Jak ten čas letí... Tento týden to bylo už deset let od slavné rvačky českého drsňáka Davida Kočího s bostonským obrem Zdenem Chárou. Borec Chicaga vinou zlomeniny nosu silně krvácel, kapitán Bruins tehdy odjížděl jako vítěz. Jediná česká těžká váha v NHL teď pro iSport.cz zavzpomínala na ostrou rvačku a rozmluvila se také o současné lize bez rváčů. „Doba bitkařů už se nikdy nevrátí," myslí si šestatřicetiletý Kočí.
25. říjen 2007 byl dnem, kdy se Chicago vydalo na led Bostonu a pro vás zápas skončil pohledem na proud vlastní krve. Popište nám, co přesně se tehdy na ledě stalo?
„Boston tehdy tuším tři zápasy v řadě prohrál a potřeboval se něčím nakopnout. Já jsem v tu chvíli agresivně šel do předbrankového prostoru, ale prát jsem se nechtěl. Vznikla mela, Zdeno Chára si mě vytáhnul a byla z toho rvačka."
Která pro vás skončila dost nepříjemně.
„Tenhle zápas se hrál v neděli a já si bohužel den předtím v Torontu zlomil nos, ale asi tušíte, jak to tehdy chodilo. Moc jsem to nikde v šatně neříkal a normálně jsem hrál. Tehdy jsem hrál svou první sezonu v NHL a chtěl jsem se udržet v týmu za každou cenu. V Bostonu jsem se moc prát nechtěl, ale tak to je, jinak to v tu chvíli nešlo."
Takže čistou ránu do nosu od Cháry jste nedostal?
„Dostal jsem ránu do přilby, která mě sekla do nosu a ten se pak následně zkroutil a z toho vzniklo tak velké množství krve. Tolik ji ze mě určitě nikdy neteklo."
VIDEO: Rvačka Kočího s Chárou z roku 2007
Když si vás ze skrumáže tahal ven právě dvoumetrový kapitán Bruins, neměl jste strach?
„Neměl, strach člověk měl spíš z těch dopředu dohodnutých rvaček. Potkáte se na vhazování, někdo vám řekne, ať se jdete rvát, vy o tom začnete přemýšlet, a je to. U bitek, které vzniknou z takového chumlu, na to prostě nemáte čas."
Zdeno Chára je veden jako nejvyšší muž v historii NHL, utkal jste se někdy s někým, kdo budil ještě větší respekt?
„Výškově byl samozřejmě největší, ale reputaci bitkaře neměl. Když jsem později hrál za Colorado, tak jsem ho ještě jednou vyzýval, a to samozřejmě už do rvačky jít nechtěl. Jeho role byla jiná. Já jsem se obával spíš jiných rváčů, například Briana McGrattana, Steva MacIntyrea nebo Coltona Orra, to byli obávaní ranaři, ze kterých jsem měl respekt."
Bavili jste se spolu někdy o vaší rvačce?
„Potkali jsme se později když Zdeno hrál za Lev Praha a já byl ve Spartě. V pohodě jsme se pozdravili. Každý známe svojí roli, ke rvačkám na ledě tohle patří, nemůže být řeč o nějaké zášti."
Pozice rváčů mají svá specifika, o bijcích se například ví, že se hodně resepektují a vznikají mezi nimi přátelská pouta. Odnesl jste si taky nějaké?
„V každém týmu většinou zůstával jeden rváč, a to bývali Američani nebo Kanaďani a často také velcí rivalové. Přátelštější vztah jsem míval ale například s Lotyšem Raitisem Ivanansem, s tím jsme se po zápase pozdravili a pokecali. S ostatními to bylo spíš profesionální."
NHL v posledních letech vymýšlí různé způsoby jak omezit rvačky úplně na minimum a těžké váhy, jako jste byl vy, už úplně vymřely. Sledujete přece jen jak si počínají ostatní hokejisté, když shodí rukavice?
„Bitkařů už ted moc není, iniciativu převzaly střední váhy jako Cody McLeod z Nashvillu a Ryan Reaves z Pittsburghu, ale z bitek už vážně moc není co sledovat."
Vadí vám, že větší část fyzické stránky z NHL zmizela?
„Hokej se vyvíjí a míří jinam. Hra je teď o rychlosti a nasazení a já musím říct, že se mi to líbí. Rychlost mě baví. Sem tam se ještě někdo popere, ale už na to není úplně prostor, ani na bitky, ani na hitování. Já teď trénuju osmnáctku Chomutova a zajímám se o úplně jiné věci, například o systémy hry."
Rváči vám tedy ve hře nechybí?
„Popravdě ani moc ne."
Myslíte si, že doba shozených rukavic a létajících pěstí by se ještě někdy mohla vrátit?
„Ne, myslím si, že to už se nikdy nevrátí."
