Museli mu sešít naprasklé oko. Chci aspoň trochu vidět, říká hráč Vsetína | iSport.cz
Michal Koštuřík
1. prosince 2014 • 19:52

Museli mu sešít naprasklé oko. Chci aspoň trochu vidět, říká hráč Vsetína

TOP VIDEA
KARLOS SHOW: Marpo s Noidem promluvili o zápasení, šikaně, došlo i na stare down KARLOS SHOW: Marpo s Noidem promluvili o zápasení, šikaně, došlo i na stare down
MOMENTY Václava Kadlece: Obrovský talent a nenaplněný potenciál MOMENTY Václava Kadlece: Obrovský talent a nenaplněný potenciál
VŠECHNA VIDEA ZDE

Poprosí, ať ho nefotíme. Nakonec svolí, že z jedné strany to půjde. Kdo by mu nevyhověl…Sedmadvacetiletý Adam Mikšovský, útočník druholigového Vsetína, je po zásahu čepelí hokejky na pravé oko slepý. Musíte ho obdivovat, jak statečně se pere s osudem. „Snažím se prostě vybojovat nejvíc, co půjde,“ přesvědčuje sám sebe i přející okolí.



V náruči se mu choulí roztomilé štěně Jacka Russela teriéra. Vzácná chvilka, kdy nelítá po bytě a neokusuje kdeco. „Zpříjemňuje mi den,“ líčí v rozhovoru pro Sport Adam Mikšovský, který si ve zlínském dresu dvakrát zahrál extraligu a v této sezoně se bavil hokejem ve Vsetíně. Než přišel osudný úder hokejkou do oka. „Kariéru neřeším. Teď mi jde o to, abych nějak fungoval v životě,“ říká odchovanec Kopřivnice. Nelze mu nepřát, ať se z vážného zranění vylíže co nejlépe.

Jaká je diagnóza vašeho zranění?
„Měl jsem z jedné třetiny naprasklé oko. Museli ho zpátky sešít. Nejdřív bylo potřeba osm stehů, další při druhé operaci. Odsávali mi sraženou krev. Na některých místech mám poškozenou sítnici, což je nevratné.“

To zní děsivě.
„Věřím, že se to do určité míry zlepší a oko nějak fungovat bude. Aspoň trošičku. Prognóza je taková, že ostře už vidět nebudu. Lékaři se budou snažit zachovat aspoň nějaké prostorové vidění. Ale pořád je to prý nejisté. Teď nevidím vůbec.“

Pro radost si Mikšovský pořídil pejska.

Vyrovnal jste se s tím?
„Zvyknout se dá na všechno, jak se říká. Ale tím se nechci utěšovat. Vadí mi, že nevidím prostorově. Když mi někdo podává ruku, tak nevím, jestli už ji stisknu anebo mi chybí ještě kousek. Kdybych zavřel levé oko, tak vás nevidím vůbec. Nesmím dělat prudké pohyby, aby se mi nezvýšil krevní tlak a tím i tlak do oka. Stehy by mohly prasknout.“

Kdy vám bylo nejhůř?
„Asi po druhé operaci ve Zlíně. Doktorka tvrdila, že před tím zákrokem oku žádnou šanci na uzdravení nedávali. Když ho pak otevřeli, tak se prý ukázalo, že nějaká naděje existuje. To bylo na jednu stranu smutné a na druhou si člověk říkal, že to snad bude aspoň trošku fajn. Mohlo být i hůř, naštěstí nedošlo ke krvácení dál za oko. Takže štěstí v neštěstí? Nevím. (krčí rameny) Snažím se prostě vybojovat nejvíc, co půjde. První dny nebyly příjemné, bylo mi až do breku. Před půl rokem jsem se oženil. Je jasné, že z toho úrazu byla manželka špatná a mamka taky. Byl to pro všechny šok. Teď se snažím myslet pozitivně.“

Myslíte, že léčbu ovlivníte svojí vůlí?
„Mám teď v oku plyn. Správně mám být hlavou dolů aspoň pět hodin denně, aby se sítnice přichlípla zpátky. Tohle můžu ovlivnit. Samozřejmě musím věřit, že doktoři udělají to nejlepší, co je v jejich silách. Přemýšlím, jestli budu moct v budoucnu řídit auto. Ale slyšel jsem, že to jde i s jedním okem. Navíc furt doufám, že bude to druhé fungovat aspoň na dvacet třicet procent.“

Prý jste měl i otřes mozku. Je to tak?
„To jsem taky četl…Ale nemyslím, že je to pravda. Tekla mi krev, byl jsem z toho nesvůj. Trošku jsem omdlíval. Ale sám jsem si došel na šití do šatny. Převlékl jsem se, osprchoval a nastoupil do sanitky. Cítil jsem zvláštní bolest. Těžko se to dá popsat. Byl to spíš šok, jako by z leknutí. Nevěděl jsem, co se stalo, na jednu stranu jsem viděl jen tmu. Byla to jiná bolest, než když dostanete hokejkou do ruky.“

