Legenda Mikita: ikona Chicaga a inovátor, ke konci života ztratil paměť
Ze slovenské vesnice Sokolče se Stan Mikita dostal mezi největší hvězdy NHL a nejuznávanější sportovce Severní Ameriky. „Cítím se být úžasně požehnaný,“ prohlásil kdysi. „Hrál jsem hokej, který jsem miloval, a dokázal jsem zabezpečit své blízké. Tvrdě jsem dřel, abych se stal nejlepším z nejlepších.“ V úterý zemřel v Chicagu, obklopen velkou rodinou. Bylo mu 78 let.
Když v červenci 1967 přiletěl do Československa útočník Stan Mikita, vítali ho na ruzyňském letišti chlebem a solí. Byl tehdy nejlepším hokejistou světa: vyhrál Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče NHL i soutěž produktivity (Art Ross Trophy), navrch byl oceněn jako gentleman na ledě (Lady Byng Trophy). Nikdo jiný v historii nedokázal získat tato tři ocenění současně. Ne, ani Wayne Gretzky.
V dobách politického uvolnění byl Mikitův přílet velkou událostí. Dostal se na titulní stranu sportovního týdeníku Stadion, což se profesionálům z NHL nestávalo, a v třídílném seriálu o jeho pobytu v Československu mu redakce věnovala sedm stran.
V dresu ČSSR
Držitel Stanley Cupu z roku 1961 se dokonce ukázal na tréninku reprezentace v Gottwaldově, dnešním Zlíně. „Vy vážně makáte dvoufázově?“ žasl.
Pak se nechal vyhecovat, aby si zkusil modelové utkání modrých proti červeným. „Gusta“ Havel mu přenechal číslo 21 a útočník Chicaga nastoupil v dresu ČSSR po boku Josefa Černého a Richarda Fardy. O pár dnů později si zahrál i za Košice proti Banské Bystrici, vstřelil čtyři góly.
Možná úplně nejvíc na něj byli zvědaví trenéři. V Praze se setkal s mladým Luďkem Bukačem, reprezentačním koučům Jaroslavu Pitnerovi a Vladimíru Kostkovi předával know-how o tréninkových zvyklostech v NHL. Hráčům zase ukazoval, jaké výhody má hraní s ostře zahnutou hokejkou, kterou čirou náhodou vynalezl. To jednou v Chicagu zlomil hůl a než mu kustod stačil přinést novou (do kabiny se z ledu muselo seběhnout po 22 schodech), musel s ní hrát a zjistil, že s křivou čepelí mnohem lépe ovládá puk.
Proč najednou tolik pozornosti věnované hvězdě soutěže, na kterou se v socialistickém Československu hledělo skrz prsty a psalo se o ní spíše v negativních souvislostech? Protože Stan Mikita pocházel ze slovenské vesnice Sokolče.
Narodil se v roce 1940 jako Stanislav Gvoth, ale už v osmi letech odešel do Kanady. Tehdy na Slovensko přijeli Anna a Joseph Mikitovi, emigranti z dob velké hospodářské krize, a přemlouvali příbuzné, zda by jim jednoho ze svých synů nedali k adopci. Oni vlastní mít nemůžou, v Kanadě se jim vede dobře a navíc tušili, že komunismus není experiment, co vyšumí za jedno, dvě léta. Paní Gvothová s těžkým srdcem souhlasila a ukázala na mladšího syna. Tak se z jeho tety a strýce stali adoptivní rodiče a z něj Stan Mikita.
Vlakem se přes Prahu dostali do Francie, v Le Havre nasedli na zaoceánskou loď a po třech týdnech, krátce před Vánocemi 1948, připluli do Kanady. Největším překvapením pro Stana bylo, že jeho nový otec chodí do práce. „V mých představách byla Kanada bohatá země, kde lidi trhají dolary se stromu,“ vzpomínal později v autobiorafii „Forever a Blackhawk“.
Hlava místo pěstí
Osmiletý Mikita neuměl slovo anglicky, nikdy nestál na bruslích, přesto se hokej stal cestou, jak se zařadit mezi vrstevníky. Užil si nemálo ústrků, ve škole i na ledě, a to byl možná důvod, proč – když se v roce 1958 dostal do NHL – už měl reputaci tvrdého až záludného hráče. Ve své nejdrsnější sezoně nasbíral 154 minut. Dost na hokejistu, který jednou získá Lady Byng Trophy.
