Kdybyste potřebovali vědět, jak se dostat do finále, zeptejte se Dominika Graňáka. Obránce Mountfieldu vyhrál titul se Slavií, ve Švédsku a pak dvakrát v KHL s Dynamem Moskva. Tam se potkal s Olegem Znarokem, ruským trenérem, který na něj udělal obrovský dojem. „Třeba se někdy před zápasem úplně vykašlal na taktiku. Jenom řekl něco, co se každého dotkne, vystřelil vás jinam,“ vybavuje si slovenský bek v hradeckých službách.
Play off je pohádka, ale taky bolí. Dominik Graňák hrál během kariéry šestkrát finále, může o tom vyprávět hodiny. Výjimečnost bitev o titul pak nejlépe pochopil ve švédském Rögle, se kterým se minulý rok zachraňoval. „Prakticky vždycky jsem hrál v týmech, které byly na špici, z prvních dvanácti profesionálních sezon jsem hrál jedenáct v play off. Tenkrát jsem to možná tolik nedocenil,“ říká dnes. S Hradcem bude usilovat o finále číslo sedm. Krokem číslo jedna ale je, aby jeho tým zdolal Liberec.
Teď už doceníte, co znamená hrát play off?
„Rozhodně, je to něco úplně jiného než jít do zápasu s tím, že když všechno vyjde, je to fajn, když nevyjde, je to průs... jako ve Švédsku v Rögle, kde jsme minulý rok hráli o záchranu. Teoreticky si můžete říct, že když jde sezona do háje, v létě se zabalíte, je to cizina a půjdete zase někam jinam. Jenže tohle mi právě nejde.“
Play off je radost a záchrana víc osobní?
„Dá se to tak říct. Za ty dva roky v Rögle získáte vztah k lidem, kteří pracují v celé organizaci, cítíte zodpovědnost, pak je to daleko těžší. Neříkám, že v play off zodpovědnost není, taky je, tím spíš, když má klub ambice, jako teď Hradec. Ale je to hodně jiné. Hrát o titul je radost, daleko větší. Všechno je pozitivní.“
Postupy do finále byste mohl vyučovat. Celkem jste ho hrál šestkrát. Jak moc se pro tuhle cestu musí hráč obětovat?
„Je to boj, fyzický a mentální. Proto je to tak zajímavé pro lidi i hráče. Je to ta nejvyšší výzva, projdete si krizovými situacemi, které vás ohromně posílí, když je zvládnete. Sem tam nakopnete play off úplně lehce, ale taky se stává, že musíte sérii otáčet. Zažil jsem to v Rusku, dnes prohrajete a můžete jít na dovolenou, nebo vyhrajete a musíte vyhrát ještě další dva zápasy, abyste všechno otočili a šli na dalšího soupeře. Musíte toho splnit hrozně moc, aby mužstvo bylo úspěšné. Jen jednou jsem zažil, že se do finále projelo v klidu, spíš je to ale boj.“
Na mistrovství světa nebo na olympiádě stačí jeden zázračný zápas, vyjde čtvrtfinále a hrajete o medaile. Když musíte vyhrát sérii na čtyři vítězné zápasy, pak další a pak ještě jednu, náhoda je vyloučena?
„To vlastně sedí. Reprezentační úspěch si vždycky strašně ceníte. Akci sleduje celá země, má to velký náboj. Ale ze sportovního hlediska? Je něco jiného překonat soupeře v play off. Na to vám nestačí jeden zápas, musíte dokázat, že jste schopnější. Nepostoupíte na náhodu, nebo na štěstí. Buď jste lepší, nebo ne. Může přijít, že méně talentované mužstvo, nebo tým, který není na papíře tak silný, přeskočí ten silnější. Ale ten druhý tým, kterému se tolik nevěří, musí najít nějaký způsob, jak favorita vyřadit. Když postoupíte, zasloužíte si to. Tady je síla play off, krásné pro vás, když jste na dobré straně.“ (usměje se)
Máte rád, když se v těle nahromadí adrenalin a rozhoduje se, jestli zítra dovolená, nebo postup a příprava na dalšího soupeře?
„Mám. Na začátku kariéry jsem to bral trochu jinak. Když jsem byl mladší, kolikrát jsem šel do zápasu s obavami, soustředil jsem se hodně na svůj výkon. Co když nebude dost dobrý a já to někomu pokazím? V play off to ale někdy tak chodí. Je potřeba vědět, že další den je nový zápas, stačí ho vyhrát a série je zpátky. Hodně mě to baví. Najednou přijde období, kdy se otepluje, někdo si řekne, že by bylo lepší být jinde než na zimním stadionu. Ale naopak.“
Chápu. Já tomu taky říkám dokonalé play off počasí.
