Zdeněk Janda
25. září 2010 • 09:28

Jágr: Konec přichází postupně, nebojím se

Vstoupit do diskuse
4
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Nechce zklamat fanoušky. Ale ani spoluhráče, kteří díky jeho gólům mají vyšší prémie. Před každým zápasem v Omsku chodí do kostela. Připadá si pak o deset kilo lehčí. „A je mi jedno, že si někdo může klepat na čelo, že to není možný.“ Osmatřicetiletý hokejový velikán Jaromír Jágr v exkluzivní zpovědi pro Sport Magazín vypráví nejen o své víře, ale i o tom, proč si dává jen dva loky piva a začal chodit do kasina.



Každou odpověď pečlivě zvažuje. Sedí na svém místě v hráčské restauraci v Omsku a během více než dvouhodinového vyprávění se snaží svoje myšlenky pečlivě zformulovat. „Chci, aby si lidi něco z toho zapamatovali,“ říká Jaromír Jágr, nejúspěšnější hokejista československé historie.

A také unikátní sportovec, jenž dokáže poutavě vyprávět o složitých filozofi ckých problémech i o těch nejobyčejnějších maličkostech. „Stejně jsme na světě jen takový nic. Zrnko,“ tvrdí. I proto ho máloco vyvede z míry. „A směju se kdejakým kravinám.“

Cítíte se někdy v Rusku osamělý?
(dlouho hledá správná slova) „Člověk by měl být natolik chytrý, že by měl maximálně využít situace, v níž je. Jsem tady na Sibiři a hraju hokej. Takže musím využít pozitivních podmínek, které mám. Omezím se v tom, že nebudu tolik nakupovat nebo chodit do kina. Stejně bych tomu moc nerozuměl, to si nechám do Čech nebo do Ameriky. Ale je tady vynikající zázemí pro hokej – takže udělám maximum, abych mu věnoval veškerou energii. Můžu aspoň víc číst, sám sebe zdokonalovat. Nebo víc odpočívat.“

Jágr vyhlíží přihrávku od spoluhráčeFoto Barbora Reichová (Sport)


Co zrovna čtete?
„Většinou to jsou knížky, které se týkají psychologie. Nebo věcí okolo víry. Abych věděl, jak se v tomto směru zlepšit, protože vím, že tyto věci stoprocentně fungují a pomáhají mi. Ale musíte tomu věřit, až potom se to ukáže. Kde je víra, tam mizí strach, obavy. Čím více prvního, tím méně druhého. Když jdete do posilovny, za chvíli vidíte, jak vám rostou svaly. Jenže tyhle věci zrakem nepoznáte. Musíte je vycítit. Nebo ještě takhle to popíšu – když se po dvou letech sebereš, zajdeš právě do tý posilovny a naložíš si jak sviňa, tak tě to bude bolet. Ale za tři dny najednou uvidíš výsledky, budeš mít na rukou takovýhle boule. (názorně to ukazuje na svých pažích) Jenže pozor. Já říkám, že to je jenom pozlátko. Prach na stole, který rychle ztratíš a sfoukneš. To nemá ten správný základ. Ten si musíš dlouhodobě udělat. Jinak to nemá cenu. To je jak s hubnutím. Když se budeš deset let přecpávat a najednou na chvíli přestaneš a budeš si myslet, že to okamžitě všechno půjde dolů. Prdlajs. To ne přeci...“


To by bylo nespravedlivé, že.
„Tak... A já ve spravedlnost věřím. Někdy jí to trvá dýl, ale vždycky nakonec přijde.“

