Klub, v němž hrál s nejlepším hokejistou československé historie a v kterém strávil na ledě spoustu času, vyměnil za Ufu v čele s Alexandrem Radulovem. V ní už takovou zápasovou porci minut nemá, zato drží větší šance na zisk Gagarinova poháru.

„Jsem tam spokojený,“ hlásí Jakub Klepiš, střelec úvodního gólu z finále posledního mistrovství.

Je něco, co vám chybí z Omsku?
„Snad mě jenom trochu mrzí, že jsem tam nezůstal, když zrovna přišel Červus (Roman Červenka). Ale ty vztahy s generálním manažerem (Anatolijem Bardinem) jsem neměl moc dobrý, asi proto to neklaplo, abych v týmu pokračoval. Ale já si na Ufu nemůžu stěžovat, města jsou asi tak stejná. A co se týče party v kabině, tak se dá říct, že mě to tam baví ještě víc než v Omsku.“

Čím to?
„Protože s Blátem (Mírou Blaťákem) jsme si sedli, Tomáš Starosta, slovenský spoluhráč, je taky kopa srandy jako já. S Jardou (Jágrem) jsem neměl úplně stejný humor. Jasně, normálně jsme se bavili, taky tam byly vtípky, ale Jarda je o trošku starší, takže má třeba jiný humor než já s Blátem.“

Takže jste si s Jágrem úplně nesedli?
„To zase ne, to nebudu takhle říkat. Jarda je známý tím, že rád do někoho rejpe, já taky. Ale prostě... No není to tak, že bychom si sedli třeba jako já s Červusem.“

Jak jste tedy spolu vycházeli?
„Nebudu si tady vymýšlet, že jsme byli nejlepší kamarádi. Nechodili jsme spolu pořád na večeře, ale zase bych z toho nedělal vědu. V kabině jsme se normálně bavili, přistupovali jsme k tomu profesionálně. Jsme oba Češi, nebyl důvod, abychom se nebavili. Je možné, že jsme se jednou pohádali, ale to bylo z mé strany. Jsem mladý a tvrdohlavý, Jarda mi to potom vysvětlil.“

Jak jste reagoval?
„Samozřejmě jsem to od něj vzal, protože má daleko více zkušeností, je náš nejlepší hokejista všech dob. Takže si člověk od něj musí nechat poradit, i když si někdy myslí, že to nepotřebuje a že ví všechno. Jako občas já. (usměje se) Ale jinak to bylo v pohodě.“

Pomohla vám ta dvouletá zkušenost vedle něj?
„Stoprocentně. Moc mě těšilo, že jsem měl příležitost s ním být v týmu, to se ne každému poštěstí.“

Ale všichni se na to ptali.
(usměje se) „S tím jsem byl smířený. Bylo super se dívat hlavně na to, jaký on má přístup v jeho letech ke trénování nejen na ledě, ale i mimo něj. Moc bych si přál, abych na tom byl tak dobře, až mi bude jako jemu osmatřicet let. To bylo něco úžasného.“

Ale hrát s ním v jedné formaci, to zase není taková legrace, jako si leckdo myslí...
„To rozhodně není jednoduché. Každý si představuje, že když s ním bude nastupovat, dá vždycky gól. Ale všechny ligy jdou nahoru, už to není jako dřív. Největší jeho síla je, že pořád na sebe naváže tři hráče a je schopný to pak někomu předložit do prázdné branky. V těch rozích je jedinečný, když tam vystrčí ten svůj zadek, tak na něj nikdo nemá. Taky jde ale o to se s ním domluvit – dělat to, co chce on. Pak to může klapat.“

Jak jste zapadl do party v Ufě?
„V tom nebyl problém, Bláto mi zezačátku hodně pomohl, kluci jsou skvělí, včetně Radulova. Není tam nikdo, kdo by nám dával vyloženě sežrat, že jsme cizinci.“

Vy jste známý tím, že se často strefujete nejrůznějšími fórky do spoluhráčů. I Rusové to nesou dobře?
„Jo, nikdo není urážlivý. Samozřejmě jsou chvíle, kdy mi nadávají, že nejsem Rusák, ale všechno je z legrace. Blátovi naopak říkají, že on už je po těch letech v Ufě kovaný Rusák. (usměje se) Zatím jsem s nikým neměl žádný konflikt a myslím si, že ani žádný nebude. Je to v pohodě.“

