PŘÍMO ZE ŠVÉDSKA | Zatím zůstává spíš schovaný, ale má velké plány. Robert Lis (25) pracuje už čtyři roky pro švédského hokejového obra Växjö. Vypracoval se, za ním jde, jak kondičně jsou připraveni elitní junioři. Mluvil o specifických přístupech švédské cesty i kombinaci se vzděláním. „Suchá příprava je dělaná na to, abychom tvořili hráče, ne silné a tvrdé chlapy.“ Ve Švédsku se usadil, jen občas se vrátí domů. Zrovna o víkendu plánuje otočku, u maminky si objednal kachnu.
Dovedete popsat cestu, která bývalé křídlo zavedla až na pracovní pozici v trenérském štábu Växjö?
„Ve třinácti jsem dostal šanci jít do Švédska a jel sem na tréninkový kemp. Pak přišla pozvánka do kempu týmu U16. Bojoval jsem o místo, abych se dostal na hokejový gympl. Bylo tady jedenáct pozic a dostal jsem se tam. Takže jsem tady měl podepsáno na tři roky na hokejovém gymplu s možností prodloužení smlouvy o čtvrtý rok. Jedinou podmínkou bylo, že se naučím za rok švédsky a budu chodit do školy jako normální kluci tady.“
Za rok jste se naučil?
„Ani nevím jak, ale ano. (usměje se) Dostal jsem se i na školu a dělal tady zdrávku, jak se říká v Česku. Takže jsem mohl pokračovat dál.“
No a proč se neproháníte po ledě a nesbíráte tituly jako hráč, když se všechno tak rozjelo?
„Po juniorce jsem odjel do Česka a šel na zkoušku do Sparty, kde jsem vyrůstal do těch třinácti. Dali mi nabídku hrát za Litoměřice první ligu. Jenže když jsem o tom přemýšlel, život ve Švédsku mě lákal víc. Takže jsem se vrátil zpátky a hrál v divizi II. Hokej mě už pak v pozici hráče ale přestával nějak bavit. Měl jsem možnost si jít svojí cestou, což se mi líbilo, takže jsem začal trénovat.“
Napadlo vás, proč jste místo ve Växjö dostal vy, Čech, ne někdo místní?
„My jsme mladý klub, který chce hledat nové cesty. Z toho vychází, že se nebojí dát šanci i mladým klukům, kteří jsou připraveni udělat práci, která se od nich čeká. Neřešíte národnost, dali mi možnost pracovat jako asistent trenéra. Jen to nebylo to, co bych si představoval, víc mě bavila kondiční příprava. Já byl vyloženě tréninkový kůň, bavilo mě to. Navíc jsem si pak uvědomil, že jsem byl z Česka přetrénovaný.“
Vážně jste to takhle ve třinácti cítil?
„Jo, od táty jsem slyšel, že je potřeba trénovat, trénovat, trénovat. Chtěl jsem najít jiný způsob a pracovat s tím, co jsem poznal tady.“
Čím se švédský přístup liší?
„Není zásadní, jak moc trénujete, ale jak chytře trénujete. Potřebujete vaše tělo chystat na hokej, ne aby se z vás stával kulturista. Takže suchá příprava je dělaná, abychom tvořili hráče, ne silné a tvrdé chlapy.“
Takže mi neřeknete, že by se ve Švédsku pracovalo o deset hodin týdně víc než v Česku?
„Ne, o tom to právě není. Zásadní je, ať jste efektivní a myslíte dopředu. Je důležité, abyste chápali, k čemu jaký cvik slouží, co je důležité pro hokej, co pak upotřebíte a na co se chystáte. Mým úkolem je, abych hráče připravil tak, aby byli co nejlepší na ledě, to je jeho práce. Takže trénujeme na suchu tak, abyste pak podali nejlepší výkon v zápase. Tohle jde den za dnem, měsíc za měsícem, ať zvládnete padesát zápasů za rok. Jen třeba máme kluky, kteří jezdí na reprezentaci, tak mají jiné tréninkové schéma než ti, co zůstávají v klubu.“
Protože mají víc zápasů, trénink se mění?
„Nejde jen o zápasy, oni i létají, víc cestují. Takže trénují o jeden den méně, aby byli připravení.“
Doma se Švédsku klaníme, že tady rostou hokejoví polobozi. Obdivujeme hokejový rozvoj právem?
„Myslím, že ano. Zásadní věc je, že od mládeže vás vedou k profesionalismu. A mentalita je tady nastavená tak, že když se člověk má dobře, může se v klidu soustředit jen na hokej. Když se můžete soustředit jen na hokej, přicházejí výsledky. Mentální zdraví je klíčová věc, chcete tady vidět veselé a spokojené kluky. Míří to pak k tomu, že těch nejlepších produktů je ve výsledku víc, ne jen pár jedinců.“
Takže když se staráte jako kondiční kouč o mládež, nemáte pod sebou jediného flákače?
