Příběh uprchlíků, kteří dojali O2 arenu: od útěku před válkou k děkovačce
V úterý večer zažila zaplněná O2 arena neuvěřitelně srdceryvný moment. Na kostce, v hledišti a následně i na ledě se během dobročinného utkání Kladna se Spartou (1:4) objevily se svými dětmi Ljuba a Olga, dvě Ukrajinky, kterým se po vyčerpávající cestě povedlo utéct z válkou pustošené vlasti. V článku iSport.cz si přečtěte velice dojemnou výpověď redaktora deníku Sport Jana Denemarka, který se na vlastní pěst vydal na moldavsko-ukrajinské hranice, aby ukrajinskou rodinu odvezl do bezpečí za babičkou v Česku.
Stáli jsme v dlouhé koloně aut na přechodu hranic z Rumunska do Maďarska. Já, po pětatřiceti hodinách na cestě. Ukrajinská rodina, - dvě ženy, sestry, z nichž jedna byla těhotná, a tři skvělí malí kluci -, po ještě více vyčerpávající pouti. Už čtvrtý den byli na útěku ze svého rodného Kyjeva. Díky vlastnímu odhodlání, nesmírné lidské pomoci a štěstí, se ženám nakonec podařilo dostat do Moldavska. Odtud jsme mířili dál do Prahy. Proto bylo jakékoliv další zdržení velkou nepříjemností a zbytečným dalším stresem. Rozhodl jsem se proto na hraničním přechodu Satu Mare vyjít z auta, abych zjistil, jak dlouho budeme v mrazivé noci stát.
Míjel jsem několik set metrů dlouhou frontu aut v momentě, kdy se svět dozvídal další zdrcující zprávu. Ruská armáda vedená diktátorem Vladimirem Putinem začala po celé Ukrajině ostřelovat i civilní cíle. Bomby dopadly do sídlišť v Charkově i v dalších městech. V ten moment se z několika vozů, stojících v koloně, ozval pláč a nářek slyšitelný i přes zavřené dveře. Z aut vystupovaly ženy a děti, objímaly se, plakaly a do noci několikrát bezmocně zakřičely slovo, které v posledních dnech proběhlo hlavami milionů z nás: „Proč?!“
Každý z Ukrajinců okolo mě prchal a za sebou nechal své nejbližší. Manžele, rodiče, kamarády. Musel to být strašný pocit, stát na neznámém místě a netušit, zda některá vystřelená raketa nemíří zrovna na ty, které milujete. Nikdy předtím jsem tak silně smutek a hluboké lidské utrpení necítil. Tady se odehrávaly přímo přede mnou a já mohl jen mlčky pozorovat. I já jsem brečel. Hodně. Na vlastní oči vidíte nesmyslnost všeho, co se děje na východ od nás. Plakala i Olga, Ukrajinka, kterou jsme do Prahy vezli. Na telefonu nám ukazovala dům, jenž stojí jen o ulici vedle místa, kde v Kyjevě bydlí. Byl srovnaný se zemí. Strašná chvíle.
Celou rodinu se i díky pomoci přátel a dalších dvou řidičů, pánů Josefa a Karla, podařilo dopravit 2. března do bezpečí. Čekala na ně už babička, která mě o pomoc při záchraně jejich dcer a vnoučat požádala. Moment, kdy celá rodina vystoupila v Praze z auta, aby se navzájem objala, ze sebe do konce života nevymažu.
Střih do úterního podvečera. Vyprodaná O2 Arena hlasitě aplauduje Olze a Ljubě a jejich třem synům, Mironovi, Matveiovi a Jaroslavovi, jakmile se objevili na obrazovkách na kostce nad ledem. Jejich reakce, když je kamera nečekaně zabrala, byla úžasná. Poslaly polibky na všechny strany, které měly vyjádřit jediné slovo: „Děkujeme!“ Zároveň je přemohl pláč. Nyní už však nešlo jen o slzy plné bolesti. Hokejové utkání mezi Kladnem a Spartou dokázalo po prožitých hrůzách vyvolat pláč, v němž byly i slzy radosti.
