Jaromír Jágr a kouč korejské reprezentace mají dost společného.
Začínali spolu v Pittsburghu, v prvních dvou sezonách v NHL získali Stanley Cup. Oběma se to během hráčské kariéry už nepovedlo. „Divím se, že pořád ještě hraje,“ žasne s odstupem čtvrtstoletí Jim Paek (50), který do Česka přivezl tým Jižní Koreje. Nováček elitní skupiny mistrovství světa a soupeř českého týmu na příští olympiádě v Pchjongčchangu včera proti Spartě sehrál první ze čtyř utkání svého turné.
V NHL hrál s Mariem Lemieuxem i Waynem Gretzkym. Poznal taky spoustu českých hráčů, další později Jim Paek trénoval. Ještě než jako obránce pronikl do nejlepší ligy, jezdil po světě s kanadskými olympioniky. Zahrál si s nimi i v tehdejším Československu. „Je to už hrozně dávno - 1990. Slaný,“ vysypal ze sebe během rozhovoru pro Sport.
V NHL jste měl možnost zahrát si v jednom týmu s těmi nejlepšími z nejlepších, ať v Pittsburghu s Lemieuxem nebo v LA s Gretzkym. Dá se říct, že jste šťastný muž?
„Bylo to požehnání. Každý tým má skvělé hráče. Ale tihle dva čněli nad ostatními.“
Jak vzpomínáte na mladičkého Jaromíra Jágra, který za vašich časů teprve začínal?
„Fantastický hokejista! Divím se, že pořád ještě hraje. Ale on hrozně tvrdě dřel. Hráli jsme spolu za Pittsburgh, byl tam ještě Jiří Hrdina. Později jsem potkal další Čechy. Martin Straka, Radim Bičánek. Do pí...i! Hrál jsem se spoustou Čechů a taky od nich pochytil plno špatných českých slov. (směje se) S Jágrem mám společného to, že jsme v prvních dvou sezonách získali Stanley Cup. Jak líp by se dala ještě začít kariéra? Tohle bylo na úvod docela dobré. Jiné jsem trénoval. Třeba Huds (Hudler). Toho jsem miloval. A on miloval hokej. Miloval, když mohl střílet góly.“
Jágr už taky nikdy Stanley Cup nevyhrál, i když hraje dodnes...
„Vyhrát bylo a je strašně těžké. Já jsem se později vrátil na farmu a tam vyhrál po osmi letech šampionát v IHL, po roce znovu. A když jsem pak trénoval, získal jsem další titul v AHL. Byl jsem pak součástí organizace Detroit Red Wings a vyhrál Pohár ještě v roce 2008. Ovšem jako hráč jsem měl velké štěstí. Všechno jsem si vydřel. Tehdy se zranilo dost obránců a já mohl hrát.“
Jak těžké bylo prosadit se v takové konkurenci?
„Když se podíváte na soupisku starého týmu Pittsburghu... Panečku! Když ho porovnáte s mužstvem, jaké bylo v Detroitu, když vyhráli taky dvakrát za sebou, mělo stejnou hloubku, bylo podobně našlapané. Já jsem tvrdě makal, byl jsem typ obránce, který se drží spíš vzadu. Hráče jako já označili termínem defenzivní bek. Přesně to jsem byl. Makat, blokovat střely, když bylo potřeba. Můj cíl bylo mít co nejlepší plus minus. Podržet puk a dostat ho ven z pásma. Co nejdál od brány.“
Ještě předtím jste si zahrál s celkem Kanady taky v Československu, že ano?
„To je už dávno - 1990. Slaný... (směje se) Přijel jsem s kanadskými olympioniky, hráli tam třeba Stu Barnes, Brad Schlegel a další. Slaný jsem od té doby nenavštívil, ale před dvěma lety jsem byl v Praze na mistrovství světa. Nádherné město.“
Vaším příchodem se výrazně změnil směr korejského hokeje. Narodil jste se však v Soulu, od jednoho roku vyrůstal v Kanadě, kam vaše rodina emigrovala. Jak se stalo, že jste se vrátil?
„Hokejový svět je velmi malý, každý zná každého. Za ta léta jsem si vytvořil vztahy v Koreji. Před čtyřmi lety vznikl projekt, že se budeme snažit dostat olympiádu. To představovalo taky plno práce. Vytvořili jsme dlouhodobý plán, mě najali jako trenéra, který to povede.“
Korejci pochopili, že pokud se chtějí dostat na vyšší úroveň, potřebují pomoc těch nejlepších. Zapojil jste se taky do náboru hráčů z Kanady a USA?
