ROZHOVOR: Pánbůh mi to vrátil, tvrdí Weiss

V říjnu loňského roku přepsal dějiny slovenského fotbalu. Mezi sněhovými vločkami v Polsku slavil postup na mistrovství světa! Na vavřínech slávy si však neustlal.

„Ano, něco jsme dokázali, ale pro mě je to jen malý krůček. Hlavní krok nás teprve čeká: to je celková změna myšlení ve slovenském fotbale,“ upozorňuje Vladimír Weiss, respektovaný boss slovenského národního mužstva.

Poprvé v životě připravujete mužstvo na závěrečný turnaj mistrovství světa. Honí se vám hlavou myšlenky, jestli jste na něco nezapomněl?
„Vůbec. Nedělám z toho vědu. Že bych si řekl: Ježišmarjá, je tu mistrovství světa! Tak abych na něco nezapomněl. Samozřejmě účast na světovém šampionátu je sen každého hráče, každého trenéra. Ale pořád jde jen o fotbalový zápas, kde proti sobě hraje jedenáct na jedenáct. Takže nedělám z toho nic supermimořádného, i když je to největší sportovní událost. Že bychom se však z toho zbláznili, to ne.“

Těšíte se do Jihoafrické republiky? Ptám se proto, že nejde zrovna o bezpečnou destinaci.
„Hlavně je to daleko. Pro naše fanoušky, i pro rodiny. Pro ně by bylo příjemnější, kdyby bylo mistrovství v Anglii, v Itálii, ve Francii nebo v Německu. Na druhou stranu bude mít šampionát právě díky tomu, že je v Africe, kouzlo. A pro nás dvojnásobné, protože jsme na takovém turnaji poprvé.“





Na mistrovství světa jste byl už jako hráč. Můžete z toho teď čerpat i coby trenér?
„Určitě. Každá zkušenost v životě je dobrá. A v tom fotbalovém obzvlášť. Proto zdůrazňuji, že není třeba z mistrovství dělat vědu. Ani v Itálii to nebylo tak, že by se člověk z toho zbláznil. Dnes jsme se sice posunuli o dvacet let, ale pořád půjde o normální fotbalové zápasy. Jako kdyby Češi hráli proti Slovákům na Spartě nebo na Tehelném poli. Jenom prostě teď budeme hrát v Africe a ten turnaj se jmenuje mistrovství světa.“

Když jste s federálním národním mužstvem válčili na Apeninském poloostrově, mohli vás poprvé na Západ přijet povzbudit tisíce fanoušků, neboť padl komunismus a spolu s ním železná opona…
„To bylo okouzlující! Něco naprosto výjimečného! Každý měl najednou otevřené dveře do svobodného světa a my hráči do velkého fotbalového světa. Všichni se chtěli prodat a všem se to taky podařilo. Kromě mě. Já jsem se zranil a bylo po nadějích. Ale teď zase z té party jedu jako jediný na mistrovství světa coby hlavní trenér. Asi mi to fotbalový pánbůh vrátil…“

Jde vůbec udržet čistou hlavu, když víte, že vám jeden zápas může změnit život?
„Jde to samo. Žene vás sportovní i lidská motivace. Proto byl Ivo Knoflíček tehdy ve fantastické formě, Tomáš Skuhravý v životní, což mu vyneslo přestup do Janova. Pro Jána Kociana, Ivana Haška, Luboše Moravčíka platilo totéž. To byli top hráči. A my jsme je doplňovali. Celý tým fungoval výborně. V čele se dvěma vynikajícími trenéry Jozefem Venglošem a Václavem Ježkem. V mužstvu panoval respekt i lidská úcta.“

Fotbalová rodinka Weissova. Nejmladší Vladimír (vlevo), uprostřed Weiss nejstarší, vpravo Weiss starší • ČTK

Vyprávěl jste svým svěřencům zážitky z devadesátého roku?
„Ne. Nikdy svým hráčům neříkám, jak to bylo, když jsem já hrál. To není moje téma. Nerad se vracím do minulosti. Ze vzpomínek se žít nedá. Raději se dívám na zítřejší den.“

Situace současných reprezentantů je navíc nyní diametrálně odlišná. Zatímco vy jste se jeli na mistrovství prodat, oni už angažmá v evropských klubech mají.
„Jsme fakt o dvacet let dál. Chlapci dnes přemýšlejí úplně v jiných dimenzích, než jsme přemýšleli my. Tahle generace nezažila komunismus. Vyrůstá v demokratickém světě, má jiné sebevědomí, jiný životní styl, jiné hodnoty. Hrají ve velkých klubech v nejlepších fotbalových zemích a žijí i jiným stylem. Vidím to na svém synovi.“

