Nekonečně svůj. Takový je Miloslav Hořava, ve finiši finálových bitev Litvínova s Třincem naprosto zásadní postava. Nejprve si z místní chemičky vypuštěnou sírou vyšlápl na vedení extraligy, dva dny poté šokoval znovu. Zatímco ostatní tančili na ledě s pohárem, kouč zůstal v kabině, ceremoniál ho nebral. Pak se sebral a vyrazil domů. „Oslavy patří hráčům, já na tohle nejsem,“ vysvětluje 53letý trenér.
V Litvínově končí, míří pracovat do Švédska za kamarádem. Kouč Miloslav Hořava v rozhovoru pro Sport přiznává, že ho české prostředí vysává. „Je to jeden z důvodů, proč si chci od našeho hokeje orazit,“ tvrdí pro Sport.
Je čtvrtek večer, litvínovský tým se zmítá v euforii, šampaňské, doutníky, zlaté medaile, pohár. Všechno tam, kde má být. Jen vy nikde. Kam jste se po historickém utkání poděl?
„Já jsem to chtěl mít trošku jinak, tak jsem se podle toho zařídil. Na ledě patří sláva hráčům, já si to nejhezčí užil s kolegy trenéry i s klukama na střídačce na konci zápasu. To mi bohatě stačilo. Každý si tu radost prožívá po svém, je to na každém. Já to velké juchání absolutně neodsuzuju, ale osobně to mám radši jinak. Po zápase jsem šel na chvíli do kabiny a pak ven.“
Nikdo z fanoušků soupeře se tam do vás nenavážel?
„Vůbec, lidi se chovali naprosto normálně, až mi to přišlo neuvěřitelný.“
Užil jste si vnitřní radost z triumfu naplno? Sám se sebou?
„Užil jsem si ji naprosto suprově. Byl to pro mě skvělý zážitek. Hlavně hráčům jsem titul strašně přál. Vyhráli to srdcem. Třinec byl ve finále po hokejové stránce jasně lepší, hokejovější, o to větší superlativy snáším k našemu týmu. Povedla se neskutečná věc.“
Jak vám osobně bylo před výjezdem do Třince poté, co Oceláři dychtili po třetí výhře v řadě a tedy i po poháru?
„Mohli jsme to rozhodnout v úterý doma, ale šestý zápas se nám zhroutil hned na začátku zraněním hráčů (Kubát, Gula), bylo to celkově nepovedený. Všichni potom čekali, že budeme zlomený, načnutý a Třinec nás u sebe doma dorazí. Jenže já měl hned z následujícího tréninku hodně dobrý pocit. I během cesty letadlem bylo vidět, jak jsou kluci uvolnění a do Třince se těší. Spadlo z nich napětí, došlo jim, že hrát ve finále sedmý zápas je vlastně skvělá věc. Tohle všechno je práce starších hráčů, proto to dotáhli tam, kam to dotáhli. Francík to pak v bráně zavřel, pochytal všechno možný i nemožný. V mých očích podal neskutečný výkon, díky němu má Litvínov zlato.“
Nemrzí vás proto, že se po výjimečné sezoně nedočká mistrovství světa v Praze?
„Vůbec. Svým způsobem je to pro něj lepší. Připraví se v klidu na zahraniční angažmá v KHL. Všechno má před sebou, do nároďáku ještě dospěje. Nabere nové zkušenosti, stane se odolnějším a ještě lepším.“
Medailový ceremoniál vás nechal chladným, placku vám donesl kolega Radim Rulík. Proč jste si pro ni nešel?
„Vůbec se mi tam nechtělo.“
Kvůli přítomnosti Josefa Řezníčka, šéfa soutěže, do nějž jste se po šestém utkání navezl?
„Ne, ten s tím nemá nic společnýho. Jen se mi tam nechtělo jít, nepotřebuju to. Já si to užil krásně na střídačce a tím to pro mě skončilo. Jakmile tam padl druhý gól, to byla ta největší paráda, nejvíc emocí. Za chvíli byl konec a přišla minuta nejintenzivnějších pocitů, jaké může trenér zažít.“
Nakonec jste se na plochu vrátil kvůli společné týmové fotografi i, byť jste si stoupl nezúčastněně za hráče a mně osobně připomněl Josefa Abraháma z filmu Vrchní, prchni. Scénku s panem Pištělákem.
„Šel jsem tam kvůli Radimovi. Bylo mi tak trochu líto, že jsem ho v tom nechal samotnýho, tak jsem mu řekl, že se tam na chvíli postavím a půjdu zase pryč. Jen kvůli němu."
