Klíma o Edmontonu i MeToo: Z černochů jsme si utahovali a oni z nás
Vlna MeToo, která se vzedmula jak tsunami, zase opadla. Upalování kacířů zatím ustalo, NHL však zavedla linku, na níž lze páchaná příkoří naprášit. A je tu dokonce případ vyhozeného maséra, jehož halloweenskou masku si hráč po devíti letech vysvětlil jako rasistickou urážku. „Když jsme černochovi něco řekli, zasmáli jsme se a jelo se dál,“ vzpomíná bývalý skvělý útočník Petr Klíma, který za třináct sezon v NHL taky zažil své. Jen se to tehdy nerozebíralo. Jiná doba.
Mnozí koučové, a nejen v NHL, se vždycky nechovali ke svým svěřencům jak k domácím mazlíčkům. Vkrádají se myšlenky, zda něco vytáhnou třeba ještě na „Železného“ Mika Keenana, Johna Tortorellu, co by dnes asi říkali za mořem na Viktora Tichonova. Je správné, že se mluví o buranství a aroganci hulvátů jako Bill Peters. Ale proč se další případy vytahují ze zapomnění i po mnoha letech?
Co říkáte hokejové obdobě MeToo?
„Sleduju to a překvapuje mě, že se to vynáší ven. Jsme chlapi. Kdyby do mě někdo kopnul, tak by to byl jeho poslední kopanec. Neexistuje, aby si tohle trenér dovolil. Byl jsem v Tampě, když v NHL začínal Roman Hamrlík. Kouč na něj začal řvát. Vstal jsem a řekl mu, že jestli chce na někoho křičet, ať křičí na mě. Romanovi bylo teprve osmnáct, devatenáct, udělal chybu. Každý z nás, kdo jsme tam byli, chtěl vyhrát. Ale trenér se do něj v emocích pustil, takže jsem ho uklidnil. Tím to ale taky skončilo.“
Akim Aliu obvinil kouče, že ho zepsul, když v kabině pouštěl „negerskou“ hudbu. O něco později zveřejnil fotku s masérem, který měl o Halloweenu na hlavě černošskou masku. Záhy ho propustili. Nezdá se vám, že to už zachází do extrémů?
„Divím se, co se dostává ven. A zároveň mě to mrzí. Když jsem přišel do Edmontonu, taky jsem jim řekl, ať si tu svojí country strčí víte kam. A že jsou stejně všichni sedláci. Nikdo se nad tím nepozastavoval. Byla to sranda. Taky jsem hrál klukama, kteří byli jiné pleti. Grant Fuhr, Pokey Reddick, Tony McKegney. Víte, jak jsme si z nich utahovali? A oni z nás? Pořád. U stolu, v kabině, v autobuse, v letadle. Nejdůležitější bylo, aby Fuhr a Reddick čapali, a aby tým vyhrával. Když jsme černochovi něco řekli, zasmáli jsme se a jelo se dál. Byli to spoluhráči. Ale že někoho vyhodí za věc, která se stala skoro před deseti lety, tomu se tedy směju taky.“
Vy jste emigroval, abyste mohl hrát NHL. Jinak by vás nepustili. Přesto vám pak celou kariéru nadávali do komunistů?
„Já jsem utekl a ztratil jsem i svoje jméno. Neříkali mi Petr, ani Klíma. Místo toho jsem byl commie. A když se to všechno obrátilo, stejně jsem pro ně pořád zůstával komoušem. Ale cokoli jsem já nebo druzí použili na ledě, byl to prostředek, který měl pomoct k vítězství. A ne někomu ublížit. Víte, jací Američani nebo Kanadýři jsou. Řežou vás, napadají, po utkání vás však obejmou a řeknou: ‚Super zápas.‘“ Takhle jsme to všichni brali a dneska na to vzpomínáme. Franta Musil jednou přijel s manželkou na Vánoce do Edmontonu. Spali u nás v baráku, večer jsme proti sobě hráli a Franta mi dal takovou meltu! Byl chlap jako hora. Nechali jsme to být. To k tomu patřilo.“
Přijde vám, že se stíny minulosti dnes až zveličují?
„Všechno musí zůstat v kabině. V životě bych nevynesl ven, jak je to s trenérem, co který hráč provedl. Mika Babcocka vyhodí a začnou na něj vytahovat různé věci. Zavolej Kopeckému, Hossovi, těmhle borcům. Ale co řeknou? Nedostanou z nich nic. Vyhrávali Stanley Cupy, takže to tak prostě asi mělo být. Chelios chtěl Babcocka natřít přes média, byl starší hráč, mrzelo ho, že ho nechal sedět při venkovním zápase v Chicagu, kde je doma. Ale přešel to celkem s nadhledem.“
