Těžké liberecké rozpaky pozoruje skrz mřížku brankářské masky. Petr Kváča patří k nemnoha hráčům tygří smečky, kteří si svoje odvedou a večer co večer drží své kumpány na dosah bodům. V kulisách tamní arény spíš zaslechnete: „Nebýt našich gólmanů, jsme ještě níž…“ Nic, z čeho by si 24letá opora s potenciálem na NHL sedla na zadek. Byť chytá dobře, současností trpí. „Ale to světlo na konci tunelu vidím,“ říká přesvědčivě nejlepší hráč minulé sezony na svém postu. Kouč i sportovní manažer Patrik Augusta ovšem připouští, že přijdou trejdy...
Jeden z hlavních aspirantů na mistrovský titul dál civí v křeči, kterou věrně symbolizuje sada osmi prohraných partií z posledních devíti kol. Situace není bezvýchodná, ovšem vážná je. Na liberecké hře vidíte jen malé pokroky. A když už očekáváte, že teď to Augustova eskadra rozbalí, zařadí zpátečku. Naposledy v úterý v Brně. Výtečný start, rychlý gól, na domácí se píská. Sebevědomý tým by toho využil a malátnou Kometu zašlapal. Místo toho Liberec vlastními hloupostmi odpálil pátou venkovní porážku v řadě…
Nepřijde vám, že je to s Libercem pořád dokola?
„Porážky jsou stále dokola, to ano. Nevidím to ovšem tak, že bychom nepracovali a nezlepšovali se. Pořád se snažíme makat na detailech. Furt. Věci, které nám nejdou, se neustále snažíme zlepšovat nebo odstraňovat. Světlo na konci tunelu vidíme, vidíme tu cestu. Nejspíš si to ale musíme vyžrat až do úplného dna. Taková je situace a my se s ní musíme naučit pracovat. Nechci házet flintu do žita, sezona je dlouhá. Zápasů bude ještě strašně moc. Je to o práci a o přístupu každého z nás.“
V pátek jste doma po velmi dobrém výkonu bodovali se Spartou a vy sám jste vyjádřil přesvědčení, že tým jde nahoru. Jenže v Brně jste znovu spadli do častější fáze. Do té, v níž experti a fanoušci Liberec nepoznávají. Čím to?
„Na Kometě jsme začali dobře, ale dostali jsme dva góly a třetí do prázdné. K tomu můžu říct jen to, že se snažím kluky udržet co nejdéle v zápase. Pokud je stav vyrovnaný nebo o gól, mojí prací je dodávat klukům důvěru, sílu a hráli s vědomím, že se na mě mohou spolehnout. Snažíme se pomáhat jeden druhému. Nechci se vymlouvat, že nemámě štěstí, tomu se vždycky musí jít naproti tvrdou prací. Potřebujeme se uklidnit, víc si věřit na puku, pomáhat si navzájem v obraně i v útoku.“
Oproti poslední sezoně jde na vás v průměru o šest střel více za zápas, tedy i víc šancí. V tomto směru patří Liberec k nejhorším týmům, jen Zlín, Kladno a Vary mají horší bilanci. Cítíte z brankoviště sám tu změnu?
„I kdyby měli naši soupeři dvacet vyložených šancí nebo naopak jen dvacet nahození od modré, já tam jsem od toho, abych ty puky chytil. Všechno se dá chytit, všechno se dá pustit. Já pomůžu jim, oni mně, to dělá tým. Nemůžu se vymlouvat, jestli na mě jde víc střel než loni. Jsem gólman, mám na sobě výstroj, já dělám tu poslední hradbu. Jestli si zachytám víc nebo míň, není podstatné, pokaždé je to zkušenost, která se mi v budoucnu může hodit a bude mi k užitku. Z každé situace na ledě se člověk učí.“
Tomu rozumím. Ale kam se poděla liberecká sebedůvěra? Roky vyhráváte Prezidentské poháry, hrajete o medaile. V uvozovkách zbývá 43 zápasů do konce základní sezony, pořád velká porce. Jak s tím teď pracovat?
„Přijde mi to podobné, jako kdybyste byl spisovatel, každé ráno si sednul k psaní knížky, a tužka se vám pořád lámala. A vy nevěděl, co s tím. Vezmete další a další, ale pořád se vám lámou.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
KoupitNejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