Podle všeho šlo o nešťastný zákrok protihráče, že?
„Hokej je kontaktní sport. Nechci ani přemýšlet o tom, že by mohlo jít o úmysl. Myslím, že ne. Stalo se. Došlo k tomu v souboji, při závaru před brankou. Asi vím, kdo to udělal, ale jméno si teď nevybavím. Asi to ani nemá smysl řešit. Měl jsem sice plexisklo po nos, ale hokejka letěla zespodu, lízla mi líc a potom oko. Tři dny nato hráli kluci v Hodoníně a spoluhráč Martin Ambruz dostal taky do oka. Měl škráblou rohovku, ale už zase hraje. Já jsem dopadl hůř.“

Vaše kariéra už asi skončila.
„Teď to neřeším. Jde mi o to, abych nějak fungoval v životě. Asi tři roky zpátky, po štacích v první lize ve Vrchlabí, v Kadani, v Písku a v Jihlavě, jsem usoudil, že to nejde nahoru. Spíš dolů. Furt jsem střídal kluby, nedokázal jsem se prosadit. Měl jsem smlouvy na sedm osm měsíců a nevěděl, co bude potom. Tak jsem si řekl, že budu hrát hokej tam, kde mě bude bavit, a najdu si k tomu práci. To se mi podařilo.“

Adam Mikšovský v dresu Vsetína.

Hrát nižší soutěže asi není žádný med, co?
„Říká se, že je první liga profesionální, ale já si to nemyslím. Je to spíš soutěž, aby člověk přes ni přešel někam výš. Nějaké smlouvy na dva roky, co mají třeba ve Zlíně? To jsem nezažil. To už je lepší hrát v kvalitním druholigovém mančaftu k lit í a mít práci.“

Kde pracujete?
„Na reprodukční klinice ve Zlíně na Tomášově. Dělám hlavně řidiče a další věci okolo. Profesní řidičský průkaz by mi teď asi nedali, ale já jsem nejezdil s velkým autem. Jen jsem popojížděl po městě a občas zajel na letiště do Brna nebo do Vídně. Manželé Rumpíkovi, moji zaměstnavatelé, mi říkali, ať si co nejvíc odpočinu, a že když budu něco potřebovat, rádi mi pomůžou. Mají kontakty na oční specialisty. Musím říct, že mám obrovskou podporu od spoluhráčů a blízkých. To mě až překvapilo a moc všem děkuju. Pomohlo mi to. Těším se, až se za klukama budu moct podívat. Kolektiv a sranda v šatně mi chybí.“

Máte štěně jménem Theo. To aby vám čas lépe utíkal?
„Před čtrnácti dny bych neřekl, že někdy budeme mít psa. U sousedů se narodilo pět štěňat, manželka vždycky šla ven a viděla je. Nějak to přišlo, že jsme si jedno vzali. Zpříjemňuje mi den, chodíme ven a hraju si s ním, co to dá. Jinak se snažím být v klidu, jak mi nakázali doktoři.“

Jste ročník 1987, se kterým známým hráčem jste vyrůstal?
„Náš ročník nebyl až tak výrazný. Většina kluků už skončila. Nejvýš hraje Tomáš Kudělka, který byl ve Vítkovicích (nyní nastupuje za finské Lahti – pozn. aut.). Brankář Dalibor Sedlář chytá v Anglii. Jinak se znám ze Zlína s Pavlem Kubišem, s Jirkou Ondráčkem. Lešouna a starší kluky samozřejmě poznám, ale oni mě asi ne.“ (úsměv)

Ve Zlíně jste nastoupil ke dvěma extraligovým zápasům. Čekal jste víc?
„Tehdy tady trénoval pan Bokroš a i do čtvrté pětky se kupovali hráči. Ale vůbec si nestěžuju. Jen říkám, že to bylo tenkrát těžší. Dneska už není tolik peněz a odchovanci dostávají víc šancí. Mě začal hokej zase trošku víc bavit ve Vsetíně, kde jsem dostával na ledě víc prostoru. V týmu je neskutečná parta. Na trénink jdeme po práci, je legrace a rádi přijdeme na jiné myšlenky. V první lize šlo vyloženě o práci. Když se nedařilo, hned přišlo vedení a šli jsme s platem o dvacet třicet procent dolů. Z toho mála vám vezmou ještě tohle… Ve druhé lize je to jiné. Navíc jsou ve Vsetíně skvělí fanoušci a pořád tam je ten duch ze zlatých časů.“

 


Články odjinud


Články odjinud