K tomu, abyste se v hokeji neustále zdokonaloval, vám pomáhají právě i tyto záležitosti ohledně psychiky. Jste vděčný za to, že máte schopnost to takhle vnímat?
(zamyslí se) „Nevím, jestli je to vlastnost. Dám příklad – pojedu s někým autem a on řekne: O čem přemýšlíš? A já odpovím: O tom, jak se to všechno podle nějakých geniálních zákonů točí. Jak je to obrovský, veliký. Hvězdy a tak. To si asi nikdo nedokáže představit. A on na to: Hm... Já jsem o tom nikdy nepřemýšlel... To je ono. Ta pokora vůči něčemu obrovskému, něčemu vyššímu. Říkám si: Co my jsme vlastně tady na tom světě? Jedno malinký semínko. Vlastně takový nic, co se nedá ani popsat. Navíc je to jenom to, co vidíš očima nebo co si dokážeš představit. Je to celkově úchvatný. Nepředstavitelný. Třeba teď jsem četl, že vynalezli nové teleskopy, které jsou schopné vidět galaxie vzdálené deset milionů světelných let! To je něco neskutečnýho.“

Když jsme jen semínkem v gigantickém vesmíru, není vám z toho až úzko?
„To zase ne. Mám radost z toho, že i my jsme součástí něčeho obrovského a geniálního, co si nikdo ani nedovede představit, jak funguje. Kdo to stvořil? Bůh, příroda? A právě to, že i my jsme toho součástí, mě moc těší. A rád pátrám po tom, jak všechno funguje. Nebo co se jednou stane. Mě by třeba zajímalo, jestli se někdy...“ (odmlčí se)

Povídejte.
„Jsem přesvědčený, že nějaká vyšší inteligence existuje. A byl bych rád, kdybychom se s ní na Zemi mohli potkat. Určitě by sice vznikla neskutečná panika. To vím. Ale uvítal bych, kdyby nám oni řekli, jak to vlastně funguje. Aby nám pověděli, co my jsme zatím nezjistili.“

Nehrát hokej, měl byste i na studování těchto věcí víc času.
„To jo. Ale nemám. Protože ve svých letech musím dávat hokeji tolik už jen proto, abych byl vůbec schopný hrát. Ostatní věci musím oželet a obětovat, tak to na světě chodí. A chápu, že stejně jsou na tom lidi, kteří se doma starají o děti. Ale mě to zajímá. I fyzika nebo chemie.“

Jágr se tlačí před Haška v bráně SpartakuFoto Barbora Reichová (Sport)


Mluvil jste o knížkách o psychologii. Kdy se k nim v nabitém denním programu plném tréninku dostanete?
„Třeba před spaním. I když je tělo unavený, přijme to. Jen mám nevýhodu v tom, že jakmile si lehnu do postele, je to signál pro moje tělo, že si jdu lehnout. Když vidí postel, řekne si: Jo, jdeme spát! Bum a chrní.“

Ale tahle schopnost vám v kariéře zachránila spoustu zápasů, protože jste se při zdlouhavých přeletech mohl pořádně vyspat.
„Ano, to je výhoda. Navíc tady v Rusku. Já usnu kdekoliv, kdykoliv. Nech mě tady chvíli samotnýho a usnu jak špalek.“

V Omsku před každým utkáním chodíte do kostela. V cizích městech do něj zajdete také?
„Když je blízko, samozřejmě jdu taky.“

Proč vlastně? Kdekdo říká, že je věřící, ale do kostela chodit nepotřebuje.
„To je pravda, dřív jsem si to taky myslel. Ale pak jsem názor změnil. V kostele je prostě... (přemýšlí) Klid, čistota. Pokud to dokážeš vycítit, kostel ti dodá sílu a energii. Když vyjdu ven před zápasem, cítím se o deset kilo lehčí. Každý si může ťukat na čelo, ale je to tak. Jsou tam kadidla a podobný věci. Když do kostela přijdeš po dlouhé době a nechoval ses tak, jak jsi měl, tak věřím, že tě tam po chvíli bude bolet hlava. Nebo když přijdeš poprvé. Jako kdyby ses snažil z hlavy něco dostat ven. Něco špatného. Návštěva kostela posílí moji víru. Je to něco jako vzájemná přitažlivost. Spojení. Nabiju se tam energií. (delší dobu přemýšlí) No a potom zajdu do kasina a zase se vybiju. A takhle pořád dokola. Nabiju, vybiju.“ (směje se)

