Ondřej Kacetl pumpoval rukou. Dobře věděl, že udělal klíčovou věc a poslal Třinec do finále. Tři sekundy před koncem zápasu chytil nájezd Tomáše Hyky. Zabránil pardubickému vyrovnání na 2:2. A smutný hrdina okamžiku? „Věděl jsem, co chci udělat. Myslím, že jsem měl moc velkou rychlost, nestačil jsem to už zvednout. Ale zvednout jsem to měl, byla tam prázdná brána, to se prostě někdy stává,“ rozebral Hyka poslední velký moment sedmého semifinále.
Bylo hodně těžké jít v takovou chvíli v desetitisícovém kotli na nájezd, který rozhodne, co bude dál?
„Je to samozřejmě tlak, ale jako zkušený hráč bych si s tím měl poradit. Řekl bych, že takhle jsem to nevnímal, že bych sledoval, co se děje kolem. Chtěl jsem dát gól, bohužel to nevyšlo.“
Na trestné střílení jste se přihlásil?
„Byl jsem určený já nebo Tomáš Zohorna. Bavili jsme se i s trenérem gólmanů, tak jsem řekl, že jedu a že si věřím. Na tréninku mi to šlo. Udělal jsem všechno dobře, ale prostě jsem to nezvedl.“
Prohrála vám sedmý zápas vlažná druhá třetina? Zapnuli jste, ale pozdě.
„Je to pořád stejná písnička. My jsme začali celkem slušně, ale druhou třetinu jsme přestali hrát. Šance tam byly, k tomu tyčka, na konci nájezd, ale bohužel. Třinec využil naše chyby. Když dáte tak zkušenému týmu trochu šanci, tak ji využijí. Jako u druhého gólu, jak to tam obránce hodil. Takový gól jsme my nedali.“
V tuhle chvíli bronzová medaile na krku asi moc nehřeje, že ne?
„Teď to samozřejmě bolí. Byl jsem půl sezony nemocný, ale kluci celý ročník skvěle odmakali. Už jsem to zažil, tak vím, že se musí vše sejít. Máme medaili, chtěli jsme samozřejmě víc, ale tohle nás může jen posílit do dalších ročníků.“