Nedivil bych se, kdyby vám medaile ležela doma někde na zemi...
(směje se) „Ne, to zase ne. Vážně to ale nemá spojitost s tím, co jsem po šestém utkání řekl.“
Že chování ředitele soutěže považujete za hnus a šlendrián.
„Splnilo to účel, který jsme si od toho slibovali.“
Čili čistý záměr svést pozornost na sebe drsnou kritikou a nechat tým v klidu před sedmým mačem?
„Extra připravený to nebylo. Kdybych měl tady teď říkat, že šlo o geniální tah, byl by to nesmysl. Spontánní záležitost. Naši hráči odmítli jít po utkání na rozhovory do televize (kvůli názorům, že videogól nebyl uznán správně), tak jsme si řekli, že je třeba tomu trochu pomoci, podpořit naše kluky.“
Kam poslední triumf řadíte? Je to váš největší trenérský úspěch? Nejplodnější šichta s nejsilnější odezvou odvedené práce?
„Pro mě je to podobně hezká sezona jako moje někdejší období ve Znojmě, kde působili skvělí hráči, kteří nebyli líní pracovat. Nefňukali, že by práce bylo moc. To samé Litvínov. Obě štace spojuje fakt, že v těch týmech skvěle fungoval lídr. Ve Znojmě Jirka Dopita s Jirkou Trvajem a tady Martin Ručinský s Pavlem Francouzem. V tomhle směru nesmírně podobná situace. Ve Znojmě jsme tehdy skončili třetí, v semifinále padli se Spartou, tady se nám to povedlo dotáhnout do konce. Po pocitové stránce jde ovšem o skoro totožné příběhy. Jak říkám, hodně se pracovalo a tahouni týmu se skvěle starali o kabinu. Když vidím, kolik práce odvedl Růča (Ručinský), klobouk dolů... Já k tomu klukovi nemám slov, pro mě je to neskutečný frajer.“
Jeden by řekl, že v dnešní době už se kvůli klubu nikdo nepřetrhne, jenže letošní litvínovská jízda ukázala návrat zlatých starých časů...
„Ano, živá ukázka, že to tak pořád někde může být. Já si jen přeju, aby se našlo co nejvíc následovníků hráčů, jako je Růča. Bylo by úžasný, kdyby si někdo z těch mladších řekl: Tak a teď to pro naše barvy vyhrajeme!“
V posledních dnech vyšlo najevo, že Litvínov opouštíte a vydáváte se kamsi do Švédska. Kdy jste měl jasno?
„V únoru. A taky jsem to na klubu hned řekl. Aby si ale někdo nemyslel, že tam na mě čekají s velkou smlouvou, to ne... (usmívá se) Ve Švédsku mají výborných trenérů dost. Já se rozhodl pomoci mému kamarádovi s kempy, jeden proběhne koncem května, druhý v červnu. Jde o soustředění na speciální formu bruslení, strašně mě to zajímá. Řekl jsem si, že do toho půjdu a obětuju práci v další sezoně v Litvínově. Jestli si po těch kempech venku něco najdu, to se uvidí.“
Nedivil bych se, jednu štaci ve velkém klubu máte za sebou, MODO je těžká váha...
„To sice jo, ale po půl roce jsem tam tenkrát skončil, nebylo to nic zvláštního, plácali jsme se dole. Proto říkám, že tam na mě nečekají s otevřenou náručí. Jen využívám kontaktů s kamarády, které ve Švédsku mám, a i ta samotná forma nácviku bruslení mě ohromně zajímá.“
Zároveň mám pocit, že chcete z českého prostředí na čas odejít, je to tak?
„Je to jeden z důvodů, ale nechci tím říct, že je to tady hrozný. To není pravda, nemyslím si to. Jen to cítím tak, že je dobrý si od našeho prostředí občas trochu odpočinout. Aby vám pak některý věci tolik nevadily.“
Máte pocit, že vás tu některé zažité obyčeje vysávají?
„Ano, některý mě vysávají hrozně. Je to o tom, že mě baví hokej a ne to okolo. Jenže ono jedno bez druhého nejde.“
Například?
„Třeba Martin Ručinský je skvělý hokejista a zaslouženě k němu patří sláva a pozornost. A zrovna tohle mě u toho hokeje nebaví, nemám to v oblibě.“
A dál?
„Ty poměry u nás jsou takové, jaké jsou. A mně vadí, že každý už je považuje za dané a neměnné. Štve mě, že jsme s nimi smířený a nic s tím aspoň trochu neděláme. Zvykli jsme si. A to mě ubíjí. Zároveň říkám, že bojovat nechci, nebaví mě to, ono to ani nemá moc cenu.“
Na druhou stranu, když vidíte a cítíte faleš, křivárnu, ozvete se.