Co přesně vidíte?
„Je mu dvacet a já už ho v tom moderním světě nestíhám.“

Když začne mluvit o Facebooku, jste mimo.
„No to je jasné. Tam nemám šanci! Ale i když ho chci někdy poučit nebo mu pomoct třeba s financemi, řekne mi: Táto, tohle mi vůbec nemusíš vyprávět. Zapomeň na to. Od patnácti je samostatný, žije v Anglii, kde je samozřejmě jiný život než na Slovensku. I když pro něho je svět gombička (míč), tak bych to nazval.“

Usadí se v Anglii?
„Ano. V Manchesteru si koupil dům, žije v něm se svou anglickou přítelkyní. Otcovskou ruku jsem už nad ním ztratil. Žije si život, o kterém si sám rozhodl. Já jsem se mu snažil ukázat jen cestu. Myslím si, že správnou. Je to O. K.“

Váhali jste jako rodina, jestli ho máte pustit v patnácti samotného na Ostrovy?
„Obavy jsme samozřejmě měli. První rok byl těžký. Každý den byl telefonát s pláčem a nářkem: Já jedu domů. Navíc já jsem zrovna v té sezoně odešel trénovat do Ruska, takže manželka pendlovala mezi mnou a Vladkem. Byl to kočovný život. Ale rodinu to hodně utužilo. Máme mezi sebou velmi silné pouto. Na to jsem jako otec hrdý. Stejně jako na to, že se Vladko prosadil, i když to neměl lehké.“

Jste za syna trošku nervózní z toho, jak zvládne start na mistrovství světa?
„Ne. Trošku nervózní jsem za něj byl před zápasem s Čechy, kdy jsem mu dal poprvé šanci v reprezentačním A–týmu. Ale on ukázal, že fotbal hrát umí. Jak jsem říkal, tahle mladá generace, jako je Marek Hamšík, Jendruščák, Vladko, neví, co to je tréma. Jsou jinak vychovaní. Jsou od mládí zvyklí na šedesátitisícové stadiony a na jejich hře to je vidět.“

Nasadit potomka do klíčové kvalifikační bitvy s Českem, nebo ne – bylo to pro vás před utkáním na Tehelném poli složité dilema?
„Ani ne. Já jsem si Vladka na tenhle zápas chystal. Asi dva týdny předtím hrál za Manchester City na Barceloně, také poprvé za City od začátku v základní sestavě, a odehrál ho skvěle. Na Nou Campu to byla pro něj vysoká škola a po jeho výkonu jsem se rozhodl, že ho postavím proti Čechům. Tehdy ho nikdo neznal, ale podal dobrý výkon a pomohl nám.“

Vladimír Weiss na soustředění slovenského týmu v Piešťanech • Jaroslav Legner (Sport)

Pro celý svět je velké téma, že budete oba na šampionátu. Vy tohle asi nerad posloucháte…
„Dneska jsem jednoho slovenského novináře, který na to narážel, vyhodil (rozesměje se). I když je to svým způsobem rarita. Uvidíme, jak se to vyvine. Nechci předbíhat.“

Jak vaše fotbalová spolupráce vypadá v praxi? Dokáže vám junior třeba i odseknout?
„Já mám dobrý vztah se všemi hráči a on je jedním z nich. Pozná mě nejlépe a ví, co si může dovolit. Zároveň to však má těžší. Jsem na něj v uvozovkách přísnější než na ostatní. Vím dobře, co umí, a také naopak, co neumí. To se u něj snažím zdokonalovat. Někdy je to boj a padne při něm i ostřejší slovo, ale myslím si, že to je O. K.“

Věříte, že váš potomek a jeho spoluhráči ustojí atmosféru mistrovství světa, až ji opravdu zažijí na vlastní kůži?
„Může se stát, že na ně dolehne odpovědnost. Od toho jsem tu však já, abych je na tohle připravil. Takže: stát se to může, ale nebojím se toho.“

Nováčkům se na šampionátech zpravidla daří.
„Jen abychom to nezakřikli.“

Máte pro to vysvětlení?
„Stojí za tím elán, dravost! Tohle budu vyžadovat od hráčů. Naše výhoda je v tom, že nám málokdo věří. Ovšem mladí nemají zábrany. Oni jsou jak tajfun. Buď nás někdo totálně vyfackuje, nebo můžeme tak překvapit, že na to bude celý svět zírat. Jaká z variant je pravděpodobnější, to si  nechám pro sebe. Tohle mužstvo má však jednu dobrou vlastnost. Když mu hoří půda pod nohama, dokáže zabrat.“

