Táta samorost, syn dříč. Jak sparťan Rousek kráčí ve stopách otce?
Ten okamžik si vybavuje přesně. Jeho extraligový debut, zápas s Jihlavou. Lukáš Rousek naskočil od třetí třetiny v útoku s Pechem a Kumstátem. „Kuma mi nahrával, vpředu to potom bek tečoval bruslí na našeho obránce, ten dal druhému a byl z toho gól,“ líčí. První zápas, první bod. Juniorský reprezentant se ve Spartě uvedl podobně jako před téměř třiceti lety ve stejném věku jeho otec Martin Rousek. Přišel s tím, že zůstane v mládeži. Záhy ho však začali brát i do áčka.
Podoba je nezapře. Kromě toho, že jsou Rouskovi jedna krev, mají společných i dost jiných věcí. Martin Rousek přišel do Sparty jako samorost ze Žďáru nad Sázavou, později působil ještě v Litvínově, Karlových Varech, Havířově a Slavii. Po angažmá v dánském Esbjergu a v Rize končil kariéru v Mělníku.
Lukáš Rousek se narodil v Ostrově nad Ohří, nedaleko Karlových Varů. Ale později se rodina trvale usadila v Praze, odkud pochází jeho maminka. O tři desetiletí později tak kráčí v otcových stopách. Jen z Letňan, kde vyrůstal jako hráč až do staršího dorostu, to měl do Sparty podstatně blíž než jeho táta onehdy z Vysočiny. Taky byla jiná doba.
„Vzali mě na zkoušku, snad na doporučení Karla Janů, což byl rozhodčí a delegát,“ vzpomíná Martin Rousek. „Máma se dodneška směje, jak se mě ptala, jestli chci opravdu do Sparty jít hrát, co tam prý budu dělat vedle takových borců jako Jirka Doležal, Žemlička, Reindl, Bříza...“ vypráví.
Proti Lukášovi prý měl jedinou výhodu. Šel do toho s tím, že mu bylo víceméně jedno, jestli se ve Spartě udrží, nebo ne. „Říkal jsem si, že pokud to nevyjde, tak si budu hrát druhou národní, no. Lukáš je takový poctivý, oproti mně si to víc bere. Víc dře a chce, já to měl spíš na pohodu. Do devatenácti let mě nenapadlo, že bych se mohl živit hokejem. Málem jsem odrovnal trenéra Horešovského, když jsem mu sdělil, že jsem do té doby ještě nebyl v posilovně. To mě míjelo, ani dřevo jsem nesekal, bydleli jsme v paneláku,“ směje se Rousek starší.
Do Letňan měli nejblíž
Jeho syn začínal v Letňanech. „Měli jsme to nejblíž domů a taky jsem ze Sparty znal Frantu Kučeru (bývalý obránce, vlastník haly a klubu). Bylo to tam dobré, já vlastně i díky tomu sehnal práci a začal trénovat,“ pokračuje. Syna měl pod sebou víceméně až do jeho odchodu do Sparty, od první do osmé třídy vedl jeho tým, pak se k němu s přestávkami vracel.
„V určitých věcech to byla výhoda, v některých ale rozhodně ne. Třeba v tom, že na mě byl a pořád je přísnější. Je obecně tvrdý trenér, i když se to už zlepšilo. Nebylo mi třeba dobře, dal mi úlevy, jenže potom na to asi zapomněl a za půl hodiny už mě peskoval, že nemakám. Na druhou stranu je fakt, že mě táta nikdy nemusel do ničeho nutit,“ vypráví Lukáš.
Mezi svými vrstevníky herně vyčníval. „Měli jsme tam tak čtyři, pět dobrých kluků,“ upřesňuje otec. „Nemuselo se na ně tlačit, chtěli sami, snad jen jednou jsem jim připomenul, aby do toho šli naplno. Někoho jsme porazili snad o dvacet gólů, potom přijeli na utkání k nim a chlapci se rozhodli, že to na ledě odchodí. Nehráli, jenom si to tak dávali, nestříleli. Tak jsem je po první třetině nechal svléknout, a že už ten zápas tedy hrát nebudou, když je to nebaví,“ povídá.
V sedmnácti letech se Lukáš Rousek musel rozhodnout, kam dál. V Letňanech skončil, protože dál tam neměli nejvyšší soutěž. Nabídek se sešlo dost. „Nechal jsem to na něm. Ve finále se rozhodoval mezi Spartou a Libercem, kde byl na zkoušku. Měl to vlastně jako kdysi já. Šel původně do juniorky, ale už v první sezoně trénoval s chlapy, občas vyskočil do áčka,“ srovnává Martin.
