Od prvního momentu ruské invaze na Ukrajinu marně přemýšlel a řešil, jak se z Ruska dostat. Reprezentační brankář Šimon Hrubec (30) měl s Omskem obhajovat mistrovský titul v KHL, ale hokej šel stranou. Nedokázal se pořádně soustředit na práci. I proto byl v šoku z úryvků rozhovoru pro ruský server Championat.ru s Jelenou Kuzněcovovou. „Jsem z toho špatný. Bylo to osekané, neúplné a zcela se to vyhnulo tématu, o které jde především,“ říká Hrubec v rozhovoru pro Sport. „Válka je tragédie. Miluji rodinu, založil jsem nadaci Saves Help, abych právě mohl rodinám a dětem pomáhat. Myslel jsem, že lidi ví, jaký jsem.“
Z minuty na minutu se všechno změnilo. Obrátilo vzhůru nohama. Po ruské invazi na Ukrajinu nebylo nic normálně. Z kamarádů a parťáků v kabině jsou najednou nepřátelé? „Byl jsem mile překvapený, že spousta ruských kluků s invazí nesouhlasila,“ líčí Šimon Hrubec, který má v Omsku smlouvu i na příští rok.
Vůbec ovšem neví, co bude dál. „Nikdo z nás nechápal, proč se to vůbec děje. Včera jsme byli spoluhráči, kamarádi a ráno jsme se vzbudili do toho, že je napadená Ukrajina. Koukali na nás, jestli jsme je nezačali nesnášet, protože jsou Rusové.“
Z úryvku rozhovoru pro Championat.ru to vyznělo tak, že jste nebyl „rukojmím“ klubu a největší starostí bylo, jak se dostat k výplatám v rublech.
„Byl jsem z toho, a pořád jsem, špatný. S tou paní jsem mluvil po telefonu anglicky. Na rovinu, moje angličtina není perfektní, stejně tak její. Pak to přeložila do ruštiny a následně se to překládalo do češtiny, což bylo jak tichá pošta. Než zpráva dojde na konec, tak se pozmění. Řešil jsem to hned i s mediálním týmem v klubu, psal jsem i dané reportérce, ale nezměnila se ani řádka.“
Jak jste tedy situaci od začátku vnímal?
„Je neskutečné, co se děje! Je to válka. Ať je válka kdekoliv na světě, odnáší ji nevinní lidé. Děti, ženy, chlapi. To je největší tragédie. Jak to vypuklo, celou dobu jsem přemýšlel, jestli a jak by se dalo z Ruska odjet. Řešili jsme to s agenty, se spoluhráči. Měli jsme vlastně každý den mítinky, kde jsme se bavili, jaké jsou cesty a možnosti, jak se z Ruska dostat. Nebylo moc možností.“
V týmu jste měli finské spoluhráče, kteří odešli, je to tak?
„Ano, měli jsme dva kluky z Finska – obránci Oliwer Kaski a Ville Pokka, ti odjeli. Co říkali, tak jim odchod nařídily finské státní orgány. Rozloučili se, byť věděli, že čistě po sportovní stránce je těžké opustit tým.“
Vy jste tuhle šanci nenašel?
„Byl jsem ve složitější situaci, jako jediný z importů jsem měl, respektive pořád mám, podepsáno i na další rok. Nikdo neví, co bude. Kdybych odešel, nepustil by mě kontrakt. Jsou v něm obrovská penále.“
Jaká byla atmosféra v klubu?
„Vůbec se nešlo koncentrovat čistě na sport. Bylo to nejtěžší období na psychiku, co jsem jako brankář zažil. Soustředit se na hokej, když je sport v důležitosti proti tomu, co se děje ve světě, opravdu daleko, daleko vzadu? Řešili jsme to všichni. Udělali jsme si několik skupin importů na Whats Appu, kde jsme to probírali. Všichni zůstali, kromě Finů. Těch odešla asi polovina.“
Skupinu zahraničních hráčů jste měli jen klubovou, nebo celé KHL?