Hráče přirovnáváte k tajfunu. Jaký jste vlastně vy, člen generace, která vyrůstala v komunismu?
„Já bych chtěl mít sebevědomí těchto hráčů. My jsme ho neměli. Ani jim neříkám, co bylo kdysi. Nemá to význam. Je zbytečné jim říkat…“

...že se stály fronty na banány.
„Banán jsem jedl jednou za měsíc, broskev na Vánoce a kiwi jsem poprvé viděl na vojně. Myslel jsem si, že je to brambora a ono to bylo kiwi (směje se). V tomto jsou tihle hráči vpředu. A já je mám rád. Někde jsem napsal, že je miluju, a lidi se mi smáli. Ale ono to je tak. Tohle je totiž výborný kolektiv a výborné mužstvo, které má duši.“



Jak se tenhle soudržný tým vytvořil?
„Je třeba si určit pravidla hry a já jsem to hned na prvním srazu udělal. Tahle pravidla mám daná už několik let a jako trenér je nikdy neopustím.“

Můžete být konkrétnější?
„Jde o banality, kterým se lidé smějí. Hráči například musí chodit v den zápasu oholení. Je to i forma respektu k trenérovi, ale především – na zápas by měl jít hráč po všech stránkách co nejlépe připravený. Tedy i co nejlépe oblečený. Zápas je totiž společenská událost a vyvrcholení celého snažení.“

Co dál?
„Vytvořil jsem atmosféru, že do slovenské reprezentace hráči nechodí proto, aby se prodali, ale proto, že jsou nejlepší hráči v zemi a měli by Slovensku vrátit to, že se přes reprezentaci mohli už dříve zviditelnit. To se snažím hráčům vštípit do hlavy. A taky to, aby lidem vrátili radost z fotbalu.“

Stalo se, že se někdo nechtěl oholit? Že by říkal: Trenére, když se oholím, štípe mě tvář a na hřišti mi to vadí.
„To jsou výmluvy! Může se oholit den před zápasem. Já jsem se před zápasy holil celý život a nic mě neštípalo.“

Platí stále, že nikdo z týmu nesmí vstát od oběda dříve, než se od stolu zvednete vy?
„Ano, to jsou takové drobnosti. Ale podle mě jde o základní normy společenského chování. Hráči se v klidu naobědvají, pak si dají kávu, a když vstanu já, můžou vstát i oni. Nebo se mě zeptají, jestli můžou od stolu odejít, a já jim odpovím. Není to buzerace, je to normální úcta.“

O současné generaci se říká, že je lidově řečeno oraženější než ta předešlá. Sedí to?
„Záleží, jaké jí dáte mantinely. Kam až ji pustíte. Moji chlapci v národním týmu mají disciplínu a vědí, co chtějí dokázat. Samozřejmě ale, že každý potřebuje něco jiného. Jeden milé slovo, druhý bič. Vyznávám individuální přístup, ovšem v pevných mantinelech. Disciplína musí být. Zároveň však hráč musí cítit, že trenér má duši a že je u týmu kvůli hráčům. Že oni jsou ti nejlepší a my jsme tu pro ně a ne oni pro nás.“

Trenér Weiss vysvětluje svým svěřencům tréninkové cvičení • Jaroslav Legner (Sport)

Uspěl by hráč Vladimír Weiss u trenéra Vladimíra Weisse s disciplínou?
„Určitě. Já jsem rád a poctivě trénoval. Samozřejmě jsem nebyl fotbalista-anděl, měl jsem rád život. Ale já mám podobné typy hráčů, dá se říct expertů, rád.“

Co chcete v JAR dokázat?
„Jedeme si to do Afriky užít, ovšem nejedeme tam jen na výlet. Chceme překvapit.“

To znamená?
„Chceme postoupit ze skupiny, i když je těžká. O kvalitě Italů se nemá smysl bavit, Paraguay je výborná, má skvěle organizovanou defenzivu a tři vynikající útočníky. My a Nový Zéland jsme dejme tomu za outsidery, ale věřím, že překvapíme. Klíčový bude první zápas se Zélandem. Pak to bude všechno otevřené. Takhle jistě uvažuje i právě Nový Zéland.“

O české povaze se traduje, že jí sedí víc role outsidera či černého koně než úloha favorita. Padne totéž ke slovenské nátuře?
„Jako národy toho máme hodně společného, ale i odlišného. Slovenský národ má dnes velké oči a velká očekávání. Někteří Slováci až přehnaná očekávání. Já ale vím, kam sahá naše současná kvalita.“

