Konec hladovění v ruských autobusech, Hrňa už je hladový jen na Zlín
Do klubového autobusu třineckých Ocelářů nastupoval Erik Hrňa s širokým úsměvem. Nešlo jinak. Při vzpomínce na nekonečné autobusové štreky, které pětadvacetiletý útočník zažil na začátku sezony v ruském Tveru, se musel smát. „Do Zlína je to kousíček, žádných dvacet jedna hodin v kuse jako v Rusku!“
Oceláři v semifinále vedou nad Zlínem 2:0 na zápasy (4:0, 5:2). Zatím poslední gól série dal právě Erik Hrňa. Bitvy proti Zlínu má coby vsetínský rodák zaryté hluboko pod kůží. „Proti Zlínu jsme vždycky válčili ostošest,“ přikyvuje Hrňa. „Hodně kluků z té doby znám, zdravě se pošťuchujeme. Motivace je o to větší.“ Nedělní zápas Zlína s Třincem začíná v 16.10 hodin (online na iSport.cz).
Byly i mládežnické bitvy proti Zlínu vyhecované?
„Vždycky, válčili jsme. Vsetín a Zlín, to bylo vždycky pořádné derby.“
Se Vsetínem máte dva juniorské tituly (2005 a 2007), takže jste byli úspěšní?
„U toho prvního titulu jsem tam jezdil jen na rybaření (vysedávání na střídačce). Ale při tom druhém jsme právě Zlín porazili ve finále, to se povedlo. Další rok jsme do play off postoupili tak tak, zatímco Zlín byl první. My si na něj zase věřili. Hrálo se na dva vítězné zápasy, tak jsme si řekli, že když vyhrajeme, oholíme si hlavy dohola. Vyhráli jsme, oholili hlavy. Jenže oni vyšťourali, že jeden z našich hráčů neměl hrát a dodatečný zápas jsme prohráli… Takže jsme vypadli a ještě byli dohola. Sranda.“
Teď hrajete s Třincem o medaile, ale sezonu jste začínal v ruském Tveru (VHL). Proč vlastně?
„Tver byla nouzovka, ze začátku jsme se tady nedohodli na smlouvě, asi jsem chtěl moc velký podmínky (usmívá se). Tak jsem zkoušel něco jiného. A zkušenosti to byly, hlavně teda cestovatelské.“
Jaké?
„Nebyl problém jet někam dvacet jedna hodin vlakem. To se dalo, byl lůžkáč, takže jsme přes noc spali, pak si dali dva filmy, pak si zase zdřímli. Ale zpátky se jezdilo autobusem a to bylo kruté. Žádné stavění u benzínek, jak jsme zvyklí doma. Když jsem tak jel poprvé, málem jsem umřel hlady. Dostali jsme na cestu kousek řízku, malý chleba a tyčinku. Já to snědl hodinu potom, co jsme vyrazili. Nevěděl jsem, že je před námi hromada hodin bez stavení, nevzal jsem si svačinu, nic. Furt jsem si říkal, zastavíme někde? Nic, vůbec. To jsem se fakt těšil na večeři.“
Od spoluhráčů jste v autobuse nic nevyloudil?
„My tam byli s obráncem Vláďou Kamešem a prokoučovali jsme to oba. Jen jsme na sebe zoufale volali, týý vole, já mám hlad!“
Dlouho jste v Tveru také nevydržel, proč?
„Nedařilo se mi moc. Bodově čekali, že budu rozhodovat zápasy, dávat góly. Já odehrál asi osm zápasů a měl jsem dvě nahrávky. Nedařilo se mi, nemohl jsem se trefit. To samé, jako proti Pardubicím ve čtvrtfinále. Tolik šancí a nic! Tak jsem rád za ten první doslova dotlačený gól proti Zlínu, jinak je asi nedám.“
Teď hrajete v Třinci vedle zkušeného Jana Peterka. Věřil jste, že tahle šance ještě přijde?
„Nečekal. Když jsem se vrátil, počítal jsem s první ligou – Olomouc nebo Havířov. Což taky bylo (Hrňa hrál v Havířově, v 10 zápasech měl bilanci 4+4). Ale nakonec si mě Třinec stáhnul a já jsem moc rád, že jsem šanci dostal. I prostor na ledě. S Hanzym (Peterkem) jsme hrávali už během mistrovské sezony 2010/11, on je super hráč! Má zkušenosti, umí přihrát. Já musím makat, protože kádr je fakt nabitý. Ve Zlíně to bude boj, ale věřím, že tam uspějeme.“
