Z pozápasových tiskovek takhle Radima Rulíka moc neznáte. Váží každé slovo. Ale když začal rozebírat vývoj mládežnického hokeje ve světě a v Česku, byla to jízda. Zvyšoval hlas. Několikrát praštil lehce do stolu. Jako asistent Jaroslava Holíka byl u zlata dvacítek v roce 2000, teď převzal Pardubice a nově i dvacítku jako hlavní kouč. „Nůžky se pořád rozevírají, ať si to připustíme, nebo ne. Nic jsme ještě nezastavili. Až vytvoříme stejné podmínky jako ve světě, pak rozdíl můžeme zastavit,“ nabízí svůj pohled.

Naskočí vůbec ještě nějaká vzpomínka z nálady před mistrovstvím světa na přelomu let 1999 a 2000?
„Rok před námi dvacítka skončila sedmá, poslední medaile se povedla v roce 1993 ještě Československu, takže se taky čekalo, kdy přijde výsledek. My tam hlavně vůbec nejeli pro medaili, ale zachránit se.“

Slušný nadplán nakonec.
„Pamatuji si, že před odjezdem za námi přišel ještě Karel Gut, tehdejší šéf svazu. Měl k hráčům proslov, kde říkal, ať to hlavně zachrání, protože po nich přichází silné ročníky s Radimem Vrbatou, Tomášem Plekancem a dalšími. Takže jsme se jeli zachránit, ve skupině na nás čekaly Finsko, Slovensko, USA a Kanada, do play off šli čtyři. Cesta byla jasná, potřebovali jsme porazit Slovensko. Nakonec jsme ani jeden zápas neprohráli. Ale je taky třeba říct, že tehdy se nehrálo prodloužení, takže jsme brali s USA a Kanadou remízu.“

Čím jste byli tedy výjimeční?
„Prakticky celý turnaj jsme odehráli na tři lajny. Čtvrtá tam šla párkrát, byli jsme jediní ze špičky, kdo všechno utáhl na tři řady. Hráči to zvládli, nakonec ani s Ruskem ve finále jsme nedostali gól. Ze začátku by mě nikdy nenapadlo, že dojdeme až pro zlato. Jen mužstvo postupně sílilo, každý zápas si víc a víc věřilo. Všechno pracovalo pro tým, nikdy bych nevěřil, že taková věc je možná. A je.“

S tím dalším výjimečným ročníkem se Karel Gut už trefil, že?
„Rozhodně. Fakt přišli výborní hráči, vyhráli podruhé a od té doby už Česko z dvacítek nikdy zlato nepřivezlo. Bude asi strašně dlouho trvat, než se to stane.