Už předtím byly ženy natolik silné, že podaly na kameru výpověď, co to reálně pro matky znamená válka: vzít do náruče dítě, batoh, mobil, pár sušenek a ujíždět. Jedno kam, hlavně pryč od ruských bomb. Jejich svědectví do atmosféry benefičního duelu mezi Kladnem a Spartou patřilo, pomohly vytvořit vědomí solidarity. A když pak na konci utkání mohly se svými syny předat ocenění pro nejlepší hráče utkání, bylo patrné, že už se jedná o tolik potřebný zážitek, který si mohou společně i trochu užít. O zážitek, jenž na pár minut dokáže zastínit pochmurnou realitu, která se denně týká jejich domova.
Hezky viditelné to bylo v očích malých kluků. Především v momentě, kdy si je úžasně spontánní brankář Sparty Július Hudáček vzal na svou osobní děkovačku s domácím kotlem. Dvouletý Miron, jehož Hudáček posadil na branku, tak vlastně zatnutými pěstičkami vyburcoval fanoušky k ještě větší hlasité reakci, zatímco jeho bratři, po vzoru slovenského gólmana, klouzali po ledě směrem ke kotli. Smáli se, dělali hlouposti, pošťuchovali se. Přesně tak, jak by v jejich věku měli.
Cítil jsem tehdy obrovské štěstí. Že i s mou malou pomocí se dokázali naprosto nevinní lidé, kterým okolnosti okolo nich naprosto změnily život, na chvilku bavit. Rád bych proto poděkoval i kladenskému a sparťanskému celku, že něco takového umožnily. A že se něco takového rozhodly zorganizovat. Pro celou rodinu to byl velký zážitek, jak sami řekli. Bylo patrné, že „léčba“ hokejem v tomto případě zafungovala.
I když, ono to je i naopak. Nakonec se díky speciálnímu zápasu vybralo na pomoc ukrajinským uprchlíkům přes 3,5 milionu korun. Do velké míry i díky odvaze Olgy, Ljuby a jejich dětí. Mít odvahu a navíc schopnost jen několik dní po tak strašlivém prožitku o všem vyprávět, je obdivuhodné. A také silné, jak se všichni v hale měli možnost přesvědčit. Dámy, smekám před vámi, stejně jako smekám před celým vaším silným a odvážným národem, který už po tolik dní vzdoruje nechutné agresi z východu. I proto bych rád text zakončil zvoláním, které poslední větu asi dovede vyřknout daleko lépe: Cлава України!
Zprávy ze dne 29. března 2022
Elitní plavecká soutěž International Swimming League (ISL) se letos kvůli válce na Ukrajině neuskuteční. Čtvrtou sezonu pořadatelé odložili na rok 2023. Vítězství bude obhajovat tým Energy Standard, kterému k triumfu loni pomohla i česká znakařka Simona Kubová. Skvělými výkony včetně několika českých rekordů se v různých kolech prezentovala také kraulařka Barbora Seemanová.
Zprávy ze dne 24. března 2022
Na mistrovství světa ve francouzském Montpellier nejsou ruští krasobruslaři, naopak nechyběl zástupce okupované Ukrajiny Ivan Šmuratko. Dvacetiletý krasobruslař nastoupil místo tradičního kostýmu do krátkého programu v ukrajinském tréninkovém tričku, aby zviditelnil národní barvy. Po pádu v kombinaci obsadil 22. příčku a kvalifikoval se do sobotních volných jízd. Více čtěte ZDE>>>
V současné době je čtyřicetiletý Tomáš Hübschman nejstarším ligovým fotbalistou v české lize. Deset let své kariéry předtím strávil na Ukrajině, kterou momentálně skličuje invaze Ruska. „Mám tam mnoho známých, kamarádů. Problém nastal už v roce 2014. Shodou okolností se válčilo v oblasti, kde jsem předtím deset let byl. Mnoho mých známých se proto přestěhovalo do Kyjeva, který je bombardován nyní. Zase je čeká to, co zažili předtím: útěk do bezpečí,“ uvedl Hübschman s tím, že má i mnoho kamarádů, kteří nechtějí utéct, zůstávají v bytech a jsou už odevzdaní. Více se dozvíte v novém díle pořadu KARLOS SHOW.
