Jan Marek: Nic není víc než nároďák
Prostřednictvím Sportu zdravím všechny naše fanoušky. Po dobu mistrovství světa pro vás budu psát svoje postřehy, a tak doufám, že si je budete číst rádi a hlavně, že budu mít možnost psát je až do posledního dne turnaje.
V kabině si s klukama říkáme, už aby to konečně začalo. Já osobně počítám skoro každou hodinu do prvního zápasu s Dánskem.
Jsem plný očekávání. Tenhle turnaj pro mě není žádná rutina, jsem teprve na druhém šampionátu v kariéře. A to je mi už devětadvacet. Kdyby to šlo a já měl výkonnost, strašně rád bych hrál mistrovství každý rok. Ten pocit, kdy si na sebe oblékám dres s českým státním znakem, ten mě nikdy neomrzí.
Uvnitř v těle pokaždé cítím zvláštní chvění. Hrát kdekoliv za klub a na druhé straně za nároďák, je pro mě obrovský rozdíl. Pro mě není a nikdy nebude nic výš než český národní tým. Poslouchat po vyhraném zápase mistrovství světa naši hymnu, to je nádhera.
Poslední zkušenost jsem prožil před dvěma lety v Moskvě, tam jsme bohužel moc často nevyhrávali. Atmosféra v týmu nebyla nic moc. Troufám si říct, že jsem mohl jet i loni do Quebeku, bohužel mi start překazilo zranění kolene.
Musím uznat, že na starty v reprezentaci jsem čekal docela dlouho. Za trenéra Lenera jsem jen paběrkoval, hrával jsem čtvrtou pětku, jednou jsem na repre jel, podruhé ne. Až s příchodem pana Hadamczika jsem tou hierarchií vystoupal výš. Začalo se mi dařit, povedly se mi zápasy Euro Hockey Tour, začal jsem se v nároďáku rozkoukávat.
Být v jednom týmu s Jardou Jágrem je pro mě událost. Nebo s Alešem Kotalíkem, se kterým jsem vyrůstal v Jindřichově Hradci. Chodili jsme spolu od první do osmé třídy, v žáčcích jsme spolu hrávali ve stejném útoku.
Naši trenéři Hanzálek a Holoubek mají určitě radost, že jsme tu spolu a zase v jedné lajně. To se málokomu poštěstí.
Tak nám držte palce, ať nám to na začátku vyjde!
