Americké sebevědomí, finská pracovitost. NHL je sen, říká Tomášek
PŘÍMO Z BRATISLAVY | S národním týmem už se připravuje deset týdnů. Je v Bratislavě, denně trénuje. Udržuje se v kondici. David Tomášek stále čeká, jestli se protlačí na turnajovou soupisku, nebo mu po měsících dřiny začne dovolená. Už loni se stal 23letý útočník součástí reprezentace, v této sezoně byl členem avizovaného evropského jádra. V odchovanci Sparty se snoubí americké sebevědomí, finská pracovitost a česká šikovnost. Navrch je skvělým bruslařem. Proč se už ve 14 letech vydal za oceán? A co mu dává současné angažmá v Jyväskylä? Čtěte v obsáhlém rozhovoru pro iSport.cz.
Okamžitě po nominaci vám byla přišita nálepka největšího překvapení v nominaci. Vnímáte tak i sám sebe?
„Takhle na úvod teda těžká otázka. (smích) Popravdě ani nevím. Samozřejmě mě to ale mile překvapilo. Do přípravy jsem šel jako každý jiný s tím, že se pokusím předvést to nejlepší, co umím a třeba to vyjde. Šel jsem týden po týdnu. Nakonec jich uběhlo šest, což je mimochodem neskutečná porce, a najednou jsem byl mezi vybranými hráči. Překvapení asi jo, ale musím říct, že jsem ze sebe měl v přípravě opravdu dobrý pocit. Že mě tak vnímají fanoušci, kterým nejsem tolik na očích, chápu. Užívám si, že jsem tady.“
Považujete si hodně, že jste se do silného týmu doplněného desítkou hráčů z NHL dostal?
„Moc! Je to pro mě strašně povzbuzující do další práce. Je to čest, tady být. V posledních letech tolik kluků z Ameriky nepřijelo, o to cennější to pro mě je. Možná až zpětně po sezoně to celé ještě víc docením.“
Trenér Miloš Říha se pro vás možná rozhodl i proto, že jste mladý, vezmete jakoukoli roli a neurazíte se, když třeba nebudete hrát.
„Je to možné, určitou roli to hrát mohlo. Na druhou stranu si myslím, že by mě sem trenér nebral, kdybych se mu nelíbil. Nejsem tu proto, že jsem mladý, nebo abych dělal klukům v tréninku sparing. Musel jsem si místo taky zasloužit. Na druhou stranu, jak říkáte, přijmu cokoli, jakoukoli roli. Starší kluci by třeba tohle vzít nemuseli.“
Jak reálně vidíte své šance na to, že se ještě protlačíte na soupisku?
„Nevím, jestli já jsem úplně poslední. Přijel jsem samozřejmě s tím, že bych chtěl hrát. Nechci zůstat bokem, zároveň ale chápu vidinu trenérů v dalším posílení ze zámoří.“
V přípravě jste už od konce března. Až do samotného konce v ní bylo velké množství hráčů. Upřímně, nebylo to trochu na palici?
„Přiznám se, že jo. Na psychiku fakt záhul. To napětí jste cítili. Každý týden si říkáte: Sakra tak co, hrál jsem dobře, nebo ne? Pošlou mě domů, nebo ještě zůstanu? Teď ukáže čas, jestli to partu zocelilo, jestli bylo dobré mít tolik hráčů ještě do finálního turnaje v Brně. Hodně kluků pořád nevědělo, na čem je. To ale ukáže až čas. Byla tam zdravá konkurence, pro mě jako mladšího hráče to bylo ale jen dobře, nestěžuju si.“
Řekněte mi, řeší tohle i kabina? Baví se o tom hráči mezi sebou?
„Něco padne, ale moc se tím zabývat stejně nemůžete. To by byli hráči jen proti sobě, kdyby začali počítat místa a jeden druhému třeba škodit. Na ledě chcete hrát dobře, vyhovět parťákovi a tím třeba ukázat i sebe.“
Také tohle vás naučil rok ve finské Jyväskylä?
„Dá se říct, že jo.“
Co dál?
„Zvykl jsem si na vyšší tempo, to v první řadě. Hokej tam je rychlejší, víc bruslivý. V Česku se hraje jinak. Celý rok jsem hrál turnaje Euro Hockey Tour, jejich úroveň bych srovnal s ligou ve Finsku. Naučil jsem se o sebe líp starat, jinak cvičit. Stal jsem se lepším hráčem. Vím o sobě, že mám talent, ale ne takový jako McDavid, který vstoupí na led a je někde jinde. Musím si to vymakat. Taky jsem se naučil hrát na křídle. Celý život jsem hrál centra, v klubu se ale rozhodli, že střední útočníci musí být starší zkušení hráči. Vedl jsem v sobě trochu vnitřní boj, ale nakonec to beru pozitivně. Vezměte si teď jen nominaci na MS… kdybych byl jen centr, už tu dávno nejsem.“
Jak je možné, že hráči, kteří jdou z extraligy na sever, prakticky ve sto procentech případů mluví o tom, že až tam poznali, co je dřina?
