Pan Nezničitelný. Jestli chcete vidět v praxi, co v hokeji znamená „padat do všeho po držce“, zaměřte se na něj. Slávistický obránce Jiří Vašíček nezná bolest. V minulé sezoně se staly hitem jeho zkrvavené obrázky po bitce s litvínovským drsňákem Romanem Vopatem. Do středeční šesté bitvy s Třincem (18.10) za stavu 3:2 pro Slavii zase půjde bez tří vyražených zubů.
Říká se, že má oproti jiným posunutý práh bolesti. „To nevím, nemůžu mluvit za ostatní,“ usmívá se třicetiletý bek Jiří Vašíček, svalovec, ale zároveň nejoddanější slávistický bojovník, jehož zarputilost při zápasech je vyhlášená.
V pondělním utkání v Třinci (1:6) mu vystřelený puk zničil tři zuby, v úterý se mu nemluvilo lehce. A spoluhráči si ho dobírali. „Hlavně nesmí mluvit o přesilovkách, neumí ř“, smáli se.
Na to rýpání jste zvyklý, že?
„No jo, dělají na mě posunky, smějou se, že šišlám. Ale zase to nepřehánějí, protože dobře, ví, že příště tu pecku do zubů mohou dostat právě oni.“
Hned v Třinci vám zuby spadly na led. Sebral jste si je?
„Ne, leží tam možná doteď. (usměje se) I když na ledě asi zbyl jenom jeden, ty dva jsem měl zaražený dovnitř, takže mi je náš doktor musel vyndat.“
To musí být bolestivé.
„Ty zuby už byly z dřívějška nastavované a umrtvené, takže to ještě šlo. Vzal nějaký nůžky, vyškubnul je ven a bylo to.“
O kolik zubů už jste v hokeji celkově přišel?
„Přímo asi ještě o čtyři. Ale byly i další, který jsem měl vražený dovnitř, ale chytily se a žijou. Některé jsou mrtvé. Pak jsem měl zlomenou čelist a při tom zdrátování tam byly další dva, které mi ty dráty vyrvaly ven. Ale jsou to jenom zuby, nedělám z toho vědu. S tím si poradí každý dobrý zubař, i když to trochu leze do peněz... To je dobrý, člověk s tím musí počítat. Dřív hráči neměli ani helmy a jiné chrániče a taky hráli. A třeba ještě líp než my, přitom my jsme obrnění hodně. Čas od času se něco takového stane, nedá se nic dělat.“
Proč nenosíte chránič zubů?
„Nikdy jsem si na něj nezvykl, v puse mi vadí. Měl jsem ho jednou a zjistil jsem, že nemůžu pořádně dýchat. A stejně tohle byla taková pecka, že by mě nezachránil. Kdyby šlo o zrak, nějak bych to řešil. Ale zuby jsou to nejmenší.“
Je to tak, že máte oproti jiným posunutý práh bolesti? Aspoň to o vás v týmu tvrdí.
„Jé, to nevím, těžko říct, jak se cítí ostatní... Jde o to, jak si člověk bolest připustí. Já většinou hraju se vším. Třeba i s injekcemi proti bolesti. Nebo jednou jsem hrál i s horečkou, kdy jsem měl 38,5. To už si doma klepali na čelo, jestli jsem se nezbláznil. Ale já prostě ten hokej mám moc rád a když vidím, že bych mohl pomoct mužstvu, jdu do toho. Nevydržel bych doma jen tak ležet.“
Při zápase se nebojíte téměř ničeho, vrháte se bezhlavě do střel. Neříkáte si, co to vyvádíte?
„Jo, někdy jo. Někdy si říkám, že jsem do toho šel i hloupě, že jsem to mohl udělat jinak. Ale play off je o tom, že tam padáme po hubách všichni, naše mužstvo je bojovně naladěné. A když to někdo dělat nebude, nemůžeme se dostat do finále, kam všichni chceme. Při utkání ani nepřemýšlím, že by se mi mohlo něco stát. Dělám vždycky maximum, abych pomohl týmu a abych dohrál.“
I když si to třeba týmový lékař nepřeje?
„Ten hokej mám tak rád, že vždycky s doktorem nějak vymyslíme, abych mohl nastoupit.“
V sedmém čtvrtfinále s Libercem to už ale nešlo, bolest chodidla, do něhož vám nechtěně šlápl Podkonický, už byla moc velká i na vás, že?
„To prostě nešlo, věděl jsem, že bych týmu nepomohl. Takže jsem se díval v televizi, ale byly to hrozný nervy, skoro jsem to nevydržel, radši jsem u toho dělal něco na počítači.“
V minulé sezoně vás proslavily i fotografie, na nichž máte celý zkrvavený obličej po bitce s Vopatem...
„Jo, dostal jsem od něj pěkně do huby. (směje se) Ale takový je prostě hokej.“
Jak jste reagoval, když jste uviděl ty svoje drsné snímky?
„Že se dostanu do novin jen při takových příležitostech. (smích) Spíš moji nejbližší říkali, jak mě to musí hrozně bolet. Ale ono to bývá tak, že takové věci hůř vypadají, než jak to ve skutečnosti je.“
Přítelkyně o vás nemá strach?
„Je z toho trochu rozhozená, ale když vidí, že můžu hrát, je všechno v pořádku. Hůř bych nesl, kdybych nemohl nastoupit. No a teď si občas do mě rýpne, abych nešišlal...“
Je symbolické, že vždycky nejvíce ran schytáte vy?
„Nevím... Ale je pravda, že se to stává mně nebo Márovi Tomicovi. Jsme narozeni jenom den od sebe, možná hvězdy nám to takhle určily. Ale ono to k tomu patří, je to i stylu, který hrajeme. Jsme oba spíš bojovníci než technici.“
V týmu jste i za svalovce, na obří kostce v O2 Areně dokonce v rámci zábavy pro fanoušky pózujete do půl těla. Jak se sám sobě líbíte?
(směje se) „To vymysleli lidi z marketingu, já bych to sám od sebe nedělal. Ale myslím si, že i ta show patří k hokeji. Hrajeme přece jenom hlavně pro fanoušky.“
A jak reagujete, když vidíte sám sebe?
„To se spíš stydím, nemusím se na sebe soukat. Když do mě někdo drcne a říká: Hele, už si tam zase, tak se radši otočím jinam.“
Ve středu vás čeká proti Třinci šestý zápas, v němž už můžete rozhodnout, což ve čtvrtfi nále nevyšlo. O to víc vás láká to tentokrát zvládnout?
„Určitě jo. Nikomu z nás už se do Třince nechce, víme, že hrajeme doma, což je naše pevnost. A uděláme maximum, abychom to zvládli.“
Slavia se vždycky v play off umí zvednout po debaklech. Věříte si o to víc?
„Je pravda, že po náloži nám kolikrát zápas vyšel. Ale určitě na to nesmíme spoléhat, že to zase vyjde. Musíme hrát naši hru, dostat Třinec pod tlak.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