V Rusku je ale hazard omezený, ne?
„No jasně. Dělám si srandu. Kasina v Omsku už žádný nejsou.“

Pravoslavné Rusko je pro vás ideální destinací, když vyznáváte právě tuto víru.
„Hlavně mi to vyhovuje v tom, že kostelů je spousta a jsou od rána do večera otevřený. U nás v Česku do některých může veřejnost třeba jenom během mše. Ale na druhé straně se tomu nedivím. Vím, že kdyby byly otevřený pořád, může se v nich něco ztratit.“

Červenka s Jágrem si rozumí na ledě i mimo nějFoto Barbora Reichová (Sport)


Krádeže v kostelech, to je v Česku velký nešvar.
„To už je velká troufalost a zloděj musí být fakt blbej, když tohle dělá. Dal bych mu odznak blbosti. Ani bych ho neodsuzoval a netrestal. On by se potrestal sám. A tak, že to v životě neviděl. Tyhle lidi bych nechával na svobodě. Čeká je spravedlivý trest. Vidíš, už jsme zase u té spravedlnosti...“

Dovolte jednu osobní otázku. Je přítelkyně Inna Puhajková také věřící?
„Je. Ale stejně jako ostatní věřící nemusí chodit na rozdíl ode mě do kostela.“

Vybavujete si, kdy jste se začal křižovat před každým zápasem?
(dlouho přemýšlí) „Odnepaměti. To je dané v genech, mám to v sobě od narození. Zvířata taky vědí, co mají dělat. A nikdo jim to neříká. To prostě v sobě buď máš, nebo nemáš.“

Jak je možné, že máte takové všeobecné znalosti? Rád hovoříte o vědě, víře, jindy se zaujetím vykládáte třeba o ekonomii. Kde berete tolik informací ze všech těchto oborů?
„Je pravda, že se zrovna o tato témata zajímám. Důležité je, abys věděl, kde si novinky z toho oboru najít. To je, jako když jdeš do obřího supermarketu a nevíš, co vlastně chceš koupit. Tak se tam jenom tak bimbáš a hledáš. Ale když víš, tak to vezmeš a jdeš. Já to dělám podobně. Třeba i matika mě odmala bavila, ani jsem se ji nemusel moc učit. Čísla mi nevadí.“

Jen mě, prosím, nezkoušejte. Tohle je moje slabá stránka.
„Zase třeba umíš něco napsat. I když... (směje se) Já třeba na sloh nikdy neměl talent, na jazyky jsem byl taky šílenej. Ale co, každý umí něco. Kdyby všichni měli všechno, tak nepotřebujeme lidi kolem sebe. To by každý byl sám. A to Bůh nechce. On chce, abychom se přátelili. Aby každý každého potřeboval. Aby všechno bylo navzájem svázané.“


Uvažoval jste někdy nad tím, jestli víc získáváte, nebo o něco přicházíte tím, že vůbec nepijete alkohol?
„Vím, že si to nemůžu dovolit. Zničilo by mě to. A když už o tom mluvíme – kvůli tomu jsem vlastně začal chodit do kasina. Jsem totiž typ člověka, který nevydrží doma. Když nemusím, chci jít do společnosti. Jenže nepiju, takže je to tam pro mě těžký. Zkus někde být, když máš kolem sebe deset vožralejch frajerů, z toho se za chvíli zblázníš. Poslouchat ty jejich řečičky... Mně už to sice tolik nevadí, zvyknul jsem si. Ale dřív... No a co mi zbývalo? Zůstat doma? To jsem taky nechtěl. Když jsem se zašel pobavit jinam, lidi na mě pořád koukali, zjišťovali, jak se chovám. Takže jsem vůbec neměl klid. Jediné místo, kde byl klid, bylo právě kasino. Tam jsem se zavřel, nikdo mě neviděl. Jednoduše jsem se tam utíkal schovat, zašít. Kdybych pil alkohol, vůbec by mě to do kasina netáhlo. Ale takhle jsem tam chodil.“

