Ničivá zbraň Ocelářů. Obr, který na Hrách dostal přednost před Šatanem
Třinečtí Oceláři mají novou ničivou zbraň. Urostlý útočník Tomáš Marcinko (29 let, 193 cm/97 kg) poslal v pěti kolech Tipsport extraligy 11 střel na bránu a sedm jich skončilo v síti. S osmi body (7+1) vede kanadské bodování. Kolik má ze svého táty? Jak v zámořské juniorce šéfoval Kanaďanům? Čím jej nastartoval Vladimír Vůjtek? A proč si váží Miroslava Šatana? O tom všem vypráví Tomáš Marcinko pro iSport.cz
Nikdy jsem nebyl střelec, opakuje takřka po každém kole skromně. V minulé sezoně se Tomáš Marcinko v čínském Kunlunu z 65 zápasů KHL trefil pětkrát. Po přestupu k třineckým Ocelářům dostal od trenéra Václava Varadi místo v centru elitní formace a po pěti kolech má 7 gólů. I když jeden by se měl podle Marcinka ještě opravit. „Proti Vítkovicím jsem hattrick neměl, první gól dal Růža (Martin Růžička).“ Oceláři v něm našli oporu. Do útoku, i do obrany.
Defenzivní geny má v sobě po tátovi. Miroslav Marcinko (53) byl elitní slovenský obránce, s Košicemi vybojoval československý titul. V roce 1988, tehdy se Tomáš narodil. Na olympiádě v Lillehammeru 1994 byl jeho táta asistentem kapitána, v obraně hrával s Jergušem Bačou.
„Tátu si na ledě ale moc nepamatuju, když jsem si věci kolem hokeje začínal uvědomovat, tak už přecházel z hráčské kariéry do trenérské,“ vzpomíná Tomáš Marcinko. „Dokonce mě pak v mládeži vedl, ale na sílu mě do hokeje netlačil. Ani do obrany. Víc mě to táhlo do útoku, i když jako centr jsem stejně měl s obranou co dočinění. V tom jsem se možná potatil.“
Céčko v Kanadě mě překvapilo
V mládežnických kategoriích Marcinko reprezentoval Slovensko na mistrovství světa osmnáctiletých (2005 a 2006) i dvacetiletých (2007 a 2008). Šest let se snažil zaujmout šéfy Islanders, kteří jej draftovali v roce 2006 jako číslo 115. Nastartováno měl Marcinko slušně, hned ve své druhé sezoně v zámoří jej spoluhráči zvolili kapitánem Barrie Colts (OHL).
„Sám jsem byl překvapený. Mladý Evropan mezi Kanaďany a trenéři mi oznámili, že chlapci v kabině hlasovali pro mně,“ líčí obr. „Milé překvapení a velká čest. Byly to cenné zkušenosti, ale ultimátní sen o NHL mi bohužel nevyšel.“
Marcinko se vrátil se do Evropy a novou vlnou energie jej nabil Vladimír Vůjtek. V roce 2014 ho coby slovenský reprezentační kouč poměrně nečekaně nominoval na olympijské hry v Soči. Na Slovensku z toho byl poprask. I proto, že v nominaci naopak chyběl Miroslav Šatan.
„I pro mě to byl šok,“ neskrývá Marcinko, který tehdy hrával za Košice. „Pamatuju si to přesně. Jeli jsme autobusem do Popradu, nominace vyšla po obědě, byly nějaké dvě a půl hodiny do zápasu. A chlapci mi najednou začali gratulovat. Všechny ruce se natahovaly ke mně. Ani mě nenapadlo, že bych v nominaci být mohl, protože jsme tehdy měli hodně široký kádr v NHL i v evropských ligách. Bylo to jako sen.“
Vůjtek ovšem dobře věděl, co dělá. A vůbec jej nepřekvapuje, co teď Marcinko předvádí v Třinci. „Tehdy to bylo překvapení pro spoustu lidí, ale sledoval jsem jej dva roky,“ líčí Vůjtek. „Velice silný na puku, odolný v soubojích, vysoký, dobře hraje buly. A před bránou se umí prosadit. Postavou i šikovností. Když jsem jej vzal do Soči, tak se i kluci z NHL na trénincích ptali, kde jsme jej vzali? Že prý je vynikající! Škoda, že se nám tehdy hned v prvním zápase na olympiádě zranil.“
Já nebo Šatan? O tom to nebylo
Marcinko pochopitelně vnímal emoce, které Šatanova absence v nominaci vyvolala. „Takové jméno by se řešilo v každé zemi,“ přiznává útočník. „Já ale věděl, že jsem centr a Miro křídlo. Nebylo to o tom, jestli jsem jel na olympiádu já nebo on. Lámat si tím hlavu by bylo bezpředmětné.“
S úsměvem bere i připomínku, že právě Miroslav Šatan je teď novým generálním manažerem slovenské reprezentace. V jeho rukách bude nominace na olympiádu v Koreji. „Vím, vím, bude rozhodovat,“ usmívá se. „Tak doufám, že to před Soči vnímal stejně - že jsem nejel na olympiádu místo něj. Ne, dělám si legraci. Na Slovensku je každý rád, že to vzal on.“
I Marcinko je přesvědčený, že Šatan může slovenské áčko zvednout. „Je to úspěšný, čestný člověk, který toho dosáhl v NHL strašně moc a pro Slovensko toho udělal hodně. Reprezentaci táhnul od jejího vzniku, už na olympiádě v Lillehammeru, kde hrál ještě táta, byl nejlepší střelec! Kdo jiný by měl hokej na Slovensku nakopnout a posunout vpřed? Byla to správná volba.“
Sám se ovšem myšlenkami na olympiádu zatím nezabývá. Chce dál odvádět poctivou práci v Třinci, pomáhat týmu. „Tenhle klub byl vždycky pojem. Má ambice a jsem moc rád teď jeho součástí.“