„Protože jen tak sklonit hlavu a jít s davem, to se mi taky nechce. Takže pokud mám možnost změny, jdu do toho. Jak říká můj kamarád Jarda Vlasák : Když má člověk šanci změnit život, má přestat kňourat a udělat ji. To je můj případ.“
U čeho byste začal, pokud byste měl možnosti pozměnit hokej?
„Očistou mládeže, která nemá úplně dobré jméno. Podobný je to s rozhodčími, s trenéry a funkcionáři. Začít společně jednat, bavit se, chtít dohromady udělat to nejlepší. Jde to jinde, tak proč ne u nás? Strašně by se mi líbilo, kdyby se bouchlo do stolu a řeklo se, že teď dáme do kupy český hokej. Upřímně, a abychom všichni táhli jedním směrem. Já si třeba spoustu hezkých momentů odnáším z finále. Způsob, jak se k nám choval Třinec, to byl perfektní, naprosto profesionální přístup. Žádné naschvály, neúcta k soupeři. To se mi líbilo, smekám před ním.“
Vzhledem k tomu, jaké má Třinec na české poměry možnosti a vliv, zarazilo mě, že jim sudí v sedmé partii nevěnovali ani procento, to spíš vám odpustili řadu hraničních zákroků...
„Musím se přiznat, že i pro mě to bylo nezvyklý. Souhlasím. Ale víte, jak to je. Ze střídačky vidíte každý ostřejší zákrok soupeře jako faul, zatímco zákroky vašich hráčů spíš přehlížíte.“
Nemrzí vás z jedné strany, že opouštíte Radima Rulíka?
„Radim moje důvody pochopil. Zná mě dobře, spolupracujeme dlouho. On je jedním z nejlepších trenérů v zemi. Nevím, z jakého důvodu byl opomíjený. Byl u zlatých mistrovství světa dvacítek (2000) i áčka (2005), a tvrdím, že měl být v nynějším trenérském štábu pro mistrovství světa. Je to výborný odborník, v Litvínově to vědí a já věřím, že ho tam podepíší minimálně na další dva roky. Jeho dlouhodobá práce tam bude vidět.“
Konec kariéry čeká Martina Ručinského, odejde Pavel Francouz, nejistý je Jakub Petružálek . Co podle vás bude s Litvínovem dál?
„Pokud zůstane 80 procent stávajícího kádru, sežene se dobrý gólman a zůstane u toho Radim, tak jsem přesvědčený o tom, že Litvínov zůstane a vydrží na správné cestě. Vůbec bych se nebál té mistrovské kocoviny.“
Budete znát odpověď na otázku, proč vám to s Radimem Rulíkem nešlo tak skvěle na dřívějších štacích v Plzni a na Spartě?
„Jsou v tom obrovské rozdíly. Do Sparty jsme přišli v době, kdy na tom byla hrozně špatně. My jsme ze začátku neřešili hokej, spíš fakt, že hráči nesouhlasí s pokutami, například. Pořád někde něco, samé nehokejové věci. Neměli jsme připravený mužstvo podle svého. V Litvínově jsme převzali mužstvo předloni v druhé půlce sezony, dělali jsme na něm už v play outu, pak celou letní přípravu. K tomu jsme měli i štěstí, Francík se rozjel ve velkém stylu. Všichni makali fantasticky v tréninku. Mně to přišlo až divný, jak hráči perfektně reagovali na každý náš nový prvek... (usmívá se) Zkrátka se všechno sešlo. Růča a další zkušení kluci postavili kabinu, my neřešili za celou sezonu jediný problém. Neuvěřitelný. Obrovskou porci práce odvedl i kondiční kouč Marián Voda.“
Kolik trenérů vám musí závidět, realita bývá daleko častěji opačná...
„Většinou ano. Jakmile nemáte v týmu borce typu Růči, Jirky Šlégra , Dopity nebo Hamana a v kabině se najdou dva, tři, kterým pořád něco vadí, dříve či později se s nimi dostanete do konfliktu a už to není ono.“
Čili je zapotřebí opravdová důvěra vedení, kabina připravená mazáky a pak už je to jen na vás...
„Přesně tak. To je pak ideální prostředí. Až si pak říkáte, že na té trenéřině vlastně není nic složitýho, že je to snadná práce.“ (usmívá se)
Jenže kde je to takhle nastavené, že?
„Proto říkám, že v Litvínově a kdysi ve Znojmě mě potkalo velké štěstí. A moc si toho vážím.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