I v Rusku řešíte, jestli na vás pořád ostatní koukají?
(zamyslí se) „Tohle je pro mě cizí země, takže je mi víceméně jedno, jak se na mě koukají. Neřeším to tolik. Tedy ne tolik jako doma, protože Rusko není můj domov. Tolik si tyhle věci nepřipouštím. A celkově se tady cítím svobodnější.“

Jaromír Jágr přichází s přítelkyní Innou na svatbu.Foto Jaroslav Legner - Sport
Opravdu jste se nikdy v životě neopil?
„Ne. A musím to zaklepat. (klepe prsty o stůl) Neříkám, že jsem se nikdy nenapil, ale nikdy jsem na tom nebyl tak, abych nevěděl, co dělám. A věřím, že se mi to nikdy nestane. Alkohol nepiju hlavně kvůli tomu, že mi nechutná. Vždyť zvlášť pivo je přeci hrozně hořký. Třeba si jen dvakrát loknu a už nemůžu, odložím ho.“

Proč si ho vůbec dáváte?
„Někdy mám takovou žízeň, že nejlepší způsob, jak ji zahnat, jsou právě ty dva hrozně hořký loky. Potom už vůbec pít nepotřebuju. (usměje se) A víš, co absolutně nechápu? Jak někdo do sebe může nalejt deset půllitrů piva? No jak? Je to vůbec fyzicky možný? Vždyť já bych nevypil pět litrů vody nebo něčeho, co mám rád. Kam se to do toho břicha vejde? Pro mě je to nepochopitelný. (směje se a kroutí hlavou) Buď musí neustále chodit čůrat, nebo tahají pět kilo navíc.“

Dvacet let jste na absolutním vrcholu popularity. A sportovního umu. Povězte – co je nejtěžší na tom být Jaromír Jágr?
„Všechno má svoje výhody i nevýhody, to je jasné. V některých věcech je to příjemné, lidi vám jdou víc na ruku, snaží se vám pomoct. Protože jsem to já.“

Ale?
„Člověk jako já, který je známý a měl by být vzorem pro děti, si musí dávat pozor na veřejnosti, jak se chová. Aby byl tím správným vzorem. Ač někdo chce, nebo nechce, tak jím prostě je. A nechci dětem ukázat nějakou špatnou věc, které by se mohly chytit. To mám pořád v sobě.“

A co číslo 68 znamená na ledě?
„Vždycky vím, že se ode mě hodně čeká. A je úplně jedno, jestli je to finále šampionátu nebo první přípravný zápas. Prostě pořád. To je na tom asi nejtěžší. Zvlášť v mém věku.“

Očekává se, že Jágr to zařídí.
„V tom je to těžké. Navíc mám takovou povahu, že to chci lidem, kteří na mě vsadili, nějakým způsobem vrátit. Proto mi věří. (dlouho přemýšlí) Já to víceméně pro sebe ani nedělám. Ale pro ně. Z toho, že dám gól, osobně už ani takovou radost nemám. Ale jsem rád, že jsem potěšil lidi, kteří ve mě věřili. Nechci je zklamat a vím, že je udělám šťastnější.“

Sebe ne?
„V mým věku už o to ani nejde. Abych byl šťastný, k tomu už gól dát nemusím.“

Těší vás, že fanoušci v Česku v posledních letech nejvíc věří právě vám?
„Počkejte, počkejte... To jsme si asi nerozuměli. O tohle jsem nechtěl mluvit, to je něco jiného. Měl jsem na mysli třeba trenéra, spoluhráče... Fanda je pro mě taky moc důležitý, hraju i pro něj. O tom není sporu, taky ho nechci zklamat. Jenže jeho život není závislý na mém výkonu. Chápeš? Ale jsou lidi, kteří jsou s tím spojeni daleko víc. Třeba ti spoluhráči, gubernátor, trenéři, sponzoři. Jejich zaměstnání se odvíjí od toho, jaké já podávám výkony.“

Jaromír Jágr bojuje před brankou o pukFoto Barbora Reichová (Sport)


