Z české Gambrinus ligy odcházel na podzim 2008 jako jeden z dalších trenérů, kterému se nepodařilo probudit pražskou Spartu. Jeho metody, s nimiž slavil úspěch třeba v Liberci, na Letné nefungovaly. Vítězslav Lavička tak vyrazil za svou další štací až do Austrálie a s FC Sydney slavil „double“. U protinožců zažil rok, na který nezapomene, jak po sportovní, tak lidské stránce.
„Byla to velká životní zkušenost,“ říká trenér Vítězslav Lavička o svém prvním roce australského dobrodružství. S FC Sydney vyhrál dlouhodobou část i play off , a proto prodloužil toto angažmá ještě o rok. V rozhovoru pro Nedělní Sport vzpomíná na to, jak překonával jazykovou bariéru i období stesku po domově a hovoří o pocitech, když po roce mimo republiku přistával na ruzyňském letišti.
Australské angažmá zřejmě předčilo vaše očekávání. Vezměme to proto z opačného konce a řekněte, co vás během roku na lavičce FC Sydney zklamalo?
„Že Austrálie není blíže k domovu. (směje se) To je jedna z mála negativních věcí, kterou jsem tam za rok života pocítil. Odloučení od širší rodiny a přátel je veliké, přestože spojení přes internet, skype a podobné věci fungují. Osobní kontakt prostě chybí.“ 
Musel jste překonávat krizi, kdy vám bylo hodně smutno?
„Po dvou třech měsících za mnou přijely manželka s dcerami. Díky nim to bylo jednodušší. Pocit krize jsem neměl, i když musím přiznat, že v prvních měsících po příletu to bylo těžší. Na druhou stranu jsem byl pracovně v takovém tempu, že jsem neměl čas vnímat samotu. Pak přijely holky a bylo to fajn.“
Jak jste se vyrovnával s vědomím, že se člověk nemůže zastavit na skok za kamarády, za rodinou, i kdyby se někomu z nich třeba něco stalo?
„To je minus. Je to zvláštní pocit, zažíval jsem ho před rokem, když jsem odlétal. Ta představa, že se člověk dostane domů až za rok, tedy pokud půjde vše, jak má, se člověku někde vzadu usadí jako trochu negativní myšlenka. Ale jakmile jsem skočil do událostí a fotbalové přípravy, tak mě to pohltilo. Zapomněl jsem na to.“
Od Velikonoc jste zpátky doma. Jaký byl návrat z Austrálie do české reality?
„Když letadlo přistávalo na Ruzyni a slyšel jsem Smetanovu Mou vlast, přiznám se, že jsem měl mrazení v zádech. To neříkám nějak nadneseně. Když po dlouhé době přiletíte domů, člověk je nějakým způsobem hrdý. Viděl jsem pod sebou Prahu, byl to fajn pocit. Když jsme vystoupili, ještě tady panovalo předjaří, takže příroda ještě nebyla tak zelená. Bylo to o malinko smutnější než v Sydney, méně sluníčka, ale rychle to pominulo. Přebila to možnost potkat rodinu a známé.“
Kdo žil v Austrálii, pochvaloval si mentalitu tamních lidí. Častěji se smějí, jsou uvolněnější. Zaregistroval jste po návratu méně úsměvů na tvářích?
„První signál jsem poznal už ve Frankfurtu na letišti, kde jsme přestupovali. Člověk to pozná, v Austrálii bylo těch úsměvů více. Nevím, čím to je. Možná tím počasím... Ale to se netýkalo jen Čechů, já to nerozlišoval.“
Jaký dojem ve vás zanechala Austrálie po životní stránce?
„Byla to velká životní zkušenost. Možnost naučit se řeč a vůbec žít v takovém prostředí. Austrálie je multikulturní země a i díky tomu je tam hodně tolerance.“
Vybavíte si konkrétní příklad, který je třeba pro Australana normální, zatímco vás překvapil?
