O fantastickém obratu české dvacítky v zápase s Finskem (8:5) na juniorském šampionátu se bude učit a vyprávět malým hokejistům před spaním. Na konci druhé části usedl Matyáš Šapovaliv (19) na trestnou lavici, v oslabení snížil Ondřej Becher na 3:5. V závěru se strhla čtyřgólová smršť, v níž mladíci ukradli medaile soupeři, který je o ně několikrát připravil. „Jak jinak se loučit než medailí,“ culil se útočník. Před rokem přivezl ze šampionátu stříbro, letos bronz.
Utkání o medaile se sešly podobně jako předloni na osmnáctkách, ale skočily opačně. Američani vybojovali zlato nad Švédy, vy bronz nad Finskem. Vzpomněl jste si na to?
„Taky jsem se nad tím zamýšlel. Je to zajímavé. Ještě, že to tak pro nás dopadlo.“
Co se vám z velkého obratu vybaví?
„Asi tři minuty do konce odvoláváme gólmana, je tam velká nejistota. Oni nám to dokonce vyhodí z pásma, ale my se tam dokážeme vrátit a srovnat. Pak už jsou emoce strašně nahoře, že jsme vyrovnali. Za necelých dvacet vteřin jsme šli do vedení a situace se otočila, úplně to vybuchlo. Pár kluků jsme museli na střídačce klidnit, přece jen zbývala asi minutka a půl. Pořád jsme věděli, že se musíme soustředit a dohrát zápas. Potom gól do prázdné brány na 7:5 a vedení o dva góly. Tam už se to trošku odšpuntovalo a tušili jsme, že asi ten zápas asi dotáhneme.“
A jak na historický obrat reagovali doma?
„Hodně jsem slyšel, že když to bylo 2:5, tak už nám nikdo moc nevěřil. Ale my jsme si v kabině řekli, že musíme doufat a bude to o to sladší, než kdybychom zápas celou dobu kontrolovali.“
Klíčový byl už gól na 3:5. Souhlasíte?
„Strašně nám pomohl. Šli jsme do třetí třetiny jen s dvoubrankovou ztrátou a věděli, že stačí dát jeden gól a dostaneme se Finům pod kůži. To se nám nakonec povedlo. Tam už pak cítíte, že jste strašně blízko. Jeden gól, jedna střela a může se stát cokoli.“
Trnul jste, když situace před trefou Ondřeje Bechera zaváněla ofsajdem?
„Sledoval jsem to z trestné lavice a měl tam video, takže jsem ji pečlivě studoval. Věděl jsem, že to ofsajd nebyl. Hokej je o maličkostech. Měli jsme štěstíčko. V tom zápase stálo na naší straně.“
Gólu předcházelo vaše vyloučení. Byl to faul?
„Vůbec jsem toho hráče neviděl. Nevěděl jsem o něm. Jen jsem sledoval puk, byl otočený čelem do hry. Řekl bych, že do mě najel, strčil mi tam hlavu. Tušil jsem, jak to asi bude vypadat na videu. Naštěstí z toho byly jen dvě minuty a v oslabení jsme dokonce dali gól.“
Už na konci druhé části plály emoce. Finové vypadali sebejistě. Nabudilo vás to?
„Zápas byl trošku vyhrocený. Na mezinárodní úroveň tam bylo neobvykle až moc trash talku a povídání na ledě. Finy rozhodilo, úplně se jim to nelíbilo. Ale to k hokeji patří. S tím taky souvisí, jak jsme je dohrávali. Bylo to o dva góly, do třetí třetiny jsme šli s dvoubrankovým mankem a věděli, že když přidáme ještě jeden gól, můžou se rozklepat.“
Takovým způsobem vyhrávaly jiné týmy. Povzbudilo vás i to, že jste poprvé historii v play off porazili Kanadu? Kde se to ve vás vzalo?
„Ten zápas nás strašně nakopnul. Začali jsme výborně, ve druhé třetině to bylo zase úplně naopak. Kanada mohla dát klidně pět gólů. Ale měli jsme štěstí a po odrazu v poslední minutě rozhodli. Pak jsme neodehráli špatné utkání proti Švédsku. Zakončili jsme to naštěstí vítězně s Finskem. Dost kluků bylo v týmu od šestnáctek. Často jsme hráli s Finy o třetí místo a hodněkrát nás porazili. Řekli jsme si, že bychom jim to měli vrátit a medaili si od nich konečně vzít.“
Co pro vás byl největší zážitek?
„Zápas o bronz zařadím hodně vysoko. Celá třetí třetina a pak ty emoce, jak to všechno propuklo. Oslavy v kabině a na ledě. Na to budu dlouho vzpomínat.“
Ozval se vám někdo ze zámoří?
„Jo, trenér. A hodně kluků mi strašně gratulovalo, když jsme vyřadili Kanadu… (usměje se) Potom mi přáli, když jsme získali bronzovou medaili. Podporovali mě, jsem za to strašně rád.“
I někdo z Vegas Golden Knights, jimž patříte?
„Na turnaji byl development trenér a sledoval ho. Taky mi gratuloval, když jsme přešli čtvrtfinále a získali bronz.“
Věříte, že si díky vám český juniorský hokej opět zjednává respekt?
„Doufám v to a je to neskutečné. Jako malej kluk jsem vždycky sledoval přes Vánoce a Nový rok dvacítky. Chtěl jsem si ten turnaj jednou zahrát. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl mít medaili z dvacítek, natož dvě.“