I lidem, kteří vám dlouhodobě drží palce jako svému idolu, rozdáváte radost.
„To dělám moc rád. Ale to už podle mě není až tak spojené s mým výkonem. Oni na mě koukají jako na někoho, kdo už není, co býval, ale předtím něco dokázal. Jako správní fandové. Pochopí, když člověk nemá den. A třeba budou fandit dál a dál. Rozumíš, co chci říct?“

Ano. Ale jsou lidé, kteří na tom mohou být hůř, pokud ten gól nedáte.
„Tak, tak. Třeba jakýkoliv hráč z týmu. Máte platy, prémie... Čím lépe mužstvo hraje, tím jsou všichni spokojenější. O tom to je.“

Ještě k tomu vašemu jménu. Nemáte někdy pocit, že vám ostatní právě kvůli němu pochlebují? Že je těžké mít vlastní sebereflexi?
„Jako že si ke mně nedovolí? Snažím se nedělat špatné věci. Nevyvyšuju se. Nemachruju. To prostě nejsem já. Nezneužívám toho, kdo jsem, a že si můžu dělat, co chci. To by mi škodilo.“

Kolem vás se pohybují pořád stejní kamarádi. Těžko si někoho připustíte k tělu, že?
„To si zase nemyslím. Ale přátelím se s lidmi, s nimiž si rozumím, aniž bych to tlačil. Pokud by mě to nějak unavovalo, tak ať se ten dotyčný prostě nezlobí, ale... Stačí pár slov, abych poznal, že nejsme na stejný notě. Nebo jestli mi naopak ten člověk sedí. Dam příklad. Červus (Roman Červenka, spoluhráč z Omsku) je typ člověka, s nímž můžu být pořád a budeme mít neustále zábavu. Protože do sebe rejpeme, máme podobný styl humoru. Děláme kraviny.“

Dovolí si už i vás pořádně popíchnout?
„Já to ale mám rád a dělám to samý. Mám kamarády, kteří nejsou vůbec urážliví. Můžu do nich šít, dělat si z nich srandu, oni to berou. Třeba to není správný, že do nich furt člověk pere, ale taky potřebujete takové lidi kolem sebe. Jenže oni moc dobře vědí, že když jde do tuhého, vždycky se jich zastanu. Vždycky. Kdyby se do nich někdo, mimo mě, začal navážet, tak pozor!“

Kolik máte kamarádů, jak se říká, na život a na smrt?
„To se těžko říká... Důležité je, aby ten kamarád byl pro tebe v ten pravý moment. Nejsem člověk, který by se potřeboval pořád někomu vypovídávat. Když mám nějaké problémy, většinou si je nechám v sobě. Nebo vím, komu mám zavolat. To je důležité vědět.“

Hašek odstrkuje clonícího JágraFoto Barbora Reichová (Sport)


Takový přítel na telefonu.
„Podívej – třeba s mámou jsem nemluvil asi tak měsíc a půl. Ale když se mi první utkání v Omsku v sezoně nevydařilo, tak jsem po něm zavolal právě jí. Protože jsem věděl, že si pobrečí, jak je nemocná, jak nemůže vstát. Říkala: Hele, chceš si to vyměnit, vždyť já nevylezu z postele! Ona vždycky začne takhle fňukat. Takže já si řeknu, že jsem na tom vlastně výborně. Řeknu jí: Díky, mami, to mi stačí, nazdar. Vidíš? Tady je vidět, proč je důležité vědět, komu se dá zavolat v daný moment. Když se mi nebude dařit, rozhodně nebudu volat někomu, kdo je hrozně sebevědomej. To bych se cítil ještě hůř!“ (směje se)

Proč mamince vlastně říkáte Ančo?
„Jak to nejlíp vysvětlit... Když měla děti moje ségra, hodně k nám domů chodily. No a aby v tom neteř se synovcem neměly zmatek, proč já jejich babičce říkám mami, radši jsem ji oslovoval Ančo. Abych jim to ulehčil. Protože malý dítě pak nechápe, proč jsou tam dvě mámy.“