„Celé KHL. Ale skupin bylo víc. V týmu, podle zemí, celá KHL. Začala válka a já měl rozjetých asi pět skupin, kde se řešilo, co bude. Kdo to jak řeší, co budeme dělat, jaké jsou možnosti. Rodina byla pryč. I to jsem nesl těžce. Vědět o hrůzách, co se dějí, a být tisíc kilometrů od rodiny... Nějaké soustředění na hokej? Nešlo to.“
Jak to vnímali a prožívali ruští spoluhráči?
„Byl jsem mile překvapený, že spousta z nich s invazí nesouhlasila. Nechápali, proč se to vůbec děje. Bylo to zvláštní. I jejich pohledy na nás jako na cizince, kteří jsme tam zůstali. V tom smyslu - co si teď o nich myslíme? Ještě včera jsme byli spoluhráči, kamarádi a ráno jsme se vzbudili do toho, že je napadená Ukrajina. Koukali na nás, jestli jsme je z minuty na minutu nezačali nesnášet, protože jsou Rusové. To je... (hledá slova) Ti kluci tam nebojují, nenapadli Ukrajinu. Spousta z nich s tím vůbec nesouhlasí a jsou z toho sami nešťastní.“
Narazil jste naopak na zastánce invaze?
„Těžko říct, někteří kluci se k tomu, možná radši, ani nevyjadřovali. Obecně - není to o národnosti, jako o lidech. Kdo se na to jak dívá. Když narazím na někoho, kdo s tím souhlasí, tak se velmi rychle názorově rozejdeme. Byl jsem mile překvapený, jak to ruští kluci v týmu brali.“
Při některých zápasech KHL byly vidět ruské vlajky na střídačkách, symboly Z, podpora Putinovi. Vás klub do nějaké formy propagace tlačil?
„To ne. Do ničeho jsme tlačení nebyli. I jsme si říkali, že kdyby nám nedejbože dali něco na dresy, nebo po nás chtěli, abychom se k tomu nějak po zápase vyjádřili, fotili s nějakými transparenty, tak ne! Okamžitě jsem říkal, že tohle je věc, pod kterou se já nepodepíšu.“
Říkal jste, že bylo těžké se soustředit na hokej. V play off jste obhajovali titul, vyřadili jste Kazaň (4:2), pak jste vypadli s Magnitogorskem (3:4). Sportovně se to na vás nějak odrazilo?
„Cítil jsem to na sobě. Bavil jsem se s naším trenérem brankářů, i s hlavním koučem Bobem Hartleyem. Říkal jsem jim, že na ledě nechám všechno, ale musí chápat, že v myšlenkách jsem někde úplně jinde. Soustředění na to, abych byl stoprocentní a podával výkony z loňska, bylo těžké. Nebyla šance. Šel jsem do toho, abych třeba i během hokeje zapomenul, ale kolikrát jsem se přistihl, že se hrálo na druhé straně a já přemýšlel o tom, co se děje. Co bude? Jak a kdy pojedu domů? Jak se má doma rodina? Volali jsme si denně. Vidíte syna, těhotnou ženu... Nebylo to jednoduché.“
Smlouvu máte i na příští rok. Jaké máte v tuto chvíli informace ohledně sportovní budoucnosti?
„Nevím vůbec. Je tady jen spousta možností, co by mohlo být. Čekáme všichni, co se bude dít. Může se stát, že KHL zakáže všechny importy. Může se stát, že nám IIHF všem vypoví smlouvy a kontrakty v Rusku už platit nebudou. Nebo se KHL může přejmenovat, když už tam nejsou kluby z jiných zemí a smlouvy tak nemusí platit. Tohle jsou věci, které se mohou a také asi budou měnit ze dne na den. Teď nevím prakticky nic. Od toho je pak agent.“
Ohlížíte se i jinde po trhu?
„Samozřejmě, nesedí se s rukama v klíně. Rozhazujeme sítě, kdo by třeba měl zájem o mé služby. Musíme mít všechny varianty. Může se stát, že mě Omsk kvůli smlouvě vůbec nemusí pustit. A v případě mého odmítnutí můžu třeba 18 měsíců stát, když na to přijde.“
V Pekingu jsem nebyl v nejlepší formě
Pokud přeskočíme k národnímu týmu, jak s odstupem hodnotíte olympiádu?
„Bylo to zklamání pro všechny. To je samozřejmé.“
Vy jste do Pekingu kvůli covidu odlétal na poslední chvíli, jak jste se cítil?