„Prostě se tam víc maká, je to fakt. Já si začal dávat navíc už v Česku, ale pořád to bylo málo. Začal jsem chápat, že jestli chci něco víc, tak to nestačí. Je tam větší konkurence, to vás automaticky posune, ani o tom nepřemýšlíte. Jdete na led, vidíte, jaký je to cvrkot a řeknete si: OK, jestli tady chci být a stačit ostatním, musím dřít.“
Jak těžké pro vás bylo nastavit hlavu do módu dřiny? Vybrat si složitější cestu na úkor vlastního pohodlí.
„Nebylo to snadné. Ještě v juniorech jsem takový nebyl, potřeboval jsem být furt kopaný do prdele. Málokdo to má ve 14 letech srovnané jako Crosby, který dostal plán a striktně podle něho jel a svědomitě to plnil. Tohle teď vidím ale i ve Finsku. Můj přístup byl typicky český… měl jsem talent, kterým jsem to uhrál. Stačilo to. Myslel jsem si, že prostě makat nemusím. Už v extralize jsem pak ale viděl, že takový přístup je kravina. Někomu to docvakne dřív, někomu později. Někomu vůbec a ti už pak hokej ani nehrají. Kdybyste vy psal v patnácti jako teď, třeba jste už taky v New York Times.“
Trenéři upřednostňovali kluky, kteří měli o deset kilo navíc
Díky za srovnání. Uwe Krupp mi v sezoně řekl: „Představte si, že máte dva těžké kufry. Vpravo je eskalátor, vlevo schody. Co si vyberete?“ Jen ti nejlepší prý zvolí schody.
„Taky hezké srovnání! Rozumím tomu a souhlasím. Kruppovu mentalitu chápu, hrál dlouho v Americe, nasákl tím. Tam je to tak nastavené. Pro mě je odpovědí na všechno konkurence. Ta vás posouvá opravdu nejvíc. Pak v sobě musíte mít vnitřní motor, který vás žene. Nejlepší je v tom Jarda Jágr, podívejte se na něj. Pořád se posouvá, pořád má sílu. Ten by eskalátorem nikdy nejel.“ (smích)
Vy jste hrál v Severní Americe od 14 let, strávil jste tam celkem pět roků. Údajně ve vás pořád zůstalo sebevědomí, které se tam do dětí pumpuje. Je to tak?
„Určitě, prostředí tam je úplně jiné. Pokud sedíte v koutě, ničeho nedosáhnete. Musíte dát najevo, že si věříte. Nebylo to ale v Americe nic snadného. Přišlo několik ran, byl jsem fakt na dně. Byl jsem mladý a myslel jsem, že všechno probiju hlavou. A narazil jsem, uvědomil jsem si, že musím jít jinou cestou. I když třeba trenér nemá pravdu, musíš to přejít. V té době se mi zhroutil svět. Myslel jsem, že mám zavřeno na draft, do NHL a všude. Bral jsem to jako křivdu. Všechno zlé je ale k něčemu dobré.“
Jak se pak získává ztracené sebevědomí?
„Jo, to bylo hrozně těžké. Nedostal jsem se do kádru na šampionát osmnáctek, v Kanadě jsem chtěl skončit. Tamní juniorka je super kvalitní, hrál jsem tam proti McDavidovi nebo Marnerovi, kteří byli už tehdy úplně odskočení. Zvolil jsem ale návrat do Česka, kde jsem se chtěl prosadit mezi chlapy. Říkal jsem si, že to bych mohl zvládnout. Dostal jsem šanci v Pardubicích. Den po dni jsem pak sebevědomí nabíral. Říkal jsem si, že na to mám a malými krůčky k tomu zase došel.“
Proč jste vůbec odešel za oceán v tak raném věku?
„Začalo mi vadit české prostředí. Trenéři upřednostňovali kluky, kteří měli o deset kilo navíc a už ve 14 letech vypadali jako junioři. Já měl normální vývoj, nebyl jsem nijak extra pozdní. Odešel jsem na školu do Ameriky, k tomu jsem hrál hokej. Oboje mi docela šlo.“
Jakou tedy máte vystudovanou školu?
„Mám jednu obecnou střední školu v USA. Měl jsem matiku, fyziku, chemii, všechno. Je tam ale problém, že české školství tohle nějak neuznává, takže mám vlastně dokončenou jen základku. Dálkově teď ještě dodělám sportovní management, v podstatě aby se neřeklo.“
Kde bude David Tomášek v příští sezoně?
„V Jyväskyle mám ještě smlouvu, chtěl bych tam ten rok ještě dát. Moc ale takové plány nemám rád. Nějaký cíl mám, ale naučil jsem se to brát postupně. Pokud se nestane něco převratného, jakože tady dostanu šanci v pár zápase, zahraju dobře, někdo si mě všimne… to jsou ale kdyby.“
Cílem pořád zůstává NHL?
„Ano, dělat něco bez cíle by bylo blbý. Je to strop. Cítím, že se k tomu herně přibližuju. Hokej je ale hrozně vrtkavý. Neupínám se k tomu, neříkám si: teď musím, musím! Už tak si na sebe nakládám dost velký tlak.“