Podle pověsti, již Mikita dával k dobru, stál za jeho proměnou ve slušňáka údiv čtyřleté dcery Meg, proč sedí sám na lavici, zatímco strejda Bobby (Hull) je na ledě a střílí góly. Ale velký vliv měl i nový kouč Billy Reay, který mu opakovaně vysvětloval, že hráč jeho talentu má používat především hlavu, nikoli pěsti. A taky manželčiny výčitky – vždyť za každý osobní trest mu klub strhl 25 dolarů a za vyloučení do konce zápasu dokonce stovku, což při ročním platu 9000 dolarů nebyl bezvýznamný zásah do rodinného rozpočtu.
Jakmile se Mikita na ledě zklidnil, rostly i jeho výkony. Čtyřikrát vyhrál bodování NHL a dvakrát získal Hart Trophy. Jeho statistiky mohly být ještě lepší, kdyby ho trenéři nechali hrát s kanonýrem Hullem. Ale jednak chtěli rozložit sílu do dvou lajn a pak oba útočníci rádi měli puk na hokejce, jejich spolupráce by nefungovala ideálně. Místo si našel po boku Kennyho Wharrama a Aba McDonalda. Říkalo se jim Scooter Line, protože prý soupeřovou obranou projížděli stejně hladce jako skútr dopravní zácpou v Chicagu.
V roce 1967, v době spanilé návštěvy Prahy i rodné vsi, byl Mikita na vrcholu. Ač hrdý a vděčný Kanaďan, udělal pro slávu bývalé vlasti hodně. „Je to úžasný úspěch kluka, který k nám přišel z Československa,“ těmito slovy mu tehdy k zisku trofejí poblahopřál Clarence Campbell, šéf NHL.
Společně s manželkou Jill (mimochodem, byla českého původu a její rodné příjmení znělo Cerny) plánovali, že domů budou létat každé prázdniny. Jenže za rok sem vtrhla sovětská armáda a důvody k pravidelným návštěvám pominuly. Raději zval rodinu k sobě do USA. Navíc v polovině 70. let z mapy zmizely Sokolče, vesnice musela ustoupit přehradě Liptovská Mara.
Přesto si Mikita jeden velký sen splnil v roce 1972. Zahrál si v Praze oficiální reprezentační zápas, když nastoupil za výběr kanadských profesionálů, kteří se vraceli ze Série století v Moskvě. Trenéři jej postavili do prvního útoku a svěřili mu roli kapitána, Sportovní hala ho přivítala mohutným potleskem. Jak přiznal, byly to jedny z nejemotivnějších chvil jeho kariéry.
Ta trvala do roku 1979. V posledních sezonách už šla Mikitova výkonnost dolů, také kvůli bolestem zad a otřesu mozku, který prodělal. I tady se však ukázal jako inovátor; vymyslel speciální polstrovanou helmu, s níž hrál v době, kdy se to ještě považovalo za zbabělost, a ukázal tím cestu dalším hráčům.
Návrat do Black Hawks
Závěrečný zápas v NHL odehrál v listopadu 1979. O rok později v Chicagu vyvěsili jeho číslo ke stropu, dali mu dvě permanentky – a konec. V klubu dál o Mikitu nestáli. Neměl problémy se uživit, hrál a vyučoval golf, na Floridě investoval do realit a provozoval úspěšnou firmu na výrobu plastů. Ale rozpačité rozloučení s klubem svého srdce ho trápilo.
Změna přišla až v roce 2007. Zemřel Bill Wirtz, rozporuplný majitel Chicaga, a jeho syn Rocky si dal za úkol urovnat vztahy s někdejšími legendami. Oslovil Mikitu a Hulla, aby se stali ambasadory klubu. Oba s radostí přikývli. Chodili na benefi ční akce, na přednášky, pořádali autogramiády a akce pro veřejnost. „Dělali jsme si s Bobbym srandu, že teď vyděláváme víc než v dobách, kdy jsme pro Black Hawks na ledě potili krev,“ vyprávěl Mikita.
Zažil zisk Stanley Cupu obrozené organizace v letech 2010 a 2013, pak už se z hokejového dění pomalu vytrácel. Začal mít problémy s pamětí. Nejdřív zapomínal klíče a mobilní telefony, potom nedokázal najít cestu domů. V lednu 2015 jeho manželka Jill oznámila, že trpí degenerativním onemocněním mozku, tzv. demencí s Lewyho tělísky, a že lepší už to nebude. „Stanova mysl odešla,“ smutně dodala.
Nepamatoval si na svoji kariéru, na to, že byl hvězdou NHL. Nikdy se také nedozvěděl, že letos ze Stanley Cupu zmizelo jeho jméno, protože šampioni 60. let museli na podstavci ustoupit nové generaci vítězů.
Ale z hokejové historie nikdo značku Stan Mikita nevymaže. Navždy bude patřit k těm nejvýraznějším.