„Nechci, aby to vyznělo jako výmluva. V olympijské pauze jsem trénoval v Rusku, abych se dostal do vrcholné formy. Zůstával jsem na trénincích, dával jsem si navíc, div jsem se nepozvracel, jak jsem makal, abych byl fyzicky připravený. Pak jsem přijel do Čech a byly tahanice o desetiny čísel u testů, jestli můžu odletět nebo ne. Před prvním olympijským zápasem jsem měl dva tréninky. Příprava, kterou jsem si udělal a chtěl na ni navázat na kempu v Číně, šla vniveč. Reálně, nebudu se za nic schovávat, nebyl jsem v nejlepší formě. A olympiáda je bohužel krátký turnaj, na který musíte být opravdu špičkově připravený. A mít formu v topu, aby to klaplo.“
Nějaký čas jste zvažoval, co mistrovství světa. Jak rozhodování probíhalo?
„Potřeboval jsem si udělat jasno. Vzhledem k tomu, že čekáme miminko, rozhodl jsem se omluvit. Dlouhou dobu byla kariéra na prvním místě, teď chci být oporou ženě, být při porodu, dítě by se mělo narodit začátkem června. Se Zdeňkem Orctem (trenér brankářů v národním týmu) jsem si volal a říkal jsem, že nepojedu. Klukům přeju úspěch, na který se všichni těší. A brankářům přeju, aby je puky trefovaly, měli potřebné štěstí. Budu to sledovat, držet palce. Věřím, že nejsem ještě tak starý, aby to byl konec mé reprezentační kariéry. Teď chci upřednostnit rodinu, je pro mě na prvním místě. Chci být se ženou a s malým.“
Extraligu na dálku sledujete? Třinec, váš bývalý klub, bude hrát znovu o zlato. A České Budějovice, kde jste začínal, mají senzační bronz.
„Paráda, prožíval jsem to. Žena si přála finále Třinec - Budějovice, to by byla nádhera. Ona je z Třince, já pocházím z jižních Čech. Byly by doma asi tahanice. (usmívá se) Říkala, že by jela do budějovické Budvar Areny v třineckém dresu. Já byl hrozně rád i za to, že Budějovice udělaly bronz, měl jsem z toho velkou radost. Jinak jsem samozřejmě fandil Třinci. Teď ve finále taky, pořád tam mám spoustu kamarádů a jen ty nejlepší vzpomínky. Kluci by si i zasloužili, aby to ke zlatému hattricku dotáhli.“
Urvou podle vás finále proti Spartě?
„Přál bych jim to. Spartě bude hodně chybět David Tomášek, uvidíme, moc se na finále těším. Narazí na sebe mistři defenzivy a mistři ofenzivy. A bude záležet, jak komu to zrovna sedne.“
Přijedete na nějaký zápas osobně?
„Pojedeme do Třince na zdravotní kontrolu s malým, ale myslím, že to vychází až na pátý zápas. Pokud tedy bude. Nemyslím si, že to bude pro někoho rychle 4:0. Podle mého to bude bitva až do konce. A slušel by tomu i sedmý zápas. Fanoušci se mají na co těšit, oba týmy jsou skvěle poskládané.“
Trenér Václav Varaďa dopředu oznámil, že po sezoně skončí. Překvapil vás tím?
„To mě překvapilo hodně. A asi jsem nebyl sám - překvapilo to všechny, od rolbaře po vedení. Je to jeho rozhodnutí, Venca moc nekouká doleva doprava, dělá si svoje (usmívá se). A za svými rozhodnutími si stojí. Bylo by fajn, aby to dotáhl do mistrovského konce a předal tým se zlatou medailí.“
Když se vrátím k válce na Ukrajině. Už několik let zaštiťujete nadaci Saves Help a společně s dalšími brankáři pomáháte dětem a rodinám v těžkých situacích. Už jste se bavili, kam případně půjde další pomoc?
„O konkrétním využití vždy hlasují všichni zapojení brankáři, je to kolektivní rozhodnutí. Kam, a na co peníze půjdou. Kupujeme vždy konkrétní věci, pomůcky. Budeme se opět snažit pomoct tam, kde bude potřeba.“