„To jsou věci běžného života. Přijel jsem tam, moje angličtina byla v začátcích. V klubu to věděli. Funguje tam to jejich ,no worries‘. Nic se neděje, respektujeme tě. A když se omlouváte za své nedokonalé jazykové znalosti, zdvořilostně dodají „better than my Czech“ (lepší než moje čeština). A vůbec, když se chcete na něco zeptat, pokud něco nevíte, snaží se vám pomoct.“
Zvykl jste si rychle na toleranci a ochotu?
„Myslím, že je to přirozené. Když někdo do vás omylem strčí, omluví se. Není to tak, že vás ještě doprovodí nějakou nadávku. Tím nechci říct, že tady to tak funguje. Ale ta slušnost tam je.“
Změnili jste jako rodina nějaké zvyky, váš životní styl?
„Ano. V Česku jste obklopení mnoho věcmi, které vás rozptylují od toho, co máte konkrétně dělat. Tam jsme si žili svůj život. Já měl práci, dcery začaly chodit do školy. Trávili jsme spolu hodně času, když jsme měli volno, užívali jsme si života. Konkrétně Sydney mi přijde jako hodně příjemné město.“
Jak jste si to snažil s rodinou užít?
„Třeba jsme chodili hodně na večeře. To, že žijeme v centru města, nám umožnilo navštěvovat pěkné restaurace v oblasti Opera House nebo Darling Harbour, kde je pěší zóna. Nebo jsme vyjeli na některou z pláží, kterých je tam požehnaně.“
Které jídlo jste si oblíbil?
„Třeba sushi. Než jsem odjel do Austrálie, v Česku jsem ho několikrát ochutnal, ovšem na chuť jsem mu nepřišel. Ale teď ano, a samozřejmě i jiné ryby.“
Prý jste po sezoně plánovali výlet po Austrálii? Podařilo se?
„Ano, ale povedlo se to částečně. Časově to šlo těžko skloubit. Vyjeli jsme třeba do South Wales, viděli jsme národní parky v blízkosti Sydney nebo Blue Mountains, kde je nádherný kus přírody. Zatím jsme toho projeli jen část. Ale holky byly v Melbourne na Grand Final. Prožily báječný výlet s prohlídkou města a večer s parádním fi nálovým zápasem.“
Nicméně vy sám jste toho při pohledu na polohu jednotlivých klubů musel s týmem hodně procestovat.
„To je jeden z bodů, který dělá z A-League hodně náročnou soutěž. Vím, že v rankingu je níž než česká liga, ale myslím, že Karol Kisel nebo Michal Zach (Lavičkův asistent pozn. red.) vám mohou potvrdit, že dlouhé přelety jsou velmi náročné. Navíc do toho přidejte časový posun, extrémně teplé počasí s vysokou vlhkostí vzduchu.“
Nejvzdálenějším soupeřem je Perth na západním pobřeží Austrálie. Jak dlouho jste tam letěli?
„Je to asi 3300 kilometrů., což znamená více než pět hodin letu a tříhodinový časový posun. Musím přiznat, že jsem to hráčům nezáviděl. Na delší přelety jsme cestovali dva dny před utkáním, normálně stačil jeden. A přesto to bylo znát.“
Poradili vám, jak se vypořádat s dlouhými přelety?
„Pro mě to byla nová zkušenost, získával jsem informace od kolegů asistentů, kteří to absolvovali v minulosti. Nechal jsem si poradit, abychom do Perthu, Townsville a na Nový Zéland létali dva dny předem. Plně s tím souhlasím. Vezměte si, že když se letí z Perthu na Nový Zéland, to je snad pět tisíc kilometrů. A Praha-Sydney je vzdušnou čarou sedmnáct.“
Létali jste normálními linkami?
„Ano, jako všechny týmy. Využívali jsme linky jedné ze společnosti, která patří ke sponzorům soutěže. Měli jsme v letadle vyhrazený prostor pro tým.“ 
Když přestoupí hráč do jiné země, může se první měsíce učit nový jazyk. Vy jste musel mluvit hned. Jak jste pronikal do angličtiny? Před odletem jste už něco uměl, ale předpokládám, že to nestačilo.