„Tolik ne. V Asii už působí plno hráčů odjinud. Abyste mohli získat pas, musíte v dané zemi hrát. Přesvědčovat hráče, aby chodili do Asie, by bylo dost složité, poněvadž všichni sní o tom, že budou hrát NHL a vyhrají Stanley Cup. Ovšem plno hráčů už v Asii hrálo, usadili se tam, působí v Asijské lize. Využít těch, kteří už tam jsou, bylo mnohem schůdnější. Taky nám pomáhají turné, jako je tohle. Máme za sebou dva zápasy v Rusku, s českými celky sehrajeme další čtyři. Ohromně nám pomohl Patrik Martinec (český trenér Anyang Halla). On je v Koreji hvězda! Díky němu jsme tady, spoustu věcí pro nás zařídil. Udělal fantastický kus práce.“
Je rozdíl trénovat Korejce a hráče, kteří přišli odjinud?
„Je to jiné. Bavíme se tady o dvou rozdílných kulturách, lidech, kteří jsou jinak založeni, mají rozdílnou mentalitu, byli jinak vychováváni, vyrůstali v jiném prostředí. Problém byl trochu jazyk. Moje korejština není moc dobrá, hráči zase neumějí tolik anglicky. Vystačíme si však s hokejovou řečí, používáme určité termíny, kterým potřebujete rozumět. Korejské mentalitě však rozumím. Vyrostl jsem v Kanadě, ale v korejské rodině. Chápu, jak jsou lidi založení.“
Viděl jste Gran Torino?
„Jistě. Moc dobrý film. Tam je to ukázáno docela výstižně.“ (směje se)
Můžete popsat přednosti a nedostatky korejských hokejistů?
„Naší silnou stránkou je schopnost extrémně tvrdě pracovat. Naší slabinou, že neumíme pracovat chytře. Spojit to s pracovní morálkou, což je taky potřeba. Dobře bruslíme, jenže nemáme zkušenosti ze zápasů proti špičkovým týmům jako Kanada, Švédsko. To nám chybí, snažíme se to dohánět v krátkém čase. Tohle turné bude pro naše hráče další obrovská zkušenost. Dostaneme se zase na vyšší stupeň. Jedině tak se dokážeme připravit na vrchol sezony.“
Ten čeká korejský výběr už v únoru. Ve skupině se střetnete s Českem, Švýcarskem a Kanadou. Co bude vaším hlavním cílem?
„Pro naše hráče bude olympiáda na domácí půdě absolutní vrchol. Postup mezi elitu byl pro většinu malý zázrak, ale já to tak neberu. Splnili jsme si svůj sen. A olympiádou všechno teprve začíná. Když se podíváte na naši skupinu, tak je hodně těžká. Zvlášť pro nás. Ale to bude každá. Zkusíme to a uvidíme, jak to půjde. Vydáme ze sebe to nejlepší. Doufejme, že pár lidí překvapíme.“
Smlouvu s korejským svazem máte do konce příští sezony. Jaké cíle máte potom? Návrat do některé z organizací NHL?
„Teď je přede mnou olympiáda a potom ještě mistrovství světa 2018. Uvidíme, co se stane, ovšem rád bych se vrátil do Severní Ameriky. Stejně jako chce každý hráč nastupovat na nejvyšší možné úrovni, koučovat chce člověk taky ty nejlepší. To je můj osobní cíl. I když tahle zkušenost je už teď fantastická.“
Všechno se soustředí na olympiádu, směřuje k vysněnému cíli. Ale co pak? Nehrozí potom korejskému hokeji zase úpadek? Věříte, že nebude obtížné udržet tamní hokej na špičkové úrovni?
„Od prvního dne jsme mysleli na to, že po nás musí někdo pokračovat a jednou na naši práci navázat. Olympiáda korejský hokej nastartuje. Budeme růst a rozvíjet se. Zatím nemáme takovou základnu, tolik hráčů, nehrajeme tolik zápasů. Ale věříme, že hráči, kteří tímhle programem projdou, pojedou na olympiádu a mistrovství světa, se postarají taky o budoucnost korejského hokeje. Až budou starší a jako hráči skončí. Navážou na to, co se naučili, budou vychovávat hráče, od dětí až po dospělé. Tak mě napadá, že bych se mohl zajet podívat do Slaného.“
Abyste zjistil, co se tam změnilo za těch téměř třicet let, co jste tam nebyl?
„Ne, abych se dohodnul s Jágrem, jestli by za nás nechtěl nastoupit. Bydlí tam někde, že ano?“
Bydlí kousek vedle, v Kladně. Ve Slaném měl hokejovou školu. Vy ho chcete zlákat, aby hrál za Jižní Koreu?
„Jistě, i kdyby šlo třeba o jeden zápas.“
No, když už se rozhodl, že nebude hrát za Česko, třeba by mu to ani nemohli zakázat...
„No právě! To by byla pecka, ne?“ (směje se)
