V kabině si z něj utahovali, že do soubojů s vysokými zadáky Sparty potřeboval štafle. Na finále proti Pardubicím si je Patrik Hrehorčák (25) může nechat po ruce. Další pořízci, další velká výzva. Slovenský útočník měří pouze 175 centimetrů, ale díky energii, rychlosti a důrazu patří ke klíčovým článkům ocelářského týmu. A pozor, platí za štístko. Medaile vyhrává všude, kam přijde. Dvě zlaté má i z Kanady.
Narodil se a vyrůstal ve Francii, díky stejnému hráčskému agentovi se v začátcích snažil kopírovat cestu Richarda Pánika a medaile v Třinci sbíral už jako patnáctiletý klučina. Patrik Hrehorčák možná nepatří do první linie třineckých hvězd, ale jeho práce a přínos jsou klíčové. Masarykův pohár v minulosti vytáhnul třeba na Lomnický štít. „Byla mlha a pár lidí vykřikovalo, že to je Stanley Cup,“ usmívá se. Podobnou štreku by si s patnáctikilovou trofejí rád zopakoval.
Motorová myš. Pan nezničitelný. V dramatickém semifinále proti Spartě bylo přesně vidět, proč si Hrehorčák tato přirovnání od týmových kolegů vysloužil. Hlavou na hranu mantinelu ho poslal Michal Kempný , otřepal se. Po sekeře do žeber od Michala Řepíka doktoři slovenského štírka v bolestech těžko dostávali z výstroje. Přesto se znovu vrátil na led.
„Patrika můžeš sestřelit kolikrát chceš, vždycky se znovu postaví,“ glosoval třinecký kustod Pavel Smelík. „Přitom zrovna proti Spartě si musí brát na ty obrovské beky štafle, jako by byl v New Yorku mezi mrakodrapy. A když se dobitý vrací na střídačku, tak se ho z legrace vždycky ptám: ‚Kámo, ty ještě držíš pohromadě?!‘“
Smelíkova slova potvrzuje i klubová lékařka Ingrid Ondruchová. I podle ní je Hrehorčák největší otloukánek týmu. „Schytá hromady ran, ale pořád se culí, je to smíšek,“ říká Ondruchová. „Když už za námi na ošetřovnu přijde, tak je to vážné. To už mu opravdu něco je. I tak to ale odlehčí. Přibelhá se a s úsměvem zahlásí: ‚Můžete se na mě podívat? Myslím, že mě trošku sešrotovali.‘“
Hláška o žebříku se v třinecké kabině chytla. I Hrehorčáka pobavila. „Jo, zasmál jsem se,“ neskrýval forvard. „Pravda, nejsem moc vysoký, ale snažím se to kompenzovat rychlostí, dravostí, bojovností. A rozhodně si nenechám skákat po hlavě, tohle nemám v povaze.“
U svého jména má sice na všech hokejových stránkách uvedeno, že se narodil v Popradu, ale Hrehorčák to poupravuje. „Narodil jsem se ve Francii a prvních deset let jsem vyrůstal tam,“ překvapí informací. „Tatko tam hrával, poměrně dlouho jsme tam žili.“ Hned ovšem hlásí, že si z raného dětství mnoho nepamatuje. „Byl jsem maličký. Vím jen, že jsem vyrůstal v horách, kolem krásné kopce na lyžování, i pěkná místa pro hokej. Až pak jsme se přesunuli do Popradu a já záhy do Třince. I proto beru Třinec jako domov. Tady jsem strávil nejdelší část života.“
Pod Javorový vrch se Hrehorčák stěhoval už ve třinácti letech. „Mám agenta pana Kadlečka, který měl i Richarda Páníka, takže jsme to udělali stejně,“ vysvětluje. „I Rišo šel do Třince jako mladý kluk a jak se vyšvihl. Pan Kadleček mě kontaktoval s tím, zda to nechci zkusit stejnou cestou. Rodiče souhlasili, mně se tam líbilo a jsem za tohle rozhodnutí rád.“
V dorostu a juniorce válel za Oceláře společně s bratry Kovařčíky, Lukášem Jaškem, Marianem Adámkem nebo Milošem Romanem. Má dorostenecký (2015) i juniorský titul (2016), na pohár si sáhnul i za mořem. Dvě sezony hrál juniorskou QMJHL, s Rouyn-Noranda Huskies slavil titul v lize i prestižním Memorial Cupu (2019). I v tomto navázal na Richarda Pánika, který juniorskou obdobu Stanley Cupu získal v roce 2010 s Windsor Spitfires. Teď se s ním střetne ve finále.
„Po pravdě, na Richarda jsem tehdy neměl, NHL byla daleko,“ střízlivě hodnotil Hrehorčák. „Člověk se musí umět reálně podívat na své výkony i na výkony jiných, být soudný. I proto jsem se vrátil do Třince. Chtěl jsem makat, jít krok za krokem a třeba si nějakou pozici vybojovat.“
Na zámoří vzpomíná Hrehorčák rád. V týmu se potkal třeba s Jakubem Laukem. „Super chalan, sedli jsme si, navzájem se podporovali. Žili jsme ve francouzské části, tak jsem mu s řečí pomáhal. Byly to velmi těžké roky, extrémně náročné na cestování. Ale vzpomínám rád, byly to krásné časy.“
Stejně krásné časy zažívá i v Třinci, také v extralize sbírá tituly. Od návratu v roce 2019 má už tři. „Prý jsem štístko,“ usmívá se Hrehorčák. „Už na Slovensku jsme všechno vyhrávali, v Třinci taky a povedlo se to i v Kanadě. Je to fajn, kdo by vyhrávat nechtěl?“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