„Já jsem si myslel, že umím. (směje se) Přestože jsem v Česku chodíval na kurzy nebo jsem bral soukromé lekce, přišel jsem do reality všedního života. A „Aussie“ English je hodně těžko srozumitelná. Ale jak jsem říkal, oni jsou tolerantní. Když poznají, že teprve začínáte, zvolní.“
Není pro trenéra handicapem, když minimálně v prvních týdnech nebo měsících nemůže vyjádřit své požadavky a pocity zcela přesně a podrobně?
„Měl jsem samozřejmě svazek pokynů a fotbalových frází, abych dokázal týmu tlumočit to, co chci. Probíhalo to jen v holých větách, jednoduchých frázích. Navíc jsem měl kolem sebe dobré lidi. Tony Popovic je Australan, ale má chorvatské předky, on rozumí srbochorvatsky, což je podobný jazyk jako náš.“
Kdy jste cítil, že jste se už do toho dostal? Tedy, že řeknete přesně, co chcete.
„To necítím dodneška. Vím, že v češtině bych se vyjádřil bohatší slovní zásobou. V angličtině se pořád omezuju na jednoduché fráze, ale už je to lepší. A hlavně ve fotbalové angličtině jsem po nějakém půl roce cítil pokrok.“
Není jazyková neobratnost minusem pro vztah mezi hráči s trenérem? Brazilec Scolari s tím měl prý v Chelsea potíže.
„Lidé, ke kterým jsem chodil na angličtinu, mi před odjezdem radili: ,Neboj se mluvit. Byť s chybami, neměj strach se vyjádřit.‘ Mám s tím dobrou zkušenost. Moji spolupracovníci respektovali, že naše angličtina je v začátcích. Tam nebyl žádný zásadnější problém. Někdy jsme se i zasmáli, když to, co jsme chtěli říct, vyznělo jinak. Ale to patří k situaci.“
Čeká vás další rok, během kterého jazykové schopnosti znovu vylepšíte. Berete to tak, že vás tyhle zkušenost a jazykové znalosti posunou ze škatulky trenéra, jenž nebude omezený jen nabídkami z českého trhu?
„Ano. Je to profesní krok směrem dopředu, který může otevřít možnosti ve světě. Ale pořád se musím ještě hodně učit. Celkově.“
Jaké jsou vaše trenérské ambice do budoucna?
„Mám nějakou cestu, po které se chci posouvat, a chci si ji užívat. Tak jako teď. Těšil jsem se na každý trénink i zápas. Nemám konkrétní kluby nebo trofeje. Pro mě je důležitý pocit, že se někam posouvám. Rozhodnutí jít do Austrálie patřilo v mém životě k těm nejtěžším. Moc si vážím toho, že rodina jela se mnou. Vůbec to pro ně nebylo jednoduché.“
Jak se dcery adaptovaly v Sydney?
„Starší Terezka byla, co se týká angličtiny, vybavena dostatečně, studovala ji od základní školy. Je jí dvacet jedna, to už je dospělý člověk. Pro ni to bylo snazší. V Česku přerušila vysokou školu, v Austrálii studovala angličtinu. U ní jsem necítil větší problém, našla si okruh spolužáků z celého světa. Horší to bylo s mladší Adélkou. V začátcích tam byly slzičky, třeba když měla jít v Sydney poprvé do školy. Měli jsme obavy, že to nebude zvládat. Snažili jsme se jí pomoct, ale hodně přispěli i učitelé, konkrétně ředitelka školy a vůbec celý sbor. Fandí fotbalu, což bylo obrovské plus. Postupně den ze dne bariéry ostychu ze strany dcery padaly. A když jsme teď měli odlétat na dovolenou zpátky do Česka, holky by nejraději zůstaly tam. Našly si tam okruh kamarádů a zvykly si. A co se týká mladší dcery, z hlediska angličtiny z nás nakonec udělala největší pokrok.“ 
Je to vcelku pochopitelné. Každopádně jste jim umožnil skvělou investici do budoucna.