Poprvé v áčku Sparty
Vůbec poprvé oblékl Lukáš dres sparťanského áčka loni v prvním přípravném zápase proti Jižní Koreji. Později v extralize naskočil do 26 zápasů, jeho táta měl kdysi jen o jeden víc. Lepil mezery, zaskakoval, pár utkání si však zahrál i s Jaroslavem Hlinkou nebo Petrem Vránou. „Když jsem přišel poprvé do kabiny, bylo to zvláštní. Byl jsem zakřiknutý, tyhle hráče jsem znal jen z tribuny a najednou s nimi seděl v jedné šatně. Už něco dokázali, mohl jsem se od nich jen učit. Chovali se super, vždycky pomohli, poradili, co mám dělat, normálně se bavili,“ vybavuje si Lukáš.
Překvapilo ho, jakou šanci ve Spartě dostal. „Počítal jsem, že půjdu do juniorky. Najednou jsem byl s áčkem, nastoupil na pár zápasů. Byl jsem z toho nadšenej, když jsem se tam plus minus udržel,“ říká Rousek mladší, který v novém ročníku bude usilovat o místo s dalšími mladíky jako Tomáš Pšenička, Vojtěch Kropáček, Tomáš a Martin Jandusové.
„Chci se prosadit ve Spartě, hrát co nejvíc, zkusit si vybudovat nějakou pozici, a když to půjde, poprat se o mistrovství světa dvacítek. To jsou moje nejbližší cíle. Ale vím, že musím jít postupně,“ přiznává Lukáš.
„Nemůže si myslet, že všechno půjde samo, ale pokorný on je. Hokejistů, co se chtějí prosadit, jsou ovšem mraky. Musí tomu však taky něco dát a musí tomu věřit. A nesmí se bát. Lukáš celou minulou sezonu trénoval s áčkem. Říkal jsem mu, že musí hrát stejně sebevědomě jako v juniorech. Chvilku se rozkoukával, jenže tak to měl všude. Když přišel jako prvoročák do mladšího dorostu, taky mu půl roku trvalo, než si začal pořádně věřit. Pak patřil k tahounům. Loni ho zase zabrzdilo zranění. Já jsem z hokeje neměl nikdy vážný úraz. Jeho to potkalo hned v osmnácti,“ navazuje Martin Rousek.
Po zranění na únorovém turnaji výběrů do 19 let Lukášovi operovali klíční kost. Do té doby byl pořád zdravý, nemoci ho obcházely. Výpadek mu uškodil nejspíš i v tom, že přišel o draft NHL. „S Martinem Podlešákem, který mě zastupuje, jsme se o tom bavili. Někde si vyžádali moje rentgeny a doktorům se to prý nelíbilo. Ale nikdo nemůže vědět, jak by to dopadlo, jiné hráče taky nevzali. Přišlo to zkrátka v blbou dobu, ale stalo se. Teď už je to dobré, připravuju se s A týmem, pracuju, abych tu ruku posílil a dostal se do formy,“ tvrdí.
Syn si to víc bere
Otce jako hráče nepamatuje. Martin Rousek byl obstojný střelec, jen v nejvyšší české soutěži nastřílel 138 gólů. Lukáš je tvořivější, taky lepší bruslař. Ale všechno si prý víc bere. „Jsem spíš takovej nervák. Když nedám tutovku, tak mám chuť vyzkoušet hokejku, protože jsem rozčílenej a ona za to může,“ usmívá se.
„Já když jsem neproměnil šanci, tak jsem věděl, že příště proměním. On taky ví, co dělat, hlavu na hokej má dobrou, jen ho brzdí myšlenky, co když to nevyjde. Já býval před brankářem klidnější. Neměl jsem lepší střelu, ale zakončení ano. Stalo se, že když jel dvakrát nájezdy, pokaždé provedl něco jiného, místo aby zkusil tu samou věc. Povídám: Kdybys to provedl, gólman by zase skončil vedle brány a ty bys to dal do prázdný. A on: Ne, on si právě myslí, že to udělám. Místo aby ho dostal tam, kam chce sám, dostal ho gólman tam, kam chtěl on,“ srovnává otec.
Jeho syn už podstupuje výcvik pod novým koučem Uwem Kruppem. „Všichni začínáme od nuly, je to pro všechny nový impuls. Makáme, tréninky mají úplně jiný spád. Je tam hodně zajímavých věcí. Podle toho, co jsem zatím zažil, myslím, že to bude fajn spolupráce,“ dodává.
