Slovenský kouč Hanlon: Budoucnost začíná teď
Tenhle 53letý Kanaďan vede jako první cizinec slovenskou reprezentaci. Bývalý gólman Glen Hanlon si svoji misi rozhodně nepředstavuje jako chvilkový zálet, že čas od času odstojí na střídačce pár utkání a zase se ztratí. Bere ji jako výzvu, pečlivě objíždí zápasy, skautuje hráče. A prohlašuje, že nese zodpovědnost za celý slovenský hokej.
K rozhovoru svolil, i když měl zrovna důležitější práci. „Perou?“ požádal roztomilou slovenštinou o propisovačku, když v útrobách litvínovského stadionu po nedělním extraligovém zápase zpovídal Rastislava Deje a chtěl si zapsat telefonní číslo.
Jinak mluvil anglicky. A protože karlovarský útočník cizí řečí tolik nevládne, vypomohl s překladem jeho spoluhráč Čutta.
Nechtěl jste snad do slovenské reprezentace zlomit i Jakuba Čuttu?
„Napadlo mě, že bych mu nabídl místo. (směje se) Ale vím, že to nejde. Džejkoba jsem kdysi koučoval v Portlandu, to byla farma Washingtonu. Draftovali jsme ho do Capitals ve druhém kole, začínal tam jako nováček. Nějakou dobu jsme se neviděli.“
Napadlo vás, že v Litvínově potkáte i Jiřího Bublu, dávného spoluhráče z Vancouveru?
„Věděl jsem, že v klubu pracuje. Naposledy jsme spolu hráli v roce 1982, což je už pár let. Do Vancouveru přišli společně s Ivanem Hlinkou a měli obrovský podíl na tom, že tým postoupil až do finále Stanley Cupu. Ale teď se potkáváme docela často. V srpnu to bylo na turnaji osmnáctiletých v Piešťanech, v minulé sezoně jsme se viděli ve Vancouveru během play off, kde jsme měli společnou večeři s klubovými skauty. I v Litvínově už jsem byl. V roce 1998, když jsem dělal asistenta kouče u kanadského týmu. Hráli jsme tu přípravný zápas proti české reprezentaci a pak pokračovali do Curychu na mistrovství světa.“
Slovensku se na posledním šampionátu nedařilo, na jaře bude hrát doma. Jak se chystáte?
„Bude to velká událost a rád bych dosáhl na medaili. Teď sleduji hráče v Evropě, v zimě se chystám na zápasy AHL a juniorských soutěží, chci mluvit s kluky v NHL. Vedle výběru hokejistů pro nejbližší turnaje však hledáme i vhodné kandidáty pro olympiádu v Soči 2014. Hráčům jako Stümpel, Demitra, Handzuš, kteří mužstvo táhli naposledy ve Vancouveru, je dneska přes třicet nebo dokonce pětatřicet. Hledám i ty, co je mají nahradit. Budoucnost začíná teď. Je nutné se věnovat hodně mládeži, dávat mladým šanci. Jinak začneme zaostávat.“
Byl to od slovenské strany hodně revoluční krok, když vás přijali jako trenéra reprezentace?
„To si nemyslím. Pět nebo šest let jsem strávil v Bělorusku, sezonu ve Finsku, trénoval jsem Dinamo Minsk v KHL. Stává se ze mě čím dál víc evropský trenér. Je to jiné, než kdybych byl celou dobu za mořem a najednou skočil do mezinárodního hokeje.“
Nicméně jako rodilý Kanaďan určitě přinášíte jiný pohled, nové myšlenky...
„Styly hokeje se liší, ale jinak je dnešní hokej globální záležitost. Ať ho hraje Kanaďan, Čech, Slovák. Ani já nehledám jeden vyhraněný typ. Ale když někomu zavoláme, ať s námi jede v prosinci na turnaj do Švýcarska, tak by tam měl odevzdat všechno, vložit do hry celé svoje srdce. To je důležité a platí to všude na světě.“
Ale země přece nejsou stejné. Užíváte si tu různorodost?
„Styly hokeje, kultura, tyhle věci se hodně liší. To jsem nikdy v Kanadě nezažil. Je zajímavé to sledovat a opravdu mě to baví.“
A jak to zvládá vaše rodina?
„Mám chápavou manželku a není mi jednadvacet. Je tu ještě devítiletý syn, ale moje žena ví, že má práce obnáší spoustu cestování a vyžaduje hodně času. Hokej je zkrátka takový. Jsem šťastný, že mě podporuje.“