„Přesně tak. Uvedu jeden příklad. Byli jsme sledovat zápas našeho youth týmu (mládežnického). Seděli jsme na tribuně a holky tam normálně, plynule komunikovaly s lidmi, fanoušky, kteří seděli na tribuně. Jako táta jsem na to byl pyšný. Na chvíli jsem upřel pozornost na ně a ne na hřiště.“
Stává se, že mladí lidé zůstanou déle v cizině, nebo dokonce natrvalo. Může to potkat i vaši dceru, až v Sydney skončíte?
„Tuhle otázku jsem už taky dostal. Naši známí tohle prožívají. Mají dospělou dceru, která si našla přítele v Austrálii a žije několik let tam. Terezka může naložit se svým životem, jak uzná sama za vhodné.“
Ale podle výrazu vaší tváře byste to moc nechtěl.
„To odloučení bych si jako táta moc nepřál.“
Vraťme se k fotbalu. Kdy jste prožíval nejhorší období?
„Nechci, aby vyznělo, že všechno vypadalo jen růžově. Celou sezonu jsme se v té první trojce drželi, ale nastala chvíle, kdy jsme prohráli tři zápasy v řadě. Pamatuji si, že po třech porážkách v řadě jsem v jiném prostředí... (směje se).
Jste na Spartě skončil.
(směje se). „V Sydney za mnou přišel jeden z majitelů klubu a řekl mi: ,Vím, že máme těžké období, nepodařily se nám některé zápasy, ale chci vyjádřit plnou podporu tobě i realizačnímu týmu. Věřím, že se to otočí.‘ Pak jsme to překlopili a dostali jsme se na první místo.“ Když za vámi přišel, byl jste nervózní, co od něj čekat? „Věděl jsem, že může přijít nějaká kritika. Ale tuhle reakci jsem nečekal. Mě to překvapilo a potěšilo, když v těžké chvíli cítíte důvěru, člověku to pomůže.“
Ze Sparty jste odcházel s tím, že vaše metody, s nimiž jste slavil úspěch v Liberci, v klubu nefungovaly...
„...Nebyly úspěšné.“
Měnil jste něco ze své trenérské filozofie v Sydney?
„Nic zásadního. Nastínil jsem jim naši společnou představu. Nechci, aby to vyznívalo, že jen já. Úspěch je kolektivním dílem realizačního týmu a hlavně hráčů, kteří to uhráli na hřišti. Vedení klubu se s naší vizí ztotožnilo a pak jsme ji přednesli i hráčům. Měli ji celý rok v kabině na očích, snažili jsme se to pořád zmiňovat a jít za tím.“
Co měli na očích?
„Hlavní body naší filozofie. Jednoduchou pyramidu na tabuli.“
Jaké body obsahuje?
„Ty základní, kterým já i mí kolegové věříme. Před pár minutami jsme mluvili o respektu. To je jeden z bodů. Respekt znamená dobré vztahy uvnitř týmu. Dobré vztahy znamenají pozitivní atmosféru týmu. A pokud ji máte, můžete požadovat po hráčích vysokou náročnost a pracovitost.“
Tyto věci jsou v českém prostředí zesměšňovány...
„Jsou, no.“
Jak to přijali hráči v Sydney?
„Seriózně. My trenéři jsme to měli ulehčené tím, že jádro nejzkušenějších hráčů bylo nejen fotbalově na výši, ale i lidsky. Pro mě jako trenéra to bylo snazší. Oni to respektovali a ti mladší šli přirozeně za staršíma. Nezaznamenal jsem, že by to někdo zesměšňoval. A přitom by se našla období, kdy třeba někdo z velkých hvězd týmu, nehrál. Například John Aloisi, což je tam velký pojem. Seděl na lavičce a čekal na příležitost. Tým šlapal a nebyl důvod násilně ho tam nějakým způsobem dávat. On to respektoval, tvrdě pracoval a čekal na šanci. Když se v závěru sezony dostal na hřiště, byl to on, kdo střílel důležité branky, které nás posouvaly ke konečnému úspěchu.“
Co je na nejvyšším bodu té pyramidy?
„Úspěch. Vítězství. A snaha neustále se zlepšovat.“