„To je ono. (usměje se) Léto bude pak ještě hodně dlouhé. Když se vám něco nevydaří, skončíte, venku je hezky, přichází jaro a vy vidíte, že další ještě hrají, štve to dvakrát víc. Tohle má být přeci váš zážitek. Někdy přichází těžké zápasy, jdete do prodloužení, utkání končí pozdě večer a do postele se dostanete dlouho. Probudíte se, večer jste prožili euforii a víte, že po obědě na ten zimák vyrazíte znovu a musíte se dostat na stejnou úroveň. To není vždycky snadné. Taky o tom to play off je, aby mužstvo ukázalo charakter.“
Znarok se uměl nasr**, ale nikdy nepanikařil
Vím, že každá vaše medaile má svůj příběh. Jaké své story si ceníte úplně nejvíc?
„Když něco vyhrajete, zůstávají většinou jen ty pěkné vzpomínky. Slavia byla první, Švédsko bylo taky jiné. Ale nejvýš je asi KHL, play off hrajete na čtyři kola. Tam to bylo přesně o tom, že tým musí mít duši. Navíc jsme měli v Dynamu Moskva výborného trenéra, Oleg Znarok je trenér, který dovede mužstvo nakopnout.“
Čím například?
„Že se třeba někdy před zápasem úplně vykašle na taktiku. Jenom řekne něco, co se každého dotkne, vystřelí vás jinam. Tam to byla velká zábava jít s takovými lidmi dál a porážet papírově silnější soupeře. Petrohrad měl proti nám strašně nabitou soupisku a my mu nedali šanci. Když cítíte, že jste schopni takové soupeře porážet a navíc jste důležitou součástí týmu, je to super pocit. Druhá strana se snaží, bojuje, ale nejde jí to, nedostane vás. Pro vás je to úžasný moment.“
Oleg Znarok působí navenek hodně odtažitě, nepřístupně, někdy i jako arogantní bručoun. Je to jenom jeho maska před veřejností?
„Ano, lidi, kteří ho neznají, vidí tohle. Nevím proč, ale drží si odstup od novinářů, nemá s nimi zrovna blízké vztahy.“
Nebál bych se říct, že je dokonce nemá rád.
„A nebo. (usměje se) Vy se na něj kouknete a hned vidíte, jak je strašně silný. Takový je i uvnitř. On je takový bandita, abych tak řekl. V životě si toho musel asi hodně projít, a proto je tak odolný. Ale do nikoho svoje příběhy necpe. Neumíte ho úplně přečíst, to je podle mě jeho velká síla. Umí být ke svému týmu hodně kritický, dovede zařvat. Ale navenek nikdy.“
Ano, to je pravda. Před novináři spíš řekne, že za všechno může on sám.
„To je ono, dovede všechno řešit za dveřmi kabiny a nic se nedostane ven. V Rusku jsou tlaky dost velké, máte lidi, kteří vlastní kluby a taky mají nějaké svoje ambice. Někdy umí být nepříjemní. Oleg Znarok tohle umí filtrovat.“
Jak?
„Zastaví to všechno na sobě. Strašně jsem si na něm vážil jedné věci, když mužstvo šlape, tak ne, že by nebyl vidět, on je vidět vždycky, protože je to Znarok, ale nevystupoval tolik. Ovšem pokud byla situace těžší, on byl najednou vidět víc. Uměl se nasrat, ale nikdy nepanikařil. Když jsme byli v těžké situaci, že jsme mohli vypadnout, hráč na ledě cítí, že je to blbé, nejde to, on byl jiný, vyzařovaly z něj v tu chvíli úplně jiné emoce. Vy na ledě k někomu potřebujete ve chvíli, kdy to nejede, jak si přejete, vzhlížet. Hledáte pomoc. Kormidlo drží trenér a pokud on nepovolí, strašně vám to pomáhá. Nedám na Olega Znaroka dopustit, mám s ním velmi dobrý vztah, až osobní.“
Ale než se s ním má člověk setkat poprvé, asi je hodně nervózní, ne?
„Pomatuju si, jaké to bylo. Zdál se mi nedostupný, navíc ještě v Rusku... Měl jsem z toho blbý pocit. On je ale připravený s hráčem řešit cokoliv. Kdybych mu zavolal o půlnoci, ani by nemuselo jít o hokej, pomohl by. Byl by schopný to řešit. Zároveň měl v klubu tak silnou pozici, že když něco řekl, tak to platilo. V Rusku cítíte, že každý se obává o svoje místo, protože je velmi snadno nahraditelný.“
Nas mnogo?
