josef Masopust při společenských akcích. V anketě deníku Sport obsadil druhou příčku.
Jeho jméno znají všichni. I ti, kteří v životě na stadionu nebyli. Od báječného roku 1962, kdy s československým týmem vybojoval na šampionátu v Chile stříbro, když ve finále proti Brazílii vstřelil gól a převzal pak Zlatý míč nejlepšího fotbalisty Evropy, uplynulo skoro půlstoletí. Na jeho umění se nezapomíná.
Nevadí vám, že jste nestanul na nejvyšší pozici?
„Vůbec ne. Mě naopak potěší, že si na mě, důchodce, ještě někdo vzpomene. Stále opakuju, jak je velmi ošidné srovnávat fotbalisty různých generací, z různých období. Podobné ankety ovšem vítám, protože se při nich připomene, že i dříve narození fotbalisté něčeho dosáhli, něco uměli. Proto jsem na druhou pozici mezi nejlepšími v historii docela pyšný.“
Byl jste ovšem vyhlášen nejlepším českým fotbalistou 20. století. Z toho dalšího neuplynula ještě ani jedna celá dekáda a už jste sesazen. To lidé tak rychle zapomínají?
„Podívejte se, ono je přirozené, že do popředí vystupují novější hrdinové. Do poloviny minulého století byl jednoznačně nejlepším českým fotbalistou Josef Bican a také já bych mu dal hlas. Pak přišla éra Josefa Masopusta a nyní je vystřídal Pavel Nedvěd. A jsem si jist, že přijdou další. Fotbal se totiž neustále vyvíjí, jde kupředu. Bylo by špatné, kdyby se neobjevily další velké hvězdy. Snad ještě pár let vydržím, abych se toho dožil.
| Josef Masopust |
2. místo: - celkem získal 194 bodů |
Těší vás, že si fanoušci i hráči, kteří v této anketě hlasovali, slavná jména minulosti v paměti uchovávají?
„Je to přirozené. Mnozí si tak vzpomenou i na dobu, která už pominula, ale když ne v nich, tak v rodičích nebo prarodičích zanechala stopy. A slyšeli o ní z jejich vyprávění. Ta naše, komunistická, nebyla jednoduchá, obrala nás o nejlepší sportovní léta. Nebylo radno vybočovat z řady, proto i nejlepší fotbalisté se tvářili, že slavní nejsou.“
Vy i Nedvěd jste získali Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy v anketě francouzského časopisu France Football. Vy za rok 1962, Nedvěd o 41 let později. Ani zisk těchto trofejí nenavodí jakési objektivní srovnání?
„Stejné je to v tom, že jsme oba museli něco umět, hlasující novináře z celé Evropy zaujmout, aby nás volili. Jinak jsou naprosto odlišné. O mém Zlatém míči se vůbec nepsalo, v novinách vyšla jen zmínka mezi masovou tělovýchovou, že jsem ho dostal. O křivosti tehdejšího režimu svědčí, že o rok později vyhrál ruský brankář Lev Jašin a na titulních stránkách se vyjímaly chvalozpěvy na úspěch sovětského sportu. To mě jako Čecha dost mrzelo. Co se však dělo v médiích, když vyhrál Pavel Nedvěd, to už patří do úplně jiné kategorie.“
Co o tomto králi soudíte?
„O jeho kvalitách je snad zbytečné mluvit, všichni je známe. Už jen fakt, jak se prosadil v silné italské lize a především ve vynikajícím klubu světové úrovně, hovoří sám za sebe. Jeho individuální schopnosti a úspěchy mužstva jdou výborně dohromady. Pavel Nedvěd si tuto poctu zaslouží a necítím se dotčen, že mě odsunul na druhou pozici.“
Co byste si od něj vzal?
„To není jednoduchá otázka. Vždycky jsem však obdivoval jeho přístup do všech utkání, stoprocentní nasazení, neutuchající aktivitu po celý zápas.“
Je něco, co mu vysloveně závidíte?
„Slovo závist se mi nelíbí, ale měl obrovskou výhodu, že mohl v nejlepších letech odejít do zahraničí, do silné soutěže, do velkého klubu. Když vynikáte na domácí scéně, je to příjemné, ale přestup do silnějšího týmu vás donutí zlepšit se, váš výkon jenom roste. To se v případě Pavla Nedvěda jednoznačně ukázalo.“
Pokusme se opět srovnat nesrovnatelné - jak byste uspěl vy v Juventusu ve svých nejlepších fotbalových letech?
„Trochu se pokusím okolnosti zobjektivizovat, proto se podívám na Juventus své éry, tedy přelomu 50. a 60. let. Tehdy za něj hrálo útočné Trío Mágico, které tvořili argentinský čertík Omar Sívori, velšský kanonýr John Charles a domácí idol Giampiero Boniperti. Kdo ovšem ta jména z dnešních fanoušků zná? Možná bych se jim do zálohy hodil. V té době však byly z mého pohledu dva mnohem významnější kluby: Real Madrid a Manchester United. Proti oběma jsem s Duklou nastoupil, na jejich půdě jsme vysoko prohráli, Manchester doma porazili, s Realem remizovali. Tyhle kluby by mě lákaly a angažmá v nich bych považoval za výzvu.“
Pavel Nedvěd se rozhodl ukončit aktivní kariéru, bude mu sedmatřicet. Vy jste zul kopačky o dva roky starší. Myslíte, že je jeho odchod předčasný?
„Už několikrát jsem na toto téma prohlásil, že není rozhodující věk, ale výkon. A Pavel stále dokazoval, že patří na hřišti k nejlepším. Přibývající léta jsou pro fotbalistu vlastně výhoda. Když na to má po fyzické stránce, a o tom u Pavla nepochybuju, tak získává jen další zkušenosti, které se vždycky hodí. On navíc hrál evropské poháry, což mu nesmírně prospívalo.“
Vy jste se prosadil i jako trenér, chlubíte se mistrovským titulem se Zbrojovkou Brno v roce 1978, vedl jste také reprezentační mužstvo. Může se podle vás vydat Nedvěd i na tuto dráhu?
„Hodně důležité je rozpoznat, kdy ještě může něco mužstvu dát na hřišti a kdy je už nutné přesunout se na lavičku. Já dělal dva roky v belgickém Crossingu Molenbeck hrajícího trenéra, plaval jsem v tom. Pořád jsem chtěl hrát, ale už to nebylo ono. Jestli tohle Pavel pochopí, mohl by z něho být dobrý trenér. Zkušenosti nasbíral, nemá špatnou startovací pozici. Nikdy však nemůžete předem odhadnout, jak si kdo povede v trenérském řemesle. I když šlo o prvotřídního fotbalistu.“