V Omsku se všichni ptali na Jágra, teď na Radulova, o němž kolují různé zvěsti. Tak jaký je ve vašich očích?
„Míra Blaťák mi říkal, ať se na něj připravím, že to je blázen a nezavře pusu. To se potvrdilo hned od první chvíle. Potkali jsme se na večeři ještě před sezonou a když nás uviděl, okamžitě začal řvát přes celou restauraci... A co je na něm taky zajímavý – hrozně rád mluví anglicky, využívá toho, že je v týmu dost kluků, kteří tak taky mluví. Takže vyřvává anglická slovíčka, aby si je procvičil.“

Jak mluví s vámi?
„Půl anglicky, půl rusky. On sám neví, jestli mluví anglicky, nebo rusky. On je prostě blázen.“

Je přesně takový, jak jste očekával? Nebo vás něčím překvapil?
„Ani ne. Má rád srandu, je to dobrý kluk do kabiny, je ke všem férový. Chce být středem pozornosti, což je pořád, takže to mu maximálně vyhovuje.“

A co ta energie, která z něj neustále vyzařuje?
„Jsem přesvědčený o tom, že přijde domů, strčí prsty do zásuvky a ráno je vyndá. Protože jinak to není možný. On je na baterky.“

Už si dovolíte občas nějaký vtípek směřovat i přímo na něj?
„No jasně. My tři cizinci (ještě s Thoresenem a Nilssonem) sedíme kousek vedle něj a všichni se do něj najednou pouštíme. On se to snaží ustát, ale proti naší přesile nemá žádnou šanci.“

Nevyptával se na Červenku, který se v jednu chvíli dostal na druhé místo za ním v bodování celé KHL? Neměl strach, že ho ohrozí?
„Chvíli jsme se o něm bavili, sám Radulov ho pochválil, že se mu líbí, jak je to silný a chytrý hráč.“

Přiznejte – čekal jste, že to vašemu kamarádovi hned první rok v Rusku takhle půjde?
„Za ty poslední dva roky v extralize ve Slavii vyletěl úžasně nahoru, takže jsem věděl, že to určitě není náhoda. Narostlo mu sebevědomí a bylo mi jasný, že bude celou sezonu v nejlepší desítce bodování. Protože vím, co umí.“

A jaký je kouč Ufy Vjačeslav Bykov, jenž údajně nemá rád Čechy?
„Bál jsem se toho ze začátku, slyšel jsem leccos. Ale že by neměl rád Čechy? To si nemyslím. Třeba Míru Blaťáka zná už tři roky a nesleze z ledu, je nejlepší obránce v týmu. A je Čech, takže si nemyslím, že by proti nám něco měl. Samozřejmě co se týče reprezentace, tak mají zápasy proti nám větší náboj než třeba proti Švédům. Ale to je hlavně potom, co jsme je porazili na mistrovství.“

Pořád to nemohou skousnout, že...
„Oni jsou takoví, že když nevyhrají, koukají vlevo, vpravo, ohánějí se pořád něčím, že jim někdo ukřivdil. Rozhodčí a tak... Ale fakta mluví proti nim. Oni sami v hloubi duše ví, že jsme je porazili díky té naší obrovské bojovnosti.“

Stále si zlatý turnaj připomínáte?
„Občas se podívám na youtube na nějaké krátké video, které shrnuje celou tu cestu za titulem. Což je nádhera. Když vidím, jak jsme po sobě skákali na střídačce, nebo jak jsme padali po hlavě do střel. Krásný pocit. A musím říct, že mi z toho pořád mrazí v zádech.“

Nějak jsme odbočili od Ufy. Nevadí vám, že na ledě nestrávíte tolik jako času jako předtím v Omsku?
„Kouč točí všechny čtyři lajny víceméně stejně, akorát tu první s Radulovem, která hraje fakt výborně a zaslouží si to, tam dává o něco víc. Ale já jsem s tím počítal. Máme čtyři dobré formace, takže kdyby kouč protežoval jenom dvě, zbylí hráči budou naštvaní. Věděl jsem, do čeho jdu.“

Ale neštve vás to přeci jenom trochu?
„Každý hráč chce hrát co nejvíc, to je jasný. V Omsku jsem byl zvyklý hrát osmnáct minut, teď je to nějakých jedenáct, dvanáct. Je to rozdíl. Ale s tím jsem smířený, trenérovi do toho přeci nemůžu kecat. Hlavně jsem rád, že jsem v takovém velkoklubu.“

Vyhrát titul, to je hlavní úkol, že?
„Podle rozpočtu by to tak mělo být, ale v tom to není. Je to přeci sport.“