Tenhle chlapík se nevzdává. Ačkoli mu život komplikuje pobyt na invalidním vozíku či rozvod s dlouholetou životní partnerkou, s překážkami se rve tak, jak by to dokázal málokdo. Myšlenky na sebevraždu odezněly, Tomáš Zelenka zásadně změnil život mnoha hráčům sledge hokeje a sám si zvyšuje reputaci neustálým vzděláváním.
Před pár dny se vrátil mezi své někdejší kolegy. Bývalý útočník Litvínova či Třebíče na turnaji Charity Hokej Golf Cup pod Kunětickou horou přebíral šek na 60 tisíc korun, který pro něj připravili kamarádi od hokeje a partneři projektu, jenž se zrodil v hlavě bývalého šampiona Jiřího Vykoukala. Přítomné Tomáš Zelenka nadchnul gestem, když celý výtěžek věnoval české asociaci sledge hokeje, ty nejlepší hráče v zemi vede jako trenér národního týmu.
Tomáši, jak jde život?
„Nestěžuju si, i když někdy je to tak zkurveně složitý... No, zrovna si procházím těžkým obdobím. Řeším rozvod s manželkou, kvůli čemuž moc často nevídám dceru. Ale doufám, že tenhle rok se všechno ustálí a koncem roku budu fungovat tak, abych si mohl říct, že jsem v pohodě.“
K čemu se nejvíc upínáte, abyste zlé a nepříjemné chvíle přestál?
„Snažím se věnovat co nejvíce aktivitám, abych svoje emoce přenesl někam jinam. Nejvíc k práci a ke studiu. Rozhodně se nenudím, takže mi nezbývá moc času zaobírat se sám sebou, svými náladami. Hrozně mi pomáhá, že můžu sám řídit auto, díky němu jsem mobilní a mám doslova proježděnou celou Evropu. V nejbližší době se chystám přestěhovat do Třebíče ze své základny v Litvínově. I z toho důvodu, abych to měl blíž do Olomouce na školu.“
Co studujete?
„Kinantropologii. Udělal jsem přijímačky na doktorské studium na Univerzitě Palackého, takže nyní opět studuju.“
Proč zrovna tento obor?
„Věda o pohybu člověka mě hodně zajímá, navíc tam mám vazby na mého vedoucího, i z hlediska profesního začínám k Olomouci čím dál víc inklinovat. Taky začnu poprvé v životě bydlet sám, na to se těším. Začíná mi úplně nová etapa.“
Starosti s rozvodem
Říkáte, že málo vídáte svoji dcerku, v čem je svízel?
„V mém handicapu. Což je docela paradoxní. Takhle to je bohužel nastavený. Aspoň doteď.“
Přiblížíte to, prosím?
„Ono by se to asi nemělo ventilovat skrz média, nicméně je pravda, že můj handicap je problém. Protože se o malou nemůžu stoprocentně postarat. V mých očích je to samozřejmě trochu jinak. Dva roky jsme to spolu krásně zvládali, princezně je teď šest let, s trochou pomoci bychom to zvládali i dál. Bohužel se však nechce...“
Je to pro vás momentálně největší bolest?
„Je. Protože já Kláru miluju. A i kvůli ní se stěhuju do Třebíče, abych jí byl na blízku. Nádherný je, že mě vnímá naprosto bezprostředně, jako bych žádný handicap neměl. V tom je úžasná. Strašně ráda mi pomáhá. Sama od sebe. Vylije mi bažanta, nebo když mi spadne noha, vrátí ji zpátky. Bere mě zkrátka takového, jaký jsem.“
S přítelkyní Radkou jste se po krátkém odloučení vzali před sedmi lety. Je mezi vámi definitivní konec?
„Je. Manželství nám nevyšlo. Moje pohybové znevýhodnění je pro toho druhého určitě přítěž, není to pro ni jednoduchý. To beru. Zároveň ale věděla, do čeho jde, zvlášť když se ke mně vrátila. Ale bohužel, asi je to natolik velká překážka, že pro ni nebylo schůdný se mnou zůstat. Uvidíme, co přijde dál. Třeba se objeví někdo jiný.“
"V rámci možností jsem šťastnej"
Jak to vůbec máte sám v sobě vyřešené: vyrovnal jste se s osudovou nehodou, nebo jen z části, anebo k tomuto pocitu do smrti nedospějete?
„To je dobrá otázka... Zrovna poslední dobou jsem nad tím přemýšlel. Proto říkám, že jsem s tím jakž takž srovnanej. Ale zcela se s tím asi nevyrovnám nikdy. Víte totiž, jaké to bylo předtím, o to právě jde. Nějakým způsobem ale fungovat můžu, v rámci možností jsem šťastnej. Kdybych si však mohl vybrat, zvolil bych si současný mentální stav a po fyzické stránce stav před úrazem. Ten mě posunul do jiný dimenze, v hlavě mám jiný hodnoty. Z dnešního pohledu mi přijde, že jako hokejista jsem byl hrozně povrchní člověk. Přemýšlel jsem velice jednoduše.“
Tendence vzít si život vám do hlavy neproudily? Podobným poraněním na vozík upoutaný motocyklista Lukáš Šembera se o sebevraždu kdysi neúspěšně pokusil.