K rodičům máte velmi pevný vztah. Jak jste vnímal, když se o mamince v minulosti psalo, že jste její mazánek a ona vlastně o všem ve vašem životě rozhoduje?
„Všichni blízcí vědí, jak to u nás v rodině funguje. Hlavní slovo má táta, jak to chodí i jinde, kde je nějaký statkář. Takže jsme se tomu spíš smáli, když jsme četli, že je to máma... Vždycky jsme to zlehčovali, že není ani pátý kolo u vozu.“ (usměje se)

Ještě zpátky k těm kamarádům. Co to vlastně znamená, že jste na stejné vlně? Aby s vámi mohli rozebírat i třeba víru?
„O to ani nejde. Důležitý je, že mají stejný smysl humor. Někdy to může vypadat, že se směju až nesmyslně úplným kravinám. Ale já mám radost ze života, tak proč bych si měl dělat nějaký starosti? To jsou všechno maličkosti, které stejně nic nevyřeší. Jak přišly, tak odejdou. Jsou to nesmysly, kterými se vůbec nezabývám. (kroutí hlavou) Jsou lidi, kteří se nervují kvůli tomu, že je předjel auťák. Nebo že stojí na červený. To jsou blázni, nerváci. To se musím smát.“

Jaromír Jágr s trofejí za titul mistra světaFoto Archív


A vydržel byste dlouhodobě s takovým člověkem?
„To jo. Třeba můj řidič a kamarád Šána (Petr Exner). To je taky blázen za volantem, i když se už taky musí krotit, protože jsem na to fakt dost alergickej. Vždycky mu říkám: Na koho troubíš, komu nadáváš? Vždyť můžeš přeci udělat za chvíli podobnou chybu ty, ne? Jsme přece lidi. Jo, to jsou cholerici. Jenže takoví škodí sobě i mně. Proto ho vždycky brzdím. Mám strach, aby na mě špatnou energii nepřenesl.“

Na závěr ještě vážnější téma. Bojíte se hokejového konce?
„O tom nepřemýšlím, ani se nestrachuju. To přichází postupně. Nejhorší je, když se něco stane a najednou je po všem. Nic. Ale pokud je to postupný, tak proč ne. Má to svoje etapy. Jednu dobu byl člověk nejlepší, pak byl mezi lepšími, pak průměr. Potom horší a horší. Jednou přijde doba, kdy budu rád, že jsem vůbec na ledě. No a nakonec budu rád, že jsem skončil. Jde to pomaloučku. Jako když krájíš chleba. Pomaloučku, ale přece.“

Ale vy chcete být stále nejlepší, ne?
„To jo. Ale musím si hledat pořád novou motivaci. Pro mě je už nejlepší to, že vůbec na ten led jdu. Svět vidím úplně jinak, pořád si myslím, že jsem dobrý. Ale už mám jiná měřítka. Vím, že už se nemůžu honit s těmi nejlepšími. Srovnávat se s Crosbym, Ovečkinem? Blbost. Už mám jiný cíle. Postupně v nich polevuju. Až polevím úplně...“

JAROMÍR JÁGR
Narozen: 15. února 1972

Současný klub: Avangard Omsk

Zámořská kariéra: Pittsburgh, Washington, NY Rangers
Sezon v NHL: 17

Individuální trofeje: Hart Trophy (1999), 5x Art Ross Trophy (1995, 1998-2001), 3x Lester B. Pearson Award (1999, 2000 a 2006), vítěz ankety Sportovec roku (2005), devítinásobný držitel Zlaté hokejky (1995, 96, 99, 2000, 02, 05, 06, 07, 08)

Týmové trofeje: zlato z Nagana 1998, dvojnásobný vítěz Stanley Cupu (1991, 92), dvojnásobný mistr světa (2005, 10), bronz ze ZOH (2006)

Rodina: svobodný, přítelkyně Inna Puhajková

Výdělky v NHL: 98 038 851 dolarů (v přepočtu asi 1,8 miliardy korun)

