PŘÍMO Z BUFFALA | Tenhle zážitek hned tak něco nepřekoná. Při zápase dvacítek USA a Kanady padl divácký rekord juniorského šampionátu (44 592). Hrálo se v Buffalu pod širým nebem, za hustého sněžení a v mrazu. Jiří Ondráček byl přímo u toho. „Něco neskutečného,“ vzpomíná český čárový rozhodčí, jeden ze čtveřice arbitrů, kteří tuhle supershow řídili.
Podmínky byly až kruté. Přes nános sněhu občas nebyly vidět ani čáry na ledě, sníh se rozhodčím lepil na plexi. Ale bombastická show se povedla a všichni si ji užili. Vyzpovídat českého aktéra ovšem nebylo úplně snadné. Rozhodčí nesmějí během turnaje s médii komunikovat, takže pokud chcete s některým udělat rozhovor, musíte dostat svolení IIHF. A tak se rozhovor uskutečnil až následující den, kdy měl Jiří Ondráček za sebou další zápas šampionátu.
Rekordní návštěva, zápas venku. Jaké zážitky jste si z něj odnesl?
„Bylo to neuvěřitelné. Vůbec ten zápas pod širým nebem, kdy začínáte za denního světla, je tam 45 tisíc lidí, končíte za tmy, třeba půl hodiny se hraje za umělého osvětlení. To jsem nikdy nezažil a ta show, kterou Američani kolem toho dokážou udělat, to bylo něco neskutečného.“
Kolik jste měl ohlasů?
„Nominace vyšla šest hodin před zápasem, takže lidi, co to sledují, mi začali gratulovat už před zápasem. A potom už se mi vybil telefon, kolik jsem dostával zpráv. Z domova a podobně. ČT sport to vysílal živě, takže i pro ostatní to byl zážitek.“
Překvapilo vás, že budete pískat zrovna vy?
„Dozvěděl jsem se to den dopředu. A překvapený jsem byl. Je nás na turnaji dohromady dvaadvacet a vybrali čtyři.“
Měl jste trému?
„Žádná nebyla. Všechno přebila ta euforie a pocit štěstí. Všichni čtyři jsme šli do zápasu s tím, že si to užijeme. Vychutnali jsme si začátek show a pak když těch asi 45 tisíc lidí začalo skandovat. Neskutečné!“
Někteří diváci seděli v hledišti třeba už dvě hodiny před zápasem, taky kolem stadionu bivakovali...
„Jeli jsme na zápas tři hodiny předem a cestou z Buffala viděli, jak tam lidi kempují. Někdo místní nám říkal, že v okolí stadionu strávili už předchozí noc. Byl o to fakt velký zájem.“
Když vám oznámili, že budete pískat, šel jste se hned podívat na internet, jaké bude počasí?
„To byla jedna z prvních věcí, kterou jsem udělal, protože v Buff alupřes den klesala teplota na minus patnáct. Tohle byl nakonec jediný den, kdy trochu stoupla, minus osm nebo devět. Takže to bylo super. Ale mě hřála taková vnitřní euforie. (směje se) Každý tady to chtěl pískat a vybrali zrovna nás.“
Nevyrazil jste napřed raději koupit teplé spodní prádlo? Jak jste se do toho nečasu vůbec oblékl?
„Zkoušel jsem asi milion kombinací. Ale nakonec jsem měl ve spodní části to co normálně a nahoru jsem si přibral dvě vrstvy navíc. Měli jsme kukly na hlavách a rukavice, což ani normálně nesmíme mít. Tady to bylo povolené.“
Dostal jste nějaké speciální pokyny?
„Jediný zněl, že musíme dohrát za každou cenu, že zápas nesmí skončit předčasně a dohrávat se někdy jindy. Kvůli lidem, celé té show, komerci. Bylo to těžší, začalo sněžit. Varovali nás před tím, upozornili, že můžeme klidně čistit led víckrát než jenom třikrát, ale musíme prostě dohrát.“
Nebyla vám zima?
„Ne. Až ke konci třetí třetiny, kdy už zápas trval tři a půl hodiny. To už člověk fakt prochladne. Ale chodili jsme se ohřát na trestnou lavici, kde měli obrovský ohřívač.“
Zažil jste takové podmínky už jindy? Třeba když jste jako rozhodčí začínal?
„Asi první nebo druhý rok jsem pískal v Dobříši na otevřeném ledě okresní přebor chlapů. Ale tehdy ani nesněžilo, ani nebyl takový mráz, co si pamatuju.“ (usměje se)
Chovali se američtí a kanadští junioři při zápase venku jinak?
„Co jsem četl, všichni Kanaďani na to byli zvyklí, protože už někdy nastoupili pod širým nebem. Bylo to trošku víc vyhecované, přece jenom publikum se dělilo půl na půl, na ledě se dalo vycítit, že po sobě některé dvojičky jdou. A jakmile Amerika začala snižovat, o to větší to dostalo náboj. Myslím, že se zápas musel líbit.“
3.5 hodiny dlouhý zápas jsem nikdy nepískal
A co viditelnost? Bylo hodně těžké sledovat všechny ofsajdy a zakázaná uvolnění?
„Sníh se nám chytal na plexi, ani jsme si ho nemohli otřít, protože bychom to úplně rozmazali. Ale horší mi přišlo, že jednu chvíli ležely na ledě dva, tři centimetry sněhu. A my jsme absolutně neviděli puk ani čáry. Nechci říct, že bychom v tu chvíli rozhodovali nahodile, ale bylo to mnohem obtížnější. A když jel puk po ledě, tak si valil sníh před sebou jak sněhovou kouli.“
Takže jste po přerušení hry museli nechat led uklidit...
„Ano. Ale neměl jsem strach, že by se nedohrálo. Nevím, co by se muselo stát, aby to tak dopadlo. Byl tam i delegát z IIHF a ten dělal všechno, aby se utkání dokončilo.“
Asi dva dny před zápasem se psalo o nekvalitním ledu, o puklinách způsobených mrazem. Jak hrací plocha vypadala při utkání?
„První dvě třetiny to bylo celkem O. K. Ale ve třetí se při každém čištění ledu opravovaly díry, které se v něm tvořily. Hlavně za brankami, kde jich bylo nejvíc. Led už nebyl kvalitní, kvůli tomu se zápas taky protáhl o několik minut. Tři a půl hodiny, tak dlouhý zápas jsem ještě nepískal.“
Nechal jste si nějaký suvenýr na památku?
„Puk. My rozhodčí sbíráme puky, takže jeden mám.“
Může něco přebít zápas, jako byl tenhle pod širým nebem?
„Tohle je můj čtvrtý turnaj pod IIHF. Pískal jsem na Univerziádě v Itálii, potom dvacítky Divize B ve Francii, loni mistrovství světa osmnáctiletých na Slovensku. Tohle je zatím největší zážitek za celou mou kariéru rozhodčího, která trvá jedenáct let. Jediné, co to může překonat, bude třeba jednou start na dospělém mistrovství světa. Jestli se někdy povede.“
A co NHL, kde už působí Libor Suchánek?
„Bylo by neuvěřitelný, kdybychom se potkali v NHL! Dva Češi, ještě k tomu čároví. To by bylo fajn.“
