Vladař v Zimáku: Splnil se mi sen, věřím, že chceme zlato. Co řekl o Spartě?
PŘÍMO Z DÁNSKA | Loni sledoval mistrovství světa z gauče, byl po operaci. Tentokrát přijel, i když mu v NHL končí smlouva. „To nebyla překážka. Konečně se naskytla možnost jet. Splnil se mi velký sen,“ přiznal Daniel Vladař v rozhovoru pro deník Sport a web iSport. O budoucnosti jasno nemá, ale nebral to jako riziko. O velký turnaj několikrát přišel. Chce být u toho, pomoct. A nevracet se s prázdnou.
Na ulici před hotelem v centru Herningu, kde český tým bydlí, bylo docela rušno. Fanoušci na zahrádkách restaurací, v různém stadiu rozjařenosti korzující za slunečného odpoledne sem a tam. Zpříma i velmi ztěžka. Ale aspoň víte, že se ve městě něco děje. Daniel Vladař tuhle atmosféru dlouho nezažil. Taky proto chtěl na šampionát přijet. „Kolikrát mi naskočí husí kůže, když ty lidi vidím. Jsou schopní všeho nechat a přijet až sem za námi,“ ocenil české příznivce.
Loni jste během MS měl po operaci, letos vám končí smlouva. Jaké bylo rozhodování, jestli jet?
„Pro mě to je spíš tak, že se mi splnil dětský sen. Poslední čtyři sezony, co už jsem byl v NHL, vždycky bylo buď zranění, operace, anebo jsme hráli play off. Letos se konečně naskytla možnost jet. Končila mi smlouva, ale to nebyla překážka. Jsem strašně rád, že to vyšlo a můžu být tady.“
Na velké turnaje jste měl od dvacítek smůlu, před poslední olympiádou se o vás mluvilo jako o možné české jedničce, ale NHL vás nakonec nepustila. Řekl jste si, že teď už pojedete za všech okolností?
„Přesně tak. Vím, že hodně kluků nejelo třeba proto, že by se mohli zranit. Ale jakmile jsme dva zápasy do konce základní části věděli, že nepostoupíme, byl jsem přesvědčený, že jet chci. Bude mi taky osmadvacet. Víc si toho vážím už tím, že jsem dřív tuhle možnost neměl.“
V zápasech se střídáte s Karlem Vejmelkou. Znáte se od mládežnických výběrů. Ze stříbrné osmnáctky 2014 jsou v Dánsku taky Filip Pyrochta, Michael Špaček, David Pastrňák.
„Je to skvělé. I když uplynulo jedenáct let, je hezké vidět kluky, ať hrají v NHL, nebo v nejlepších evropských soutěžích, že je hokej pořád baví, živí se jím a hrají na vysoké úrovni. Pořád máme vzpomínky, ať na osmnáctky nebo Hlinkův memoriál, kde jsme taky byli stříbrní. Prošli jsme si všemi mládežnickými kategoriemi, hráli proti sobě i spolu, vzpomeneme si na některé zápasy. Je fajn se zase vidět po tak dlouhé době, oblékat stejný dres. Ještě k tomu reprezentační.“
Vracíte se i k dobám, kdy jste spolu byli v mládežnických výběrech?
„Stoprocentně. Už jen když jsem se viděl s klukama v Brně, kde byli ještě Filip Chlapík a Jirka Černoch. Máme spolu strašně moc zážitků, jsou to kolikrát úplné banality, kraviny, které jsme prováděli někde v Trnavě, když nám bylo patnáct. Člověk na to zavzpomíná a tím víc si pak váží, jakou dosud prožil kariéru, jakou cestu jsme ušli. V tom je to úsměvné a tím víc nás to spojuje jako tým, že se známe tak dlouho.“
Jak na turnaji vycházíte s Karlem Vejmelkou a trojkou Josefem Kořenářem?
„S Pepou se taky známe velmi dlouho. Do dvacítky jsme se potkávali na brankářských kempech. V Třemošné a tak. Je o rok mladší než já a o dva roky než Karel. Když proti sobě s Karlosem hrajeme v NHL, snažíme se chodit na večeře, pokecáme před zápasem, po něm. Karel je skvělý parťák, je s ním strašná sranda. V Herningu chodíme na večeře spolu jen my gólmani, takže se nám kluci trošku smějí. Ale hodně si to všichni užíváme.“
Říkají vám ostatní, že jako brankáři si můžete rozumět jen mezi sebou?
(směje se) „Ano. Nacházíme společnou řeč. Nikdo nám asi moc nerozumí. Klukům se to však snažíme vracet. Máme z toho fakt obrovskou legraci.“
Měli jste dopředu domluveno, jak se budete střídat a fungovat?