Kam?
„Jak bych to řekl…. Jedeme do Afriky s pokorou, i když ne s roztřesenými koleny. Je to turnaj, kde rozhodují maličkosti. Při dobré sportovní formě a při troše štěstí jsem optimista.“

Proč jste ještě neprodloužil reprezentační smlouvu, kterou máte do konce mistrovství? Závisí to na výsledku z Afriky?
„Ne.“

Tak na čem?
„Závisí to na lidech, se kterými bych spolupracoval. Volby do slovenského fotbalového svazu budou až v září. Uvidíme, kam se pohne slovenský fotbal.“

Co vás nejvíc trápí?
„Problémů ve slovenském fotbale je hodně. Museli bychom tu sedět dva týdny, abychom všechny probrali. Ale první obrovská starost je slovenská liga. Přestali na ni chodit diváci. To mě trápí. Postoupíme možná jednou za sto let na mistrovství světa, ale návštěvnost klesne na bod mrazu. To je katastrofální!“

Čím to? Čekal by se spíš opak. Že Slovensko propadne euforii.
„Je to v lidech. Jsme malý národ a hledáme chyby. Nacházíme je v maličkostech a velké věci nám unikají. Jedeme na šampionát, jenže všechno směřuje k volbám. Každý si říká: Budou volby a po nich uvidíme. Financování slovenského sportu je celkově špatně nastavené, totéž máte asi i vy Češi. V tom se musíme zlepšit. Musíme být velkorysejší, štědřejší a ještě pracovitější.“

Doufal jste, že postup na šampionát bude větším impulzem pro slovenský fotbal?
„Určitě. Moje zklamání a vnitřní frustrace z toho je obrovská.“

Děláte si starost o to, aby tahle historická šance nebyla promrhána?
„Za půl roku se udělalo velmi málo, věřím, že se to změní. Teď se to trochu začíná z hlediska reklamy a médií probouzet. Jenže jsou tu volby… U silnic vidíme billboardy některých pro mě trapných politiků, kteří nestojí ani za řeč, ale neviděl jsem ještě ani jednoho fotbalistu na billboardech. Slovensko je oblepené politiky, z nichž někteří neumí napočítat ani do pěti. Přesto jsou na billboardech a mají být vzory pro mladé lidi. Podle mě jsou dneska vzory pro mladé tohle (ukazuje do sálu za sebe, kde před malou chvílí obědvali Hamšík, Škrtel a spol.). My jsme však neuměli tyhle chlapce prodat na veřejnosti tak, jak by si zasloužili. Někteří naši funkcionáři neznají slovo marketing.“



Věříte, že Češi budou na mistrovství fandit Slovensku?
„Obrazně sice proti sobě bojujeme a jsme velcí rivalové, ale vždycky když vidím českého sportovce, moc mu fandím. A myslím si, že naopak každý normální Čech musí fandit Slovákovi raději než komukoli jinému. Jsme přece malá země, žili jsme spolu a mluvíme jednou řečí. Já fandím Čechům. Vždycky a všude.“

Říká se, že vztahy mezi Čechy a Slováky se po rozdělení federace zlepšily. Souhlasíte?
„Určitě. Můj nejlepší kamarád z českých fotbalistů je Ivan Hašek. Výborný, slušný člověk. Jeho práce má, jak se říká, gule. Za necelý rok pohnul s českým fotbalem správným směrem. Kéž bychom měli ve slovenském fotbale alespoň tři Hašky.“

Víte už, co budete dělat 24. června večer po utkání s Itálií?
„Vlado Weiss zůstane Vladem Weissem, ať už postoupí dál ze skupiny, nebo pojede domů. Je to sport. My si to do Afriky jedeme užít a taky se něco přiučit. Abychom to pak zužitkovali v další kvalifikaci. Slovenský fotbal dostane určitě dobrou školu. Všichni si otestujeme, na co máme.“

Berete to jako velkou osobní výzvu?
„Samozřejmě. Pro každého trenéra je tohle sen. Jako hráč jsem nejdřív snil o lize. Pak o reprezentaci, potom o startu na mistrovství světa a poté o zahraničním angažmá. To jediné se mi nesplnilo. A když se mi nepodařilo být jako hráč na top úrovni v zahraničí, tak se o to pokusím jako trenér. Zatím se mi sny plní a tím dalším je postup ze skupiny v Jižní Africe.“

A další sen?
„Ten si nechám pro sebe.“