„Měl jsem takové období. Někdy v roce 2003. Bydlel jsem v důchoďáku a sám. Proto, abych se s tím vším sám srovnal. Tam mě právě přepadly ty nejčernější myšlenky. Vůbec se tedy nedivím Lukášovi, že to zkusil. Dovedu se vžít do jeho pocitů. Nicméně, on je paraplegik, fyzicky je na tom tisíckrát líp než já. Je soběstačný, já tolik ne. Kdyby ano, vůbec nic bych neřešil.“
Co nebo kdo vás z nejtěžších depresí vyprostil?
„Pomohl jsem si sám. Po dvou letech jsem zvedl hlavu. Hlavně díky studiu a sledge hokeji.“
Co vás dnes zaručeně potěší?
„Miluju sitcomy. Strašně! Ty mě baví a vždycky rozesmějí. Jerry Seinfeld nebo Jistě, pane ministře a podobně. Na jedné televizi běží celé odpoledne blok sitcomů a to je můj čas. Propadl jsem tomu už v Kanadě a záliba v sitcomech mě neopustila doteď.“
Nepřepadne vás nikdy sebelítost?
„V žádným případě. Ta se mnou nikdy necloumala.“
Ani bezprostředně po úrazu?
„Ne. Abych si říkal, proč zrovna já... Vážně ne. Věděl jsem, že mi zbývá jediné: popasovat se s tím a brát věci, jak jsou. Možná to mám někde napsaný. A protože se utvrzuju v tom, že beze mě by český sledge hokej nebyl tam, kde je, třeba se mi to stalo právě kvůli němu. Tenkrát šly ty moje úrazy dost po sobě, jako by šlo o nějaký znamení. Věřím v osud. Rok před tím velkým zraněním mi zlomili lýtkovou kost, pak klíční kost, následně jsem málem přišel o oko, pak přišlo rameno. Když jsem mohl být dodatečně draftovanej do NHL, urvali mi koleno. Asi jsem tam nahoře neměl dáno provozovat lední hokej, ale sledge hokej.“
Stará se o sledge hokej
V něm doma patříte k nejvýraznějším osobnostem. O co všechno se v něm staráte?
„Rozdělil bych to na ligu a reprezentaci. Národní tým je vlastně moje dítě, postupem času jsem se stal i jeho trenérem. Myslím si, že efekt je vidět, podruhé za sebou jsme se propracovali na paralympiádu, po Vancouveru i do Soči. Věřím, že se nám povede postoupit i potřetí, byl by to obrovský úspěch.“
Jak psychicky náročné je vést reprezentaci ve sledge hokeji?
„Vidíte ty šediny?“ (ukazuje na vlasy)
Nevidím...
„Ale jsou tam a jsou ze sledge hokeje... (usmívá se) Za osm let práce s klukama jsem pořádně zestárnul. Myslím to v dobrým, ale pracovat s tímhle materiálem je vážně těžký. Ti kluci nikdy pořádně nesportovali, tudíž je těžké u nich předpokládat vlastnosti, které ke sportovcům neodmyslitelně patří. Nemají zkrátka v sobě sportovní výchovu, tak se s tím musíme navzájem popasovat. Ale obě strany to baví a spolupráce je ku prospěchu věci.“
Jste u trénování a koučování velký nervák?
„Já jsem na jednu stranu neuvěřitelně trpělivej člověk. To díky vozejku. Pomalu jezdím, pomalu mluvím, pomalu přemejšlím... A protože to nemůžu změnit a ovlivnit, kompenzuju si to řevem.“
Sledge hokej nemá peněz nazbyt, přitom mnozí jeho hráči podávají nadlidské výkony. Bude v budoucnu líp?
„Doufám. Ten sport je podfinancovanej a důsledky na nás dopadají. Moc by mě potěšilo, kdybychom se jednou dočkali partnerství s českou hokejovou extraligou a ta nám v rámci možností pomáhala. Projekt Jirky Vykoukala vnímám jako takový pilotní díl, kdy kluci z hokeje pomáhají těm, kteří hokej bohužel už hrát nemůžou.“
Sledujete dění v klasickém hokeji, anebo už vás tolik nezajímá?
„Mám toho teď tolik, že moc nestíhám. Na litvínovský zimák jsem občas chodil. Tam je ale potíž, že stadion není bezbariérový. Jsou tam na mě hodní, že můžu do VIPky, ale pořád to jsou dvě patra a já nechci být druhým na obtíž. Necítím se dobře, když mě druzí různě přenášejