V rodině hokejisty nemají, ale příjmení ho k ledovému sportu vyloženě předurčuje. Byť o tom vítkovický útočník Lukáš Krenželok (38), který si před týdnem připsal jubilejní tisící extraligový start, neměl tušení. Jeho příjmení zní takřka stejně, jako se polsky řekne puk. „Fakt? To ani nevím. Takže já jsem puk?“ pousmál se Krenželok. „Musím se zeptat Rosti Marosze, ten má polštinu zažitou víc.“ V zamčené části článku iSport Premium mluví o začátcích ve Vítkovicích, přesunu do Prahy, prostředí v Liberci a trenérech Hadamczikovi, Růžičkovi, Vůjtkovi a Pešánovi.
Poctivý dříč, silový útočník. Lukáš Krenželok vystřídal v extralize pouze tři kluby, se všemi vybojoval medaili. S Libercem má titul (2016) a dvě stříbra (2017 a 2019). S Vítkovicemi dvě druhá místa (2002 a 2010), se Slavií bronz (2013). Na jeho služby se v klubech spoléhali hned čtyři reprezentační trenéři Alois Hadamczik, Vladimír Vůjtek, Vladimír Růžička i Filip Pešán, ale startů v národním týmu moc nenasbíral. Přestože si v reprezentaci drží průměr 0,5 gólu na zápas. „Na víc jsem asi neměl, nebyl jsem ani v zahraničí, ale tisícovky ligových zápasů si vážím,“ říká v rozhovoru pro iSport.cz. „Jsem Čech, hraju nejvyšší českou ligu. I to něco znamená.“
Jak jste se k hokeji dostal?
„Táta mě ve třech letech donesl na Ledňáček.“ (usmívá se).
To je vcelku brzy...
„Možná jsem byl na ledě i dřív. Bydleli jsme v Porubě, dvakrát jsme si prý byli „zabruslit“ i na Hutních montážích. Ale začínal jsem na Ledňáčku, vzali mě do přípravky Vítkovic. Když mi bylo deset, naši se rozvedli, tak jsem chodil na tréninky sám. Chvíli jsem dokonce dojížděl vlakem z Opavy, protože jsme tam nějaký čas bydleli u babičky. Dnes si to vůbec nedokážu představit. Náš malý má devět, že by takhle sám pendloval na tréninky? No, nějak to šlo.“
Hned se vám hokejově dařilo?
„Byl jsem malinký. Kluci v osmičce vyrostli a já byl furt malý a hubený. Do dorostu Vítek jsem se dostal, ale pak mě trenér poslal pryč. Tak jsem chodil do Sarezy. Tam byl trenérem pan Vlk, který mi hodně pomohl. Říkal mi, ať se hokejem bavím a neřeším, co bude. Někteří kluci v patnácti myslí na NHL, já tohle nikdy neměl. Paběrkoval jsem, ale pak si mě trenér Mojmír Trličík zase stáhnul zpátky do Vítkovic, kde byli Rosťa Olesz, Flaška (Tomáš Fleischmann)... Hráli jsme všechno, to nebylo nejhorší. Jenže v juniorce mě zase ten samý trenér, který už mě poslal pryč z dorostu, zase odstavil.“
Který trenér?
„Pan Bochenský. Možná jsem na to neměl, nebyl jsem silový, vyspělý. Špatně si nahrál a běž dozadu běhat schody, tak se to dělalo. Trošku sebedůvěry jsem získal zase až na Sareze, kde byl Miloš Holaň. To jsem teprve zažil pocit, že jsem k něčemu. Do vítkovické juniorky si mě pak znovu stáhnul Mojmír Trličík a náhodně jsem se dostal i na trénink s áčkem za Lojzy (Hadamczika). Chyběli hráči, celkem se mi povedl i přípravný zápas proti Zvolenu a Lojza mi pak řekl, že můžu fasovat věci v áčku. Dobrý, řekl jsem si, to člověka motivuje.“
Kdy jste nabyl přesvědčení, že se budete hokejem živit?
„Upřímně řeknu, že nevím. Z mladých nás po přípravě nechali v áčku dva. Jednička byl Rosťa Olesz, měl před draftem, talent. Já se v áčku taky nějak ocitl, a když byla mezera, pan Hadamczik mě tam občas dal. Přišla juniorská smlouvička, ale jenom na rok. Tomu člověk pořád nevěří, že bude hrát. Nepřemýšlel jsem o tom, šlo to postupně. Popravdě, hraju dvacet let, ale nikdy to nebylo až tak jasné. Chtěl jsem být platný pro tým, nekalkuloval jsem. A tak nějak mi to vyšlo.“
Nebyl jste si jistý, ani když jste si s Vítkovicemi hned v premiérové sezoně (2001/02) zahrál finále?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
KoupitNejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
