Nestárnoucí Čachotský: Spousta týmů má úplně jiné rozpočty, ale mistři jsme my!
V hokeji zase jednou platilo, že srdce a neumdlévající odhodlání porážejí papírové předpoklady s velkými jmény na soupisce. Ve finále Maxa ligy zraněními poničená Jihlava v pátek večer udolala Zlín 4:1, celkově 4:2 na zápasy a svou úctyhodnou misi dotáhla do sladkého konce. Zbývá poslední terč k sestřelení: Olomouc a baráž, která vypukne ve středu na Hané a nikam jinam se ani nehne, protože i Dukla bude ve vysloužilé plechovce doma.
V pátek před jednadvacátou hodinou jste na pelhřimovském zimáku zahlédli nejen mraky euforických výrazů, ale i mnoho uslzených očí, a to i u starých pardálů. Nebylo se čemu divit, Dukle se podařila ohromná věc a na další cílí.
Perfektně připravená armáda vycepovaná praktikem Viktorem Ujčíkem, po základní fázi šestá, zatočila v play off s prvními třemi celky tabulky. Po Třebíči (3:1), vyběhla se Vsetínem (4:3), složila i Zlín. Chytrou taktikou, obrovskou obětavostí. V souhrnu tím, jak se říká: Šli si za tím. A šli si za tím víc než všichni ostatní. Nehledě na velké finanční rozdíly mezi Duklou a jejími oponenty.
Jihlava má při vší úctě jednu hvězdu: oblíbeného veterána Tomáše Čachotského. Celé čtvrtstoletí obléká dukelský dres, sem tam si odskočil na extraligovou brigádu. Do poslední finálové bitvy jej nepustilo zdraví. Herně týmu scházel, ovšem absence oblíbeného pardála vyprovokovala tým k ještě oddanější šichtě. „Hrozné nervy, když člověk nehraje, ale kluci to zvládli skvěle. Věřili jsme, že to otočíme a povedlo se, je to neskutečné,“ sypal ze sebe dojmy majitel 985 prvoligových a 295 extraligových utkání, navíc nejproduktivnější hráč play off s 12 body a se sedmi trefami nejlepší střelec.
Nehrál si na zbytečně skromného, dobře věděl, co velkého se jeho Dukle povedlo. „Byla tu spousta týmů, pasovaných na favorita a vítěze soutěže, s rozpočty úplně jinými než my. Ale náš týmový duch, jeho soudržnost, skvělý Adam Beran v bráně, skvělí trenéři… Všechny kousky se poskládaly, zapadly do sebe a teď jsme mistři! Sice prvoligoví, ale to nám nevadí,“ usmíval se Čachotský.
Před třemi roky jeho Dukla padla v baráži s kladenskými specialisty 1:4 na zápasy, nyní civí v nejistotě Olomouc. Jihlavské šance s ohledem na vytížení či spíše těžké přetížení oproti vyladěným Hanákům? „Je těžké odehrát šestnáct, sedmnáct zápasů za měsíc a pak se poměřovat s odpočinutým extraligovým týmem. V tomhle nastaveném systému je strašně těžké přejít přes extraligové mužstvo. Jsme pobouchaní. Ale odpočineme si a uvidíme, co z toho bude.“
Konec dočasného domova v Pelhřimově
Jihlava se paradoxně z dávno přesluhující olomoucké plecharény může odpíchnout do nové komfortní arény, která roste na místě zbourané ikony Horáckého stadionu. Hrát tam proti Spartě nebo Kometě je zkrátka jiné než s kterýmkoli „maxa“ souborem. „Baráž začíná za stavu 0:0 a my nebudeme ustupovat od svého hokeje,“ slibuje Čachotský. „Ale představa, že v naší nové hale hrajeme extraligu, je v tuhle chvíli strašně daleko. Strašně moc hokeje před námi.“
A strašně moc hokeje ve stejném prostředí na Hané, kde bude ve svém i Jihlava. Kompletní zápasová porce v Olomouci se nakonec ukázala jako nejméně špatné řešení ze všech možných, které přicházely do úvahy. „Oni budou mít ve všech bitvách domácí atmosféru, to je nám jasné. Chceme se s tím poprat, byť bychom radši hráli tady, kam to mají naši fanoušci třicet kilometrů. Ale nejde to,“ naráží na nevyhovující podmínky pro pořádání duelů nejvyšší soutěže.
Každopádně konec pelhřimovského azylu Čachotský vítá, byť se na něm Dukla cítila skutečně jako doma. „Bylo to strašně složité. Na každý zápas balit bágl, pořád někam jezdit… Klobouk dolů před naším mančaftem, jak to zvládl. Toho času stráveného navíc balením a cestováním musely být měsíce,“ zkusil spočítat.
Sám moc dobře nechápe, jak je možné, že z toho Dukla vykutala prvoligový triumf a velmi cennou místenku do baráže. „Díky moc všem, kteří nám v Pelhřimově vytvořili opravdový domov. Cítili jsme se tu výborně i díky místním lidem. Ale domácí stadion je domácí stadion, chyběl nám. Přesto jsme to zvládli,“ netají hrdost na všechny Jihlaváky, kteří se na úspěchu podíleli.
On sám strávil rozhodující zápas v civilu na střídačce. Bylo mu tam pouvej. Prožíval obří nervy. „Poprvé se cítím na tolik, kolik mi skutečně je,“ usmál se 43letý nezmar.
