Po dvou letech se zase na střídačku národního týmu vrací Alois Hadamczik. Muž s reputací solidního kouče, ale kontroverzního člověka.
Co jeho zvolení znamená pro český hokej? Deniksport.cz vybral pět důvodů, proč jde o dobré rozhodnutí. A pět proč o špatné. Vyberte sami, co u vás převáží.
Proč je to dobré rozhodnutí
1. Jako trenér získal na olympiádě medaili. To se Růžičkovi nepovedlo. Přestože byl Turín 2006 ve své době hodnocen rozpačitě, letos by bronz z Vancouveru znamenal ohromný úspěch. To je neoddiskutovatelný fakt.
2. Hadamczik rád dává příležitost mladším, přesně tohle nyní český hokej potřebuje. Můžete mu zazlívat leccos, ale čuch na neokoukaná jména má. Je plno mladíků, které objevil právě on. Má na hokejisty bez glorioly zvláštní instinkt. Když třeba poslal do klíčového prodloužení čtvrtfinále MS 06 proti Rusku Zbyňka Irgla, hodně lidí si klepalo na čelo. Jenže právě Irgl vzápětí životní kličkou vyřadil Ovečkina a spol.
3. Nastává doba, kdy budou páteří reprezentace hráči, se kterými získal v roce 2005 juniorskou medaili. Nebo alespoň jejich vrstevníků, kteří Hadamczika uznávají daleko víc než předchozí „naganská“ generace. Žádné zamknuté šatny před nechtěným trenérem, žádné reptání bez respektu – o tomhle se spekulovalo dřív, teď to bude čirý nesmysl.
4. Hadamczik si už prostředí národního týmu osahal. Na rozdíl od Turína 2006 si nebude myslet, že jsou všichni proti němu. Nebude přehnaně nervózní, nebude chodit do zbytečných konfliktů. Naučil se i věci na nejvyšší úrovni řešit s úsměvem, to je od Turína skok jak z Valašského Meziřičí na Madagaskar.
5. Na rozdíl od Růžičky není vázán smlouvou v žádném klubu. Právě tohle se u Růžičky ukázalo při olympiádě ve Vancouveru jako problém. Hadamczik po posledním play off dal sbohem Vítkovicím, chce se nyní věnovat plně jen zájmům národního týmu. Jinak to už asi dnes nejde.
Proč je to špatné rozhodnutí
1. Nový vítr? To rozhodně v jeho případě neplatí. Pokud se mluvilo o nutnosti dát v éře moderního hokejového tréninku šanci někomu z nastupujících „profesorů“ ledového kluziště, on jím coby ostřílený praktik není.
2. Ať si říká kdo chce co chce, Jaromír Jágr bude vždycky uznávat daleko víc Růžičku než Hadamczika. Jen jde o to, na kolika šampionátech si chce číslo 68 vůbec ještě zahrát. Poznámka pod čarou: pokud pro příští sezonu zamíří do NHL, pak je tento bod zcela bezpředmětný, protože to by se Jágrovi na mistrovství hrané na širokém ledě nechtělo ani kdyby reprezentaci vedl jeho kamarád Čužák Rys.
3. Hadamczik je v Česku vlivným mužem, hodně lidí si ale proti sobě poštval svou popudlivostí. Trenérův předchozí konflikt s Růžičkou, ale třeba i s Josefem Jandačem je sice momentálně ve stavu „tichého příměří“, kdykoliv se ale zase může rozhořet. A vnitřní svár, to je to poslední, co by nyní chřadnoucí český hokej potřeboval.
4. Svaz chce nastartovat éru daleko většího kontaktu se zahraničím, do mládežnických kategorií láká cizince, chce zintenzivnit kontakty se zámořím. Hadamczik má v tomhle handicap – neumí pořádně anglicky. Se svou výbornou němčinou si nevystačí. Když dostal otázku na tohle téma v minulém funkčním období, prohodil furiantsky: „Ale já vedu přece českou reprezentaci, v ní se mluví česky.“ To nezní zrovna přesvědčivě.
5. Proč vybrali hokejoví ministři právě Hadamczika? Snad byste čekali, že vítkovický kouč předložil nejlepší koncepci, přišel s nejjasnější vizí o své budoucí práci. Jenže ouha – on nic takového nepotřeboval. „Žádnou koncepci jsme po něm nevyžadovali. Prostě jsme vycházeli z toho, že pan Hadamczik je dlouhodobě trenérsky prověřen,“ prohlásil Král. Není to málo? Snad ne. Snad.
