Mikolanda: Minuta na hřišti a vyhrál jsem

Když popisuje mozkovou mrtvici, běhá člověku mráz po zádech. Jenže Petr Mikolanda se pořád usmívá. Až na chvíli zapomenete, že před vámi sedí člověk, kterému nefungují ledviny a chodí třikrát týdně na dialýzu.

Jak jste na tom zdravotně? Co můžete dělat?
„Třikrát týdně mám po šesti hodinách dialýzu, to jediné mě trochu limituje. Doktorka, která se o mě stará, vidí poprvé člověka z dialýzy, který by v pětadvaceti letech chtěl vrcholově sportovat. Jinak tam chodí lidé mezi čtyřiceti a šedesáti. Je to pro ni novinka, asi úplně neví, co si o tom má myslet. Dala mi posudek, že jsem schopný fyzické zátěže.“

Od kdy tedy můžete sportovat?
„První rok to bylo těžší – podstupoval jsem peritoneální dialýzu, při níž jsem měl v břiše tři litry vody. Po roce jsme přešli na hemodialýzu, s ní to je v pořádku. A nebylo to tak, že jsem tři roky ležel na posteli. Běhal jsem, chodil jsem na golf, takže jsem měl pohyb. Každý týden naběhám spoustu kilometrů... Herní praxe je jiná, to je jasné, ale už minulé léto jsem chodil trénovat s béčkem Viktorky, v zimě jsem trénoval sám a teprve teď v létě se pochopilo, že tělo je dostatečně silné. Proto se vracím až nyní.“

Nejsou s tím spojená nějaká zdravotní rizika? Když měl Ivan Klasnič transplantovanou ledvinu, nosil ochranný pás.
„To bylo kvůli té transplantaci. Při ní dostanete třetí ledvinu do kyčelní jamky. Když transplantaci podstoupím, budu taky potřebovat pás. Teď mám ale normálně svoje ledviny. A používám i nějaké čaje, které odstraňují intoxikaci. Transplantaci teď jen vyhlížím, a jestli to bude dneska, nebo za rok, nebo za pět let, to neřeším. Vím, že tělo snese hodně. Zkusil jsem maximální zátěž i přípravné zápasy s normálními souboji. Musím zaťukat, vypadá to dobře.“

8 115 143

Tolik korun musel podle arbitrážní komise zaplatit Petr Mikolanda Žižkovu za to, že po návratu z Anglie v roce 2006 oblékl místo viktoriánského dres Mladé Boleslavi. Jak to dopadlo? „Obě strany ustoupily a dohodli jsme se tak, aby byli všichni spokojení,“ říká.

Nebál jste se? Věřil jste lékařům po všem, co jste prožil, že to zvládnete?
„Právě že spíš oni byli skeptičtí. Když prožijete operaci srdce, dvě mozkové mrtvice, pásový opar a ze tří let strávíte deset měsíců v nemocnici, tak se na to netváří optimisticky. Ale oni na to nejsou zvyklí. V republice není sportovec, který by chtěl vrcholově sportovat při dialýze, všechno to jsou lidi po transplantaci, kteří dělají odpočinkové sporty. Je to něco nového pro doktory i ostatní pacienty. Když mě vidí lidi na dialýze, říkají mi, že mi věří, a smekají klobouk. Kdybych ale viděl nějaká rizika, že bych třeba měl na hřišti zkolabovat, nešel bych do toho.“

A vy jste z návratu strach neměl?
„Když jsem před dvěma lety začal běhat a hrát malý fotbal, bál jsem se hodně. Ruku, do které mám zavedený šant („přípojka“ na kanylu – pozn. aut.), nesmím moc namáhat. Takže žádný volejbal, kliky vůbec. Ale jinak je zdravá. Je tam obrovský průtok krve, mám tam žílu spojenou s tepnou... Ze začátku jsem strach měl, ale když se nic nedělo, ani když mě do toho někdo bouchl nebo jsem spadl... Je to stejné, jako když si zlomíte nohu. Taky se nejdřív bojíte jít do kontaktu, až pak si hlava postupně dokazuje, že to je lepší a lepší. Teď mám pořád sporttester a doktorka vidí moje výsledky.“

Když u vás problémy s ledvinami začaly, doufal jste, že se ještě k fotbalu vrátíte?
„Já jsem nevěřil, že bych s ním někdy musel skončit. Když jsem ležel v nemocnici a doktorka mi říkala, že končím, smál jsem se jí. Říkal jsem jí, že mě nezná. Takhle za mnou chodila půl roku, tak jsem si začal říkat, že má možná pravdu. Když jsem ale začal chodit na dialýzu a přešly mě problémy se srdcem a mozkovými mrtvicemi, začal jsem se cítit výborně. Rodina mi věřila, já jsem smiling face (usměvavý obličej – pozn. aut.). Spousta lidí je na tom hůř.“


Dá se na to takhle koukat?
„Jasně. Možná je to i cesta, jak ukázat lidem, že je potřeba věřit a nemyslet na nejhorší. Trvalo to tři roky, ale je to dobrý návod pro další lidi.“

