Češi už jsou nadržení. Někdy mám chuť tam skočit, říká Špaček
PŘÍMO Z MINSKU | Jako hráč šampionát třikrát vyhrál, patřil k hlavním členům zlaté generace. Získal zlato i na olympiádě v Naganu. Teď si poprvé stoupne na mistrovství světa na střídačku jako trenér. „Už jsme všichni nadržení!“ říká někdejší obránce Jaroslav Špaček o večerní federální partii se Slováky (od 19.45 hodin). A přiznává, že má někdy stále chuť skočit na led…
Tréninky emotivně prožívá. Je vidět, že v trenérském týmu se šéfem Vladimírem Růžičkou a druhým asistentem Ondřejem Weissmannem určitě není jen do počtu. V minulosti býval zvyklý se před zápasy strojit do výstroje. Dnes na sebe navlékne sako.
Jste rádi, že už to vypukne?
„Už bylo to čekání docela dlouhé, všichni už jsou nadržení hrát hokej. Furt se o tom mluví, všichni chtějí naskočit a jít na led. Neměli jsme tolik prostoru na tréninky jako s těmi ostatními hráči, kteří byli v přípravě při předešlých zápasech, byly vlastně jenom tři pořádné tréninky. Museli jsme probrat spoustu věcí, ukázat si, co budeme hrát. Potom už to vyplyne ze zápasu.“
Kouč Vladimír Růžička byl hodně nespokojený s tím, jak včera vypadaly při tréninku přesilovky. Mělo to potom ještě večer nějakou dohru?
„Spíš jsme si to řekli v kabině, sešli jsme se jednotlivými pětkami. Koukali jsme i na soupeře, jak hraje, co od něj můžeme očekávat. To si myslím, že i pro přesilovku je důležité.“
Stejně jako pilování celého herního systému, že?
„Určitě ano, skautování soupeřů je klíčové. Je třeba vědět, jak hrají v obranném pásmu, útočném, jak zakládají útoky. Potom už jsou od toho na ledě hráči, když budou dodržovat taktické pokyny, tak věřím, že to bude k dobrému.“
Co jste vysledovali na slovenské hře?
„Hodně se tlačí do branky, mají výborné protiútoky. Jsou trochu silnější v útoku než v obraně, a mají dobrého gólmana. Naše agresivní hra by na ně měla platit.“
Jaký se dá čekat hokej?
„My chceme hrát defenzivní hokej a vyrážet do protiútoků. Hrát silně na puku, snažit se vytvářet si šance a cpát se do branky. Což je moderní hokej… Myslím si, že takhle bude chtít hrát každý tým.“
Co vy osobně? Cítíte na sobě to chvění?
„Jsem o hodně klidnější, než jsem býval jako hráč. Máme vynikající partu hokejistů, kteří hodně dokázali nejen v klubech, ale i na světové scéně. S nimi se spolupracuje dobře. Jsou pak detaily, které člověk musí vycítit během zápasu, a zareagovat na ně. Zjistit, komu se zrovna daří, komu ne. A nějak to skombinovat. To bude ta největší věc, která mě čeká.“
Vnímáte jako trenér větší zodpovědnost?
„Spíš někdy cítím, že bych tam chtěl skočit a něco s tím udělat, když to nejde… (směje se) Ale to bylo i v Plzni.“
No vidíte, tam jste nakonec na led ještě při loňském finále skočil!
„To už se nestane! (směje se) To je spíš o tom poznat na tom hráči, jak se při zápase zrovna cítí, jestli ho můžu nasadit, nebo ne, jestli je opravdu psychicky v pohodě. Nebo když dělá nějaké blbosti, tak ho vyndat, vyměnit s někým jiným. A v klidu ho uklidnit a posunout ho zase dál. A to si myslím, že v tom nejsem ještě úplně tak nejlepší… Ale mám tam na střídačce další dva trenéry, kteří to určitě vidí. Ale myslím, že to zatím celkově funguje dobře.“
Je to asi hodně jiné, než když jste ještě hrával…
„Předtím jsem nemusel strávit tolik času s trenéry. Tehdy jsem přišel, za dvě hodiny jsem byl hotový, šel jsem si dělat svoje. Mohl jsem se na zápas v klidu připravit. Takhle to pořád probíráme, hokej řešíme 24 hodin denně. To je ta největší změna.“
