Příběhů plných odhodlání a svéhlavého pochodu za sny není nikdy dost. Jednu inspirativní story právě dotvořil Jiří Sekáč. Ač opomíjený na draftu, zařekl se, že to do NHL stejně dotáhne. Po báječném roce ve Lvu a na mistrovství světa, po úžasném přípravném kempu pomohl dvaadvacetiletý útočník ve středu v noci Montrealu k výhře nad Torontem. Dokázal to. Hraje nejlepší ligu světa.
Mrazení v zádech, rychlé promítnutí hokejových zážitků... A než se nadál, už Jiří Sekáč míchal s pukem v jednom z nejklasičtějších hokejových střetů. Na první pokus se probil do týmu Canadiens, nadřízeným ani nedal šanci zvažovat jiný scénář. „Když jsem vjížděl na led, bylo to něco neskutečného. Jenom jsem žasnul,“ rozplýval se nováček pár desítek minut po životní premiéře do telefonu.
Před čtyřmi lety o vás na draftu NHL neprojevil nikdo zájem, teď se vaše jmenovka právoplatně skví na dresu nejsledovanějšího klubu světa. Už vám dochází, čeho jste dosáhl?
„Nedokážu to ani popsat. Jen vím, že všechna ta dřina k něčemu vedla, že mělo smysl se celý život prokousávat tímhle směrem. Nikdy jsem to neměl moc lehké, spíš jsem byl ten, který se musel všude probourávat, probíjet, neměl jsem před sebou umetenou cestu. Nevěděl jsem, že jednou budu NHL hrát. Když se mi teď tenhle sen opravdu splnil, nedokázal jsem ani sám pro sebe najít slova, kterými bych vyjádřil svoje dojmy. Jednoduše úžasný pocit.“
Tohle se vám honilo hlavou, když jste s týmem čekali v tuneluu ledu před začátkem zápasu?
„Tam jsem ještě ani netušil, co přijde. Když už ale postupujete v řadě k ledu a jde se přímo na věc, to bylo ohromný.“
Naznačili vám šéfové v posledních dnech, co si od vás představují, proč si vás v týmu nechali?
„Jo, v den, kdy oznamovali soupisku, si mě manažer s hlavním trenérem pozvali do... (zarazí se) Do....“
Do kamrlíku? Jednoduše.
„Takhle jsem to právě nazvat nechtěl, protože on to tady moc kamrlík není. (směje se) Ale můžeme tomu tak říkat. Pozvali si mě a řekli mi pár slov ve smyslu, že jsou hodně spokojení s tím, jak dřu a jak nevypouštím žádný puk. Ale to bylo tak všechno, jediný kratší mítink, co jsme spolu měli. Jsem tu jediný nováček mezi útočníky, pro zbylé kluky jsou rozdané role a já se zkrátka budu snažit předvést svou hru a dělat, co se mi řekne. Příprava je za námi, zase se jede od nuly a já chci hrát tak, abych měl výsledky.“
Až v kanceláři u nadřízených jste dostal definitivní potvrzení, že zůstáváte a nepůjdete na farmu?
„Jo, až tam. V nejistotě jsem setrvával během celého kempu. Ještě když jsem do toho kanclu šel, nevěděl jsem, co čekat, protože kluci tam chodili jen pro verdikt, že je posílají na farmu, nebo že zůstávají. Upřímně, dával jsem si větší naději, že zůstanu, než že bych měl jít dolů, ale až když mi řekli, že se mnou počítají, všechno ze mě definitivně spadlo. Měl jsem ohromnou radost.“
Běžel jste hned pro telefon psát domů?
„Ne ne, musel jsem rychle do posilovny, kde už ostatní byli. Ale hned jak jsem se pak k mobilu dostal, samozřejmě jsem domů psal, aby to všichni věděli a aby se taky mohli připravit, že se za mnou celá rodina poletí podívat na první domácí zápas.“
Na dálku se zdálo, že je od první chvíle jasné, že neochvějně míříte do NHL. Nastala vůbec během kempu chvíle, kdy jste vyloženě zapochyboval?
„Jo, člověk se občas zamýšlí, co bude. Zvlášť já jsem takový, že se nechválím, nedívám se na to, co se mi povedlo, ale spíš na to, co jsem udělal špatně. Jsem k sobě dost kritickej, až někdy umím sám sebe docela solidně položit. (směje se) I pochybnosti tedy přišly, ale naštěstí jsem se z toho vždycky dostal. Zavolal jsem domů nebo agentovi a všichni mě podrželi. Větší problémy s psychikou nenastaly.“
Během kempu jste se o sobě v montrealských i českých médiích mohl dozvědět v podstatě jen chválu. Jak se bráníte tomu, aby vás něco takového neukolébalo?
„Sám jsem věděl, jak jsem hrál. To je pro mě podstatné. Vím, že když mají média něco takového na očích, snaží se to zveličit, udělat z toho mnohem větší věc, než jaká ve skutečnosti je...“
Teď jste nás odhalil.
„Ale ono to tak je všude. (usmívá se) Člověk udělá nejlíp, když si podobné věci vůbec nečte, nevěnuje tomu pozornost. Noviny dost často můžou v dobrém, ale i špatném smyslu hráče dost ovlivnit. Proto se jim snažím vyhýbat.“
Což však v Montrealu dost dobře nejde, ne?
„Je fakt, že tolik mikrofonů, co tam na váš obličej v jednu chvíli míří, jsem předtím viděl jen někde na obrázku. To je ale jen jedna věc, čtení výsledných rozhovorů a článků se pak opravdu moc nevěnuju.“
Svou cestu do sestavy Canadiens jste začal tím, že jste válcoval konkurenci už v nováčkovském kempu. Tam jste si potvrdil, že jste dobře připravený?
„Spíš jsem tomu nepřikládá moc velkou váhu. Věděl jsem, že jde o mladší kluky, kteří mnohdy ještě ani nehráli dospělý hokej, což je ohromně znát. Sám jsem to zažil, když jsem se musel adaptovat na mužskou úroveň. Byl to velký skok.“
Jak velkou váhu jste tedy přikládal svému výsledku na kondičním beep testu, kdy jste prokázal úžasnou fyzičku a běhal jste dál, zatímco zbytek party už dávno odpadl?
„To byl výsledek letní přípravy s Martinem Iterským, mým kondičním trenérem. Dřel jsem nejvíc, co jsem kdy zažil. Na beep testu se pak jenom projevilo, že jsem se snažil být co nejlíp připravený. Zároveň jsem ale věděl, že tohle hokej nehraje, takže jsem jen udělal, co bylo v mých silách a tím všechno skončilo. Fyzický test je jedna věc, samotná hra druhý.“
Tou třetí jsou jistě betonové nohy. Mohl jste po svém výkonu vůbec chodit?
„Ono těch testů je víc a únava potom docela přišla, to jo. Ale já se z ní naštěstí dostal docela rychle, s regenerací obecně nemívám problémy. V kempu jsem mohl pokračovat bez potíží.“
A aby bylo bez potíží i začlenění do mužstva, byl k ruce zkušený kolega Tomáš Plekanec?
„Jasně, zezačátku mi pomohl hodně. Kdykoliv jsem něco nevěděl, šel jsem samozřejmě za ním. Ale mám velkou výhodu v tom, že umím dobře anglicky, nemusel jsem ho tolik otravovat. Nicméně vídáme se i mimo zimák, zajdeme spolu na oběd, na večeři, pokecáme. Je mnohem snazší mít tady dalšího Čecha, s nímž se dá mluvit rodným jazykem.“
Plekanec vám může posloužit i jako učitel na ledě, skvěle zvládá nejrůznější detaily hry, což ostatně ukázal i svým výkonem v úvodním duelu sezony. Snažíte se okoukávat, co jak dělá?
„To není jen o Plekym, dívám se na všechny hráče, kteří už mají něco za sebou, a snažím se jim vyrovnat, napodobovat, co dělají. Každý je ale přece jen jiný. Zrovna Pleky je neuvěřitelný hráč do útoku i do obrany, snažím se od něj něco přiučit. Je jasné, že mě rozhodně neudělá horším, když si budu brát příklad z něj.“
Přišla hned v Torontu nějaká chvíle, kdy jste si řekl: ,Aha, tohle v NHL nejde, to musím příště udělat jinak‘?
„Takové okamžiky tu přicházejí často, nejen v zápasech. Žasnu, co třeba někdo dokáže s pukem, co zvládne předvést za věci. Je třeba na sobě makat a nenechat si to znechutit tím, že někdo je na puku neuvěřitelný, uvědomit si, že každý má v týmu svoji roli. Když něco hezkýho vidím, umím to ocenit, ale zároveň chci příště zase já sám udělat něco, co taky zaujme. Ale je tu těžké se nějak předvést, protože hokej je nahoru dolů a příležitostí něco vytvořit přichází hrozně málo. Když se šance jednou za část naskytne, je třeba jí využít.“
A vy jste typ, který se v takové chvíli nebojí zkusit něco nevšedního, než aby jen ometl puk po mantinelu, že?
„Jistě, furt se tady do toho snažím dát něco ze sebe, něco trochu evropského, protože kvůli tomu si mě sem vzali. Díky tomu jsem doma sbíral body, a když to zvládnu předvádět i tady, bude to jedině dobře.“
Co byste chtěl co nejdřív získat z vlastností stabilních hráčů NHL?
„Každý je v něčem výjimečný, kdybych měl všechno, je ze mě Sidney Crosby a jsem nejlepší. (usmívá se) Ale když se dívám na ostatní kluky, určitě bych mohl zlepšit dravost v zakončení. Když tady hráči dostanou puk v útočném pásmu, v situacích, kdy by v Evropě osmdesát procent hráčů ještě hledalo nahrávku, se oni snaží puk do branky hned naprat, natlačit, jsou pohotoví. Na tomhle bych měl ještě dost zapracovat.“