„Ano. (usměje se) Lidi kolikrát vykonstruovali umělé problémy k řešení, aby bylo vidět, že jsou potřební. Když se ale cokoliv vyskytlo, šel jsem za Olegem Znarokem, za nikým jiným. Ostatním jsem řekl, Oleg řekl to a to a nikdo jeho slovo nerozporoval. Zajímavé je, že on nikdy svoji pozici nezneužíval. Snažil se mít takový vztah s úplně každým hráčem. Mám třeba v létě narozeniny a popřál mi trenér, zavolala mi i jeho manželka. Vy si možná řeknete, jaká je to blbost. Ale když si uvědomíte, na jaké je úrovni, jaký je trenér, kde je, že teď působí u reprezentace....“
Žádná blbost. Hráč cítí, že to není hrané, hodně důležitá věc.
„Souhlasím, potkali jsme se třeba na olympiádě. On chtěl vyhrát, já proti němu taky, tam se není o čem bavit. Ale mimo zápas se normálně ptáte, jak se daří doma. A nebo když jsem přišel do Ruska, neuměl jsem řeč, postupně jsem se ji učil. Ptal jsem se Filipa Nováka, který v Dynamu hrál, jak je to s tykáním a vykáním. Starším lidem se vyká, tedy i trenérovi, on vám tyká. Filip a Martin Štrbák mu ale tykali, starší Rusové trenérovi přitom vykali. Filip mi říkal, ať mu povím, že my to takhle nemáme a ať mu normálně tykám.“
Udělal jste to?
„Udělal, i když to nejdřív moc nešlo. (usměje se) Ale nakonec jsem neměl problém se s ním bavit. Slovenští novináři se mě na to pak ptali, že si tykám s trenérem. Tak to ale zkrátka bylo a přitom to vůbec nebouralo jeho pozici a autoritu. Podobné to bylo i s Vláďou Růžičkou ve Slavii. Nevím, jestli to má pořád stejně, ale když jsem jako devatenáctiletý kluk podepsal profesionální smlouvu, on mi podal ruku a řekl, ať mu tykám. Jsem přesvědčený, že autorita se buduje na úplně jiných principech, než je vykání. Vláďa Růžička a Oleg Znarok jsou toho jenom důkazem.“
Přijde mi, že kolem sebe mají i podobnou trenérskou auru, oba vědí, co mají dělat. Vždycky. Je to tak?
„To sedí. Mají nějaký svůj šestý smysl pro hokej. Vědí a vidí. Oleg ani Vláďa nejsou detailisté, co se týká přípravy a videa. Tady je Vláďa tedy do hokeje zažraný ještě o něco víc, Oleg si umí užít i jiné věci. Ale Růža? U něj to vždycky bylo, že jeho život je hokej, skoro na 100 %. Delší dobu jsem pod ním nehrál, ale ve Slavii to tak bylo. Pořád na zimáku. V zápase vždycky uměl vytáhnout nahoru hráče, kterému to zrovna šlo. Cítil to, strašně často mu tyhle tahy vycházely, Oleg je v tomhle podobný a trénování posunul ještě na vyšší úroveň.“¨
V jakém smyslu?
„Svoje hráče čte. Zajímá se, jaké jsou typy, co dělají mimo stadion. Nemá to tak, že by dělal mítink a psal si, kdo a co dělá, vůbec. On je velmi chytrý, ví, jak na koho působit, každého si načte. Někdo potřebuje tvrdší ruku, na jiného sedí přesnější a hlubší pohovor, přesně dovedl rozlišit, na koho bude co fungovat. To není sranda v kolektivu 20 lidí. Podle toho si mužstvo i vybíral, věděl, že nebude stejné jako minulý rok, ale chtěl ho co nejvíc podobné. A pak je tady ještě jedna věc, nikdy nám nezapomněl říct, že za to, jak je vnímaný coby úspěšný trenér, vděčí nám, hráčům.“
Nehraje si, že on vymyslel hokej a nad něj není, rozumím.
„Nikdy vám tohle nezapomněl říct. Na mě tohle strašně funguje. Když je můj nadřízený pro mě ochotný udělat nadstandardní věci, já se cítím na ledě až blbě, pokud si uvědomím, že jsem v zápase nenechal všechno. Má sebereflexi, vím, kdy to není ono. A když si uvědomíte, že trenér si může vybrat jakéhokoliv hráče v Evropě, v Dynamu to tak pak v podstatě bylo, jenže on věří vám, musíte si toho vážit. A vrátit mu to. Myslím, že většina hráčů tohle vnímá podobně.“
To vysvětluje, jak pro Znaroka se rozkrájí ega jako Kovalčuk, Malkin i Ovečkin ?
„Rozhodně. Dřív měli trochu problém, že u reprezentace byli velmi tvrdí trenéři jako Bykov nebo Biljaletdinov. Ale nefungovalo to jako s ním. Umí být taky tvrdý a přísný. Každý ví, co vyžaduje. Ale hráčů si váží a nejedná vždycky jen z pozice síly. Pro mě to byla velká škola pod ním a na začátku kariéry pod Vláďou Růžičkou hrát.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