CO O NĚM MOŽNÁ NEVÍTE
- když se narodil, vážil přes pět kilogramů a měřil 57 centimetrů

- když byl malý, prý snil o tom, že bude prezidentem

- v mládí pomáhal rodičům na statku a dělal přes tisíc dřepů denně

- umí cvičit jen se svým tělem, nepotřebuje k tomu ani činky

- rád píše básničky, zbožňoval třeba Miloslava Šimka, ten pro něj byl mistr slova

- rád se sází o cokoliv a na jakékoliv téma - většinou vyhrává, jeho znalosti jsou velmi široké

- nelíbí se mu tetování, hlavně na ženách

- dříve hrával PlayStation, v Lize mistrů si vždycky vybral Arsenal

JAK PROBÍHAL ROZHOVOR A FOCENÍ

SMAŽ TO! A JEDEME ZNOVU

Už jsem při rozhovorech s Jaromírem Jágrem zažil ledacos. Naposledy v Omsku přišlo ale největší překvapení. Od začátku jsem cítil, že povídání malinko drhlo. To se stává, pak ale přituhlo. Po otázce, jestli nemá strach, že až bude mít děti, bude na ně příliš starý, se rozohnil.

„Co to je za blbost? Z čeho bych měl mít strach?“ začal vykládat. „Já bych trochu měl,“ hájil jsem otázku. Chvilku jsme se na tohle téma dohadovali, Jágr vykládal, jak je strach svazující. „A stejně nevím, co na to říct. To je otázka...“

Pak pronesl: „Hele, vůbec se mi to povídání nelíbí. Dneska nemáš formu, Rusko na tebe asi nějak blbě působí. Dostali jsme se úplně někam jinam. A mně to taky moc nejde. Z toho si lidi nic nevezmou. Ukaž, co tam máš ještě za otázky.“

Společně probíráme okruhy, které mám načmárané na papíru. „Hele, končíme, to nemá cenu. Smaž to. Prostě to celý smaž. Já se jdu do kabiny vykoupat, objednám si jídlo a vezmeme to celý znovu. Musíme udělat něco lepšího. Aby si z toho lidi něco vzali. Dáme si víc záležet.“

Celou hodinu opravdu z diktafonu mažu. Za půl hodiny přijde znovu. Opět si podáme ruce, jako bychom se v ten den viděli poprvé. „Tak co tam máš,“ spustí rozverně. Načínáme druhou hodinu. Občas něco zopakuje, sám otevře jiné téma. Nad odpovědí přemýšlí někdy i dvě minuty.

Znovu se ukázalo, že je výjimečný nejen na ledě, ale i při rozhovorech. Nikdy nesklouzává k frázím. Téma „děti“ ale otevřít nechtěl.

A focení? Klasické. Jágr souhlasil, ale moc se mu nechtělo. A že to nakonec trvalo... Kolegyně Barbora Reichová už si několikrát cvičně nasvěcovala místo před kabinou, já stál jako model místo Jágra.

Ostatní hráči chodili kolem, smáli se. Pak se přiblížil další slíbený termín. A najednou se ozvalo z masérny: Hele, Baruno, necháme to večer po zápase, jo? Já jsem blbě spal, musím se nejdřív vyspat. I když Avangard prohrál s Petrohradem, Jágr po utkání dorazil. A tentokrát už ochotně pózoval.

Na své poměry vydržel nezvykle dlouho – 7 minut. Ale jako drsný vládce Omsku se tvářit nechtěl. To prostě není on. Do tváře se mu vždycky vloudil úsměv. Druhý den, při projížďce městem, se nechal přemluvit k ještě jednomu focení. A to pózoval i v kšiltovce.

Chcete mít sportovní informace jako první? Objednejte si SMS a MMS zpravodajství iSport.cz »

Jaromír Jágr a Roman Červenka bojují před brankou soupeře.
Jaromír Jágr a Roman Červenka bojují před brankou soupeře.



Vstoupit do diskuse
4
Aktuální zápasy
Články odjinud


Články odjinud