„Nemám. Mám tady jednoho Čecha a ten taky není flákač, Jakub Štancl je super.“ (usměje se)
Kde se tohle profesionální nastavení bere?
„Kluci hrají hokej pro sebe, pro nikoho jiného, to je zásadní věc. Rodiče je tady vychovávají stylem, že jestli chceš hrát hokej, fajn, hraj. Ale jestli nechceš, nemusíš. Systém ve Švédsku je takový, že se nikdo nemusí bát, že by nedostal práci nebo neměl dost peněz. Děti hrají hokej úplně v klidu, všechny začínají florbalem, hokejem, fotbalem. Jakmile se dostáváte do deváté třídy a jste na pomezí gymnázia a střední školy, rozhodujete se, jaký sport vám sedí nejvíc.“
Když se dostanu na hokejové gymnázium, co se mění?
„Mám jeden elitní sport, kterému se začínám věnovat naplno.“
Dala by se tahle cesta praktikovat i v Česku?
„Mám jeden sen. (usměje se) Chtěl bych se tenhle systém tak dobře naučit, abych ho dovedl přenést kompletně k nám. Kdyby to nějaký klub zajímalo, že by chtěl něco vybudovat? To je moje velká meta, že bych to chtěl dokázat taky, pracovat v Česku tak, jak se pracuje tady.“
Co je k tomu potřeba?
„Číslo jedna je mentální nastavení, od vedení až po hráče. Víte, klíčové je, že systému musíte naplno věřit. Švédi vychovávají své hráče rok po roce, je jich víc a víc, tak něco dobře dělat musí. Dřív jsem slyšel, že se oni jezdili učit do Česka. Teď by to mělo být obráceně a měli bychom se učit tady a ve Finsku. Chtějí být lepší a lepší.“
Fajn, inzerát podán. Od zítra vám bude drnčet telefon z Česka.
„Doufám.“ (směje se)
A lze tenhle režim aplikovat v Česku, i když propojení vzdělání a sportu je často dost velký problém?
„Podle mě to jde, jen potřebujete nějaký sportovní areál. Pak se dá skloubit víc sportů dohromady, tady taky je fotbal, hokej, florbal, krasobruslení, ježdění na kole nebo tanec. Jedna škola přizpůsobí svůj rozvrh tak, že dvě hodiny v pondělí, ve středu a v pátek ráno se studenti věnují sportu.“
Tohle nezní složitě, navíc tyhle principy doma máme někdy taky.
„No jasně, klíčový je hlavně dlouhodobý plán. Tři roky, pět...deset! Musíte pochopit, že tady nepřijde nic brzy, ale potřebujete pracovat systematicky, pořád, věřit své cestě a pak se dostaví výsledky. Výhodou je, že ne občas, ale uvidíte je pořád. Jen to zkrátka chce věnovat téhle vizi čas.“
A když už jste mluvil o hráčích, kteří se chovají jako profesionálové. Přiblížil byste, jak tenhle přístup vypadá v praxi?
„Základní škola je hokej hrou, opravdu, musí vás bavit sem chodit pořád. Klíčem je, že vás to má bavit, ať je venku hnusně a prší, nebo když začne svítit sluníčko a oteplí se. Do šestnácti je to tady pro srandu, pak přichází zlom, že sám musíte být nachystaný se sportu věnovat naplno, pracovat na elitní úrovni. Nejde o vašeho tátu, mámu, trenéra. Je to na vás, vy jste si tuhle cestu vybrali, tak máte tři roky na gymnáziu, abyste kariéru někam nasměrovali.“
Roli trenéra v tomhle systému pak vnímáte jak?
„Jsme tady jako informační a technická pomoc. Všechno je ale na nich. Jakmile se kluk dostane v šestnácti na hokejový gympl, v našich očích je profesionál. Chováme se ke všem přesně tak, jako kdybychom měli hráče, který bere sto tisíc měsíčně a jezdí na reprezentaci. Nehoníme kluky od dvanácti let, ať jsou nejlepší. Ale v sedmnácti, osmnácti a devatenácti byste už nejlepší být měli.“
A teenageři tenhle přístup berou?
„Jasně, berou. Vybrali si to sami od sebe a nikdo je nenutil.“
Setkáváte se s tím, že tuhle cestu hráč zabalí, protože se mu prostě pracovat nechce, nebo má pocit, že mu to tak nejde a široká základna se pak tenčí?
„Někdo odpadne, ale je jich méně, než byste čekali. Výhodou tady je, že máte opravdu hodně alternativ, co můžete dělat. Hokejová gymnázia nemají jen kluby z elitní ligy, ale i soutěž pod ní. Pořád máte šanci makat a zlepšovat se, je tady i pár výjimek, co se postupně dostaly z nižší kategorie do vyšší.“
