Černoch o marodce: Nenormální, ale brečet nebudeme. Snad se nám to vrátí
PŘÍMO Z RIGY | Zranění začala kosit jednoho hráče po druhém, ještě než mistrovství světa v Rize začalo. A česká smůla nebere konce. Taková marodka nemá obdoby, nově na ni přibyl Lukáš Sedlák. „Tohle je nenormální. Ale doufám, že se nám to vrátí,“ řekl útočník Jiří Černoch, který si zranil koleno v úvodním utkání se Slovenskem. Ale na rozdíl od jiných může hrát.
Jak vnímáte, když zranění téměř každý den kosí jednoho hráče po druhém?
„Samozřejmě je to nepříjemnost, ale tak to ve sportu chodí, v hokeji obzvlášť. Je prostě smůla, že máme pár zranění, a doufám, že už další nepřibudou a kluci se dají co nejrychleji do pořádku.“
Co vaše koleno?
„Je v pohodě.“
Ale v sestavě se musí hledat varianty, jak poskládat útoky. Je to velká komplikace?
„Dá se hrát i na míň útočníků než na dvanáct, ale tolik se nás dohromady ještě sejde. Čtyři lajny postavíme. A kdyby nás bylo míň, je to situace, na kterou je každý zvyklý z klubu. Hrát ne na čtyři, ale třeba na jen tři lajny.“
Jiná věc je stáhnout sestavu v poslední třetině, a hrát takhle pravidelně. Pamatujete něco takového?
„Ani ne. Ale v zápasech se stává, že se sestava stahuje, chodíte na led víc než jiní hráči. Každý jsme zvyklý hrát kolem dvaceti minut. Není to žádný problém. Tohle je mistrovství světa, síly někde vyškrábnete a cítíte se dobře. Každý zápas je pro nás hrozná odměna. Únava nějaká je, ale člověk na ni rychle zapomene.“
Spoluhráči se vedle vás točí, to vám nevadí?
„Na téhle úrovni je to v pohodě. Každý tak nějak ví, co hraju a já znám zase ostatní kluky. Teď mám v útoku Ondru Beránka, s nímž nastupuju v klubu, a Jirku Smejkala, se kterým se znám hrozně dlouho. Hráli jsme spolu hodně zápasů, problém žádný není.“
A co když se proti Kazachstánu točili tři centři?
„Tam bylo dané, s kým jdu na led na určité střídání. Tak nějak máte hráče načtené, je čas se podívat. V tom problém nebyl. Při hře na tři lajny je člověk pořád v laufu, a nemá čas moc přemýšlet, koho tam má. Časem můžou ubývat síly, ale každý je rád, že tu může být. V hlavě to hrozně pomůže, že tu jste. Člověk to pak vždycky vytěsní a je na sto procent připravený.“
Jak vůbec přibývající ztráty kolem sebe berete? Vážně, nebo spíš v legraci?
„Ať to nezní blbě, ale je to sport, tohle se stává. Máme smůlu, že jsme ztratili víc lidí najednou, ale je to, jak je. Děláme si z toho spíš srandu, jinak to nejde. Rozhodně nebudeme brečet a nebudeme z toho špatní. Já doufám, že se nám to vrátí.“
