Partě kolem Jiřího Kulicha nebo loni Davida Jiříčka se povedlo to, co dvacítka nedokázala za časů Voráčka, Hertla, Pastrňáka ani Nečase. Jiné výběry kolikrát vypadaly slibně, dokonce i líp. Jenže vždycky něco scházelo. Rozdíl přitom nemusel spočívat jen v kvalitě hráčů nebo dávce štěstí. „Kdybychom měli lepší trenéry, mohli jsme mít víc medailí,“ tvrdí Milan Tichý.

Při pohledu na závěr bronzového zápasu s Finskem se ježí chlupy a běhá mráz po zádech. Takovou vichřici byste čekal od Kanady, ale u Čechů tohle nebyla silná stránka. Souhlasíte?
„Ano, ale Finové si o to víceméně řekli sami. Přestali úplně hrát. Připadalo mi, že jim opravdu došly síly. Trenér posílal na led různé pětky, byli však bezzubí. Pak už přichází takový ten pocit, že opravdu stačí, když někdo z druhé strany dá gól, a oni s tím už nic neudělají. Což se opravdu stalo. Chtěli bránit, hned dostali gól. Myslím, že je to zlomilo.“

Zapůsobila i psychika, která je v tak mladém věku zranitelnější?
„Určitě. V oslabení hráli pozičně, takže Kulich pokaždé dostal prostor. Jakmile se skóre otočilo a Finové vytáhli brankáře, Češi hráli hrozně agresivně. Dali jim ještě další góly, poněvadž Finové se k ničemu nedostali. Když se začnete bát a jen stojíte, je to nejhorší, co můžete udělat.“

Pomohl už Becherův gól v oslabení. Ale zlomový byl oddechový čas a hra bez brankáře.