Vy jste nikdy nemyslel na nejhorší? Nefungující ledviny, operace srdce a dvě mozkové mrtvice, to je dost síla, ne?
„Když hrajete od pěti fotbal, dostanete se přes druhou ligu do Anglie, a najednou vám doktor řekne, že to je konec, tak je to rána. Ale já jsem to opravdu bral tak, že si to doktoři jen myslí.“

I když vás dvakrát postihla mozková mrtvice?
„No, to už jsem si říkal, že se to nějak nabaluje. To se mi stalo dvakrát během dvou měsíců. A do toho pak ještě pásový opar, další hrozná věc. Ale rodina a kamarádi mi věřili, tak jsem začal taky. I když bylo pár dní, které jsem probrečel. Když se mi stalo to s těmi ledvinami, moji rodiče byli na dovolené a já jsem jim to vůbec neřekl. Nechtěl jsem jim ji kazit.“


Jak jste při léčbě ledvin přišel ještě ke dvěma mozkovým mrtvicím a pásovému oparu?
„Pásový opar, to byla prostě reakce na léčbu. U takových onemocnění je to pokus omyl, a tohle byl omyl. To se stává. A co se týče mozkové mrtvice, měl jsem jedenáct milimetrů velkou díru v srdci, kterou proskočila kapička mezi síněmi a dostala se do mozku. Tu díru mi operovali, tři dny nato jsem dostal další mrtvici. Jizvou utekla další kapička, která se taky uvolnila do mozku. Ta už byla menší. Ale zavřelo se to a od té doby s tím mám klid.“

Jak se u vás mrtvice projevila?
„Ráno jsem v nemocnici, kde jsem byl s ledvinami, koukal na Přátele a najednou jsem nevěděl, co to je. Co tam běhá za obrázky. Nikomu jsem nerozuměl. Vyšel jsem na chodbu a chtěl jsem zařvat na sestru a začal jsem mluvit: Hauahuha. Sestra se mi smála, myslela si, že si z ní dělám srandu. A já jsem se snažil gestikulovat, vysvětlit jí to. Najednou jsem zjistil, že mi nikdo nerozumí, tak jsem vzal tužku a papír a začal jsem psát. Jenže jsem udělal jedno písmeno a nevěděl jsem, jak dál.“


A co jste dělal?
„Teprve po deseti minutách, když přišla vrchní doktorka, se zjistilo, že si fakt nedělám srandu a stalo se něco špatného. Pak přijela moje máma, která byla hrozně vystrašená. Až po několika hodinách to spadlo do normálu. Prospal jsem se z toho.“

Sebrala vám něco mrtvice? Někteří lidé po ní přicházejí o paměť.
„Všechno jsem začal dávat zpátky, ale ztratil jsem francouzštinu. A angličtinu, ale tu jsem se zase naučil.“

Když pak přišla druhá mrtvice, věděl jste rovnou, co to je?
„To jsem byl na Nova Sport a komentoval jsem West Ham s Fulhamem. Jenže po pěti minutách jsem najednou nevěděl, proč tam ti barevní panáčci běhají. Tak jsem ze studia jel přímo do Motola, tam si mě rovnou nechali. Proběhlo to podobně, ale v menším rozsahu.“

Jak se k vám po tom všem teď chovají spoluhráči? Nebojí se na tréninku, že vám ublíží?
„Ze začátku se báli. Já jsem jim hned říkal: Pánové, nesmíte mě šetřit. To by bylo špatně pro vás, protože to dostanete do hlavy a v zápase do toho nepůjdete naplno. A já potřebuju taky osobní souboje. Ty tři roky jsou po fyzické stránce znát, ale kluci mě nešetří, za což jsem rád. Oni berou, že nemůžu absolvovat každý trénink, ale že chci pomoct. Já se při tréninku taky nesmím šetřit, proto mám sporttestery.“

Jaký je teď váš režim?
„Potřeboval bych, aby den měl třicet hodin. Třikrát týdně mám šestihodinovou dialýzu, kterou si ale můžu přehodit, jak potřebuju podle tréninků a jiných věcí. Jinak se starám o fotbalisty ve Sport Investu, což mě obohatilo. Zjistil jsem, jak probíhá komunikace mezi majiteli a hráči, jak fungují smlouvy... Už nejsem mladík, který neví, co a jak. Pětkrát týdně trénuju žáky na Žižkově, jsem s nimi v pohybu, i proto se můžu vrátit takhle rychle.“

Kdy budete moci odehrát celé utkání ve druhé lize?
„Ještě mi k tomu chybí potvrzení od lékaře. Tenhle týden jedu za doktorem, který léčil Ivana Klasniče, ten mě vyšetří a dá posudek. A pak už bude záležet na trenéru Pulpitovi. Teď zvládám stoprocentně pětačtyřicet minut. I když jsou zápasy, ve kterých se vysilujete málo, a jiné, ve kterých se naběháte o hodně víc. To, jestli za čtrnáct dní zvládnu deset minut, nebo jestli mě tam trenér dá na poločas, nebo jestli vydržím devadesát, to nemůžu říct. Jediné, co vím, je, že ve chvíli, kdy vyběhnu ve druhé lize na hřiště na jednu minutu, jsem vyhrál.“