Ta čísla mluví sama za sebe. 43 let. 22. zámořská sezona. 4. místo v historickém bodování. A při troše štěstí z toho může být pro Jaromíra Jágra po dvou letech 2. pozice za Waynem Gretzkým. Legendární osmašedesátka se v pozici nejstaršího hráče vrhá do dalšího zámořského dobrodružství. Před sezonou si v rámci týmové akce zastřílel ze samopalu, z hotelu se přestěhoval na prosluněné Floridě, která ho nabíjí energií, do bytu. A těší se na to, až zámořský kolotoč odkrojí úvodní porci partií. V noci na zítřek středoevropského času ho čeká zápas s Philadelphií.
Pokud vydrží zdraví a všechno klapne, v NHL byste rád vydržel ještě dva roky. A když za tu dobu nastřádáte 85 bodů, což není sci-fi, můžete opustit zámořskou scénu jako druhý nejproduktivnější hráč všech dob. Což by byl fenomenální počin.
„To zní hezky, ale nejde takhle předbíhat. Protože nikdy nevíš, co bude. Je třeba si vážit každého zápasu, každé minuty. A ono to fakt není sranda. To říkám upřímně. Rok od roku je to těžší a těžší. Hlavně ty začátky sezony, kdy člověk neví, jakým směrem se vydat.“
Co přesně tím chcete říct?
„Mně nevadí dřina, bolest. Ale tady jde o nejistotu. Když něco děláš, nevíš, jestli je to dobře, nebo ne.“
I po těch letech je to neustálý proces hledání?
„No jasně. Tvoje tělo se mění, hokej taky. Nemůžeš říct, že to, co fungovalo minulý rok, bude stejně účinné i letos. Nikdo ti nic nezaručí. Nikdo ti neřekne: Hele, tohle je cesta, kterou když se vydáš, všechno dobře dopadne… To by bylo hrozně jednoduché a všechno by záleželo jenom na vůli a pracovitosti. Ovšem ve hře jsou i na jiné faktory. Takže musíš neustále něco pozorovat, přemýšlet. Koukat kolem sebe a hlavně analyzovat svoje tělo. To je klíčové. Jak zareaguje na něco nového. Jak se cítí teď, jaké to bylo včera, jaké to bude za den, za dva. Je třeba neustále něco zkoušet, aby si to celkově sedlo. Ale i v tom případě musíš myslet na to, že i když něco funguje jednu chvíli, je možné, že za další chvíli už to fungovat nebude. Nebo když něco prospívá jednomu, neznamená to, že to bude platit i u druhého. Je to hrozná alchymie. Každé tělo je jiné, navíc se mění.“
Je to těžší i s přibývajícím věkem? Najít míru, jak natrénoval tak akorát, abyste udržel tempo s mladými, ale zároveň abyste si rozložil síly na celou sezonu?
„Pracuju víceméně jako programátor. Musím vymýšlet nové programy, testovat je. A zjišťovat, jestli fungují, nebo ne. A když jo, tak jestli to bude platit i za chvíli… (usměje se) Je to opravdu věda.“
Jaká to ale musí být radost, když ten program najdete.
„V tom případě to musíš držet, dokud to jde. Protože víš, že přijde doba, kdy to přestane být účinné. Protože se změníš. Nebo se změní spoluhráči. Celkově je milion věcí, které jsou takhle propojené. Doba, kdy jsem na tom herně byl tak geniálně, že jsem věděl, že ať dělám cokoliv, stejně přijdu a dám góly, je dávno pryč. O ní si můžu akorát tak nechat sladce zdát. (usměje se) To je výhoda opravdu dobrých hráčů. Protože oni nemusejí až tolik přemýšlet. Když je někdo dobrej, je prostě dobrej. Kdežto my ostatní musíme řešit každý detail, každou maličkost. Jak to všechno co nejlépe naprogramovat.“
Přijde mi, že v tomhle jste mistr. Stejně jako třeba
Roger Federer
, tenisový král, jenž i ve 34 letech dokáže držet krok s těmi absolutně nejlepšími.
„Ale on se pořád pohybuje mezi TOP čtyřkou, což už o mně dávno neplatí. Takže to vůbec nejde srovnávat.“
Hrát ve 43 letech v NHL v první lajně a zářit na mistrovství světa, to mi přijde podobné.
„To se nedá takhle říct. Každopádně mě fascinuje jeho genialita. V době, kdy byl na úplném vrcholu, málokdy drtil soupeře tím, že by jim dával kanáry. Ne. On jim vzal jeden brejk a potom už si to v klidu doservíroval. Vyhrával na tři sety, ale vždycky třeba 6:4 nebo v tie-breaku. To se mi hrozně líbilo. Protože on dal soupeřům čuchnout. A oni už si mysleli, že jsou blízko. Říkali si: Už ho skoro máme! Jenže vůbec nechápali, že Roger hrál to, co potřeboval. Vždycky mě fascinovalo ho sledovat.“
Nikdy neodkryl všechny karty.
„Chytal soupeře jako ryby. Hrál si s nimi. Oni žili v domnění, že už jsou skoro stejně dobří jako on. Když prohráli v tie-breaku, mysleli, že při troše štěstí už ho příště dostanou. V tom byl naprosto geniální. Když se někomu zadařilo, malinko přidal. Jinak si ale hrál to svoje. Kdyby někoho porazil třikrát 6:0, ten druhý by se naštval a chtěl by na své hře něco překopat, aby ho příště porazil. Jenže tímhle přístupem Roger vlastně nikdy nedonutil soupeře, aby něco změnili. Všichni se uklidňovali tím, že už jsou tak blízko… Že prohráli jenom o kousek. Vždyť už ho skoro měli! Jenže to byla bláhová myšlenka. Teď už je to něco jiného, přišli hráči jako
Djokovič
. Ale i tak je úžasné, jak se Roger stále drží na vrcholu.“
Navíc ze svého arzenálu vytáhl novinku, kdy si při druhém podání soupeře stoupne blízko k lajně, aby ho znervózněli… Stejně jako vy neustále přemýšlí, jak se posouvat.
„Teď je na mně, abych vykoumal, jak se posunout blíž k brance. Abych to při střelbě neměl tak daleko!“ (směje se)
