Hübl: Sígra jsem v sobě neměl. První smlouva? Hlinka přišel a přinesl papír

V extralize hraje třiadvacátou sezonu, z toho osmnáctou v Litvínově. Drží řadu rekordů, ale na ty si nepotrpí. Stále s jiskrou v oku popisuje historický titul v roce 2015. „Ani v oslavách jsem snad nezklamal,“ vybavuje si ještě po letech. Tato covidová sezona je ale o dost jiná.

Neříkáte si, co ještě na stará hokejová kolena zažíváte?
„Všichni lidi si tím procházejí. Je to nepříjemné, hlavně člověk neví, na čem je. Jestli má trénovat na zápas, nebo se udržovat. Doufejme, že se podaří sezonu zachránit.“

Je nejistota a tréninkové manko o to horší pro veterána?
„Nejhorší byla ta nejistota. Dvakrát jsme byli v karanténě, odehráli jsme jeden zápas, pak jsme zase stáli. Není to sranda, ale zase jsou na tom lidi daleko hůř…“

VIKTOR HÜBL

VĚK: 42 (12. srpna 1978 v Chomutově)

PROFESE: hokejový útočník, centr

KARIÉRA: Chomutov (1997/98), Litvínov (1998-00, 2002-05, 2008-?), Slavia (2000-02), České Budějovice (2005-08)

BILANCE V NÁRODNÍM TÝMU: 26 zápasů, 4 góly

BILANCE V EXTRALIZE: základní část 779 bodů (353+426), play off 31 bodů (12+19)

NEJVĚTŠÍ ÚSPĚCHY: mistr extraligy s Litvínovem (2015), vítěz bodování v sezoně 2014/15 (58 bodů)

ZÁZEMÍ: ženatý, dcery Viktorie (13) a Valerie (10) - obě se věnují krasobruslení

Hokej je pro malý Litvínov vším, pro lidi klíčovým zdrojem zábavy. A teď se hraje před prázdnými tribunami.
„Hlavně tyhle starší zimáky, kterých už moc nezbylo, mají svoji atmosféru. Fanoušci nás hnali, vždycky jsme z toho těžili. Když kvůli limitu mohlo chodit jenom patnáct set lidí, stěžovali jsme si, že je to mrtvý. Teď se hraje úplně bez nich, ale zaplaťpánbůh, že aspoň můžeme hrát.“

Jaký měl covid průběh u vás?
„Lehký. Spustila se mi trošku rýma, dva dny mě bolela hlava. Ale kdybych nevěděl, že to byl zrovna koronavirus, tak jsem to ani neřešil.“

Někdo epidemii zlehčuje, bere ji za mediální komplot, někdo se bojí. Jak se na to díváte vy?
„Je jasné, že pro někoho je to víc nebezpečný, pro někoho míň. Není to tak, že bychom tomu chodili zbytečně naproti. Člověk se víc bojí o zdraví rodičů, ale ti jsou, musím zaklepat, zdraví. Když jdu do krámu, vezmu si roušku, ale při venčení psa někde venku pochopitelně ne. Nejradši jdeme někam do lesa. Tam moc lidí není, můžu si roušku v klidu sundat a nemusím se s nikým hádat. Kdo by čekal, že jednou budeme řešit takový věcí…“

Alespoň do alba, které vám maminka doplňuje celou kariéru, bude moct dát fotku s rouškou. Na památku.
„Těch tam moc není, protože převládají hokejové momentky a články.“

To už musí být pořádná bichle…
„Na vzpomínky moc nejsem, pořád hraju. Ale pak, až budu sedět doma v bačkorách u krbu, se na to možná podívám a zasměju se. Teď se na to kouknou holky, ale já řeším, co se děje teď.“

Nepřepadla vás myšlenka, jestli po těch letech máte zapotřebí procházet tímhle nejistým obdobím?
„Je pravda, že párkrát jsem se na to sám sebe zeptal. Věděl jsem, že mě zatím nic nebolí, tělo jakžtakž drží, ale stejně jsem nevěděl, jestli se vůbec bude hrát, nebo ne. Hlodalo to ve mně.“

I poslední zápas minulé sezony byl o nervy, s Kladnem jste hráli o setrvání mezi elitou. Výhru jste řídil čtyřmi body, takže se zase ukázala vaše důležitost. Pořád to máte před očima?
„Jsem hrozně rád, že se to zvládlo. S Frantou Lukešem jsme si říkali, že nechceme být podepsaní pod padákem. To by byl velký průser. Ale už na to nemyslím, dozadu tolik nekoukám.“

Ale na chvíli to zkuste. V historii extraligy jste v základní části nejlepším střelcem, odehrál jste nejvíc utkání, máte nejvíc gólů v přesilovkách i v prodloužení a nakonec už i historicky nejproduktivnější hráč. Tady už musí jít skromnost stranou, ne?
„Víte, nechci, aby to vyznělo, že to jde úplně mimo mě. Ale není to tak, že bych si to odškrtával a sledoval, jak na tom jsem. Médii to proběhne, známí mi řeknou: Hele, ty vedeš… Vážím si toho, ale je to dané hlavně tím, že jsem v extralize celou dobu. Spousta jiných borců válela i v NHL nebo jinde v Evropě, takže jinak bych bodů u nás měli taky mnohem víc. Jak člověk stárne, má děti, pohled na statistiky se trochu mění, přemýšlí jinak. Takže ano, je to hezký, ale pro mě absolutně nejvíc byl titul. Všechno přebil, navíc byl pro Litvínov vůbec první. To řadím úplně nejvýš. I nad osobní čísla.“

Bez něj by se vám kariéra hodnotila asi hůř, že?
„No jasně. Když se mi dlouho nepodaří dát gól, v duchu si říkám, že to je třeba na úkor toho titulu. Vždycky jsem koukal na tým.“

Jak jste prožíval období, kdy se vám osobně nedařilo?
„Každý si tím prochází, ale až tolik se v tom nepitvám. Když někdo hokej umí, udržuje se, dává tomu maximum, většinou pak nějaká trefa přijde. Pokud je trpělivý, moc se tím nestresuje a nastaví si dobře hlavu, vyplatí se mu to. Mladí se víc honí za body, chtějí se dostat do zahraničí, nejlíp do NHL, takže přemýšlí jinak. Hráč chce udělat co nejvíc bodů, aby podepsal lepší smlouvu a posunul se dál. Ale postupem času jsem poznal, že je to špatně. Hráče to spíš svazuje a brzdí, v kariéře mu to ublíží.“

Co se vám jako první vybaví, když se vrátíme k titulu v roce 2015?
„Nádherné emoce. Nikdy předtím tady zlato nebylo, přitom kolik obrovských osobností se o to snažilo. Najednou se to podařilo nám, i když s námi nikdo nepočítal. To byla pohádka.“

Měl jste slzy v očích?
„To asi ne, ale jakmile si na to vzpomenu, pořád mám husí kůži. Bylo to obrovské zadostiučinění.“

Byl jste tahoun i při oslavách?
„Docela jsem vydržel. Myslel jsem si, že to nedám, ale snad jsem nezklamal.“ (usměje se)

Tak se pochlubte.
„Podrobnosti říkat nemůžu, ale bylo toho dost. Tři dny jsem