Jordán i Sekáč v Kazani seděli. Raději to necháme být, říká obránce
Nominace k němu nepřiletěla kvůli tomu, že by v Kazani zářil a v klubu měli pocit, že bez něj by nad městem nevyšlo ani slunce. Michal Jordán (26) v KHL nenastupoval, když ho Josef Jandač povolal na Channel One Cup. Chtěl mu pomoci, ukázat, že o něj stojí a že pořád patří do jeho plánu. „Máme deset obránců, hraje jenom sedm, každý z nás nějakou porci zápasů nehrál,“ říká ke své situaci bek.
Potěšilo, že o vás má Jandač takový zájem? Takový přístup není zrovna běžný...„Nominace se řešila ve chvíli, kdy jsem zrovna moc nehrál. Z nároďáku mi volali, jestli bych měl zájem, a hned jsem souhlasil. Když je možnost, vždycky pojedu. Mám hroznou radost, že tady můžu být.“
Jak vaše situace v klubu vypadá teď?
„Hrál jsem čtyři zápasy, ale poslední dva už zase ne. Já i Jirka Sekáč jsme seděli, ale nějak bych se k tomu nechtěl vyjadřovat, co za tím bylo. To asi necháme být.“ (usmívá se)
Trochu to může vypadat, že klub není dvakrát odvařený z vaší cesty na reprezentační kemp, když KHL dál běží.
„Možná to nějaká odpověď byla. Ale fakt bych se v tom nevrtal.“
Jaká myslíte, že vaše pozice v Kazani bude, až se vrátíte?
„Uvidíme. Ale v případě, že by vyloženě nechtěli, abychom někam jeli, snad by nám to řekli. Zakázat nám to klub nemůže, ale nějaké jasné indicie by dal, kdyby si nepřál naši účast na srazu. Zase je fakt, že v týmu je ještě Rus Tkačev, který jede na reprezentaci taky, a ten neseděl."
Nečekal jste, že po divočejších letech v Americe a pendlování mezi Carolinou a farmou budete mít v Rusku větší jistotu a jasné místo v sestavě?
„Já jsem ale v Kazani spokojený. Když jsem hrál, tak skoro vždycky přes dvacet minut, vytížení tam bylo. Jen je nás hodně, z beků můžeme poskládat prakticky dva týmy, což je určitě plus. Ale taky minus v tom, že vždycky někdo vypadne.“
Hezky jste se vším vyrovnaný. Ale není právě o to víc na hlavu, že když jdete do akce, hrajete hodně a příště skončíte zase na tribuně?
„Z Ameriky jsem zvyklý na leccos. Neřeším to. Jsem hráč a chci být v akci pořád, to je jasné. Ale když nějak rozhodne trenér, já to musím akceptovat, to je moje role.“
Ptal jste se kouče Biljaletdinova, proč vás vynechává?
„Byl jsem za ním. Říkal, že chce sestavu točit a mám být připravený. Jak dostanu šanci, mám být nachystaný, abych ji využil. Nedělá mi problém se rvát o místo.“
Myšlenky, že byste si řekl o výměnu, tam nebyly?
„A víte, že mě v tomhle Amerika docela zocelila? Sezona je dlouhá, všechno se může měnit ze dne na den. Ani mě nenapadlo, že bych chtěl zmizet.“
V reprezentaci tohle nehrozí. Zahrajete si všechny tři zápasy a nejspíš hodně. Už jste se podíval po kabině, že jste teď nejstarším obráncem týmu?
„Nedíval. Ale o tom nepřemýšlím. A taky bych řekl, že zase tak starej nejsem, je mi pořád 26 let, mám ještě něco před sebou.“
Vy starý nejste, jen ostatní jsou nějak mladí...
„Já vím. Život nezastavíme... Nějaké šedivé vlasy už na hlavě jsou. Tak to asi začnu barvit, aby mi to tolik nepřišlo. (usmívá se) Ne, rychle se tady seznámíme a ono to půjde.“
A jste připravený, že třeba je to poprvé, kdy budete muset v reprezentaci víc mluvit a ostatní řídit?
„Takový typ hlavně moc nejsem. Většinou se snažím plnit moji roli na ledě, abych tam odváděl všechno, co po mně trenéři vyžadují. Nikdy jsem v kabině nenadával a nebyl ten, kdo je slyšet nejvíc. Tohle se asi nezmění.“
