Trenér vítěze NHL Vrány: V první třídě přišel jako brankář a pustil 12 gólů
Když Jakub Vrána představil Stanley Cup v Letňanech, nezapomněl zmínit jeho jméno. Svého dlouholetého trenéra pozval i na pódium u obchodního centra a společně zvedli nad hlavu hokejovou svátost. Zbyněk Zavadil (78) vypiplal za padesát let trenérské praxe desítky skvělých hráčů. K jeho odchovancům patřil i David Volek, první rodilý Pražan, který hrál NHL a jehož měl kdysi ve Slavii. Z jeho líhně pochází stejně tak první vítěz Poháru, jenž hokejově vyrostl v hlavním městě a kterého legendární trenér vedl v Letňanech.
Je pohár hodně těžký?
„No, to nemůžu úplně posoudit. Mám utržené rameno a jsem po těžké operaci. Upadl jsem na ledě, bylo to horší, než když jsem měl patálie s kolenem. Když mi Kuba řekl, ať to zvednu, tak jsem ho požádal, aby mi pomohl. Sám bych to nezvládnul. Ale ten pocit je úžasný. Tohle je vrchol vrcholů, víc než mistrovství světa. Já jsem s ním vždycky držel jen poháry. Od jeho jedenácti let do patnácti jsem byl vlastně jeho jediný trenér. Pět let jsem s ním hrál v Letňanech mistrovství republiky, s kluky o dva roky staršími.“
Jakub se zmínil, že už před časem jste předpověděl, že přiveze Stanley Cup...
„Ano. Když byl v krizi, přišel jako vynikající hráč do Washingtonu ze Švédska, kde hrál v první lajně, nechali ho tam i trošku neoprávněně u ledu. Byl trochu rozhozený, blbě to nesl. A nedivím se. A tehdy jsem zrovna u vás ve Sportu řekl, že Vrána stejně jednou bude ozdobou NHL a vyhraje Pohár. Já ho měl celou dobu v Letňanech. A i když už působil venku, chodil sem v létě trénovat.“
Odkdy Jakuba Vránu vlastně znáte?
„Od první třídy. Bydlel v Letňanech a potom v Brandýse nad Labem. Ale pozor! Přišel jako brankář ze Slavie. Postavili ho do brány a říkal mi, že už tam nejde. Hráli se Spartou a on ne dostal, ale propustil dvanáct gólů. Po dvou trénincích jsem věděl, že z něj roste střelec. Do dvou let byl nejlepší ve svém ročníku, hrál o dvě kategorie výš. Musím říct, že mě nikdy ničím nezklamal. Patří k rychlým hráčům, táta na něj z ochozu křičel, aby bruslil. On toho zase tolik nenajezdil, ale v pravý čas do toho kopnul a ulétl každému.“
K tomu, aby se tak vypracoval, mu jen talent určitě nestačil...
„Víte, s kolika procenty se musí narodit sportovec, aby byl dobrý? Na tohle mi nedokázal odpovědět ani Luděk Bukač. Já tvrdím, že to musí být kolem třiceti. Pokud to tak není, nemůže z něj vyrůst špička. Ale teď, co ten talent je? Vůle je přece taky talent. Někteří hráči to rozjedou, jenže nezvládnout tu dřinu a odříkání. Věcí se tam musí sejít daleko víc, ovšem Kuba hokej miloval. Propadl mu se vším všudy. Třeba si na soustředěních bral do pokoje branku a molitanovým míčkem střílel. I v noci, než usnul. Bezproblémový kluk, kdybych řekl, že bude trénink ve dvě v noci, tak by přišel první. On a ještě Venca Karabáček. Ale ten to má v Buffalu na hraně, příští sezona zřejmě rozhodne, co bude dál, jestli se třeba nevrátí.“
Takže Vrána byl šutér vždycky, i když původně chytal?
„Ano. Proto taky tvrdím, že vyložený střelec se musí s něčím navíc narodit. Kuba je příbuzný Jardy Bednáře, jeho babička a Jardův táta jsou sourozenci, něco tam muselo být. Já měl Jardu ještě ve Slavii a už kdysi jsem mu říkal, že Kuba bude lepší než on.“
Kdysi ve Slavii jste trénoval Davida Volka prvního hráče z Prahy, který se prosadil do NHL, teď i prvního pražského vítěze Stanley Cupu. Stopy jste nechal všude, jste trenér šampionů...
„No, šampionů... Dělám to padesát let, věnuju se tomu dlouho. I někdejší sparťanské jádro vzešlo ze Slavie. Bříza, Volek, Geffert, Žemlička, Jirka Hlinka, Kročák. Taky Pepa Štraub tam jezdil z Příbrami. Ty jsem tam všechny měl. Kuba Vrána ale není Pražák, on je původem ze Staré Boleslavi. Ale zažili jsme toho hodně. U hokeje i mimo něj. Jednou mě s Davidem Pastrňákem vzali do města. Vrátil jsem se ráno...“
Opravdu jste nezažil období, kdy byste Jakuba musel k něčemu dokopávat?
„Ne. Nikdy. Vůbec. Všichni hráči, kteří to někam dotáhli, musí mít lásku ke sportu. To není fráze. Musí tomu obětovat všechno. A to on dělal. Jeho mohlo porazit jedině zranění, anebo ženská. Nic jiného.“
A co když byl na farmě? Nenesl špatně, když viděl, kam vyletěl kamarád David Pastrňák v Bostonu, zatímco jeho ve Washingtonu dusili?
„Tohle tam vždycky trošku je. U někoho víc, u někoho míň. Jako u Jaškina s Hertlem. Ale ten Jakub všude dokazoval, že je dobrý. V sedmnácti hrál za dvacítku. A když jsme udělali stříbro na osmnáctkách, byl nejlepším střelcem. Hokeji propadl. Jen když byl na té farmě, otrávilo ho to. Dostal se na hranu, že by začal přemýšlet o návratu do Švédska. Byli jsme pak spolu na fotbale, na posledním kvalifikačním utkání proti Německu. Potom odlétal a řekl, že chce přivést Stanley Cup.“
Sledoval jste později, když se k němu blížil?
„Ano. A nevyspal jsem se. Ale strašně mu to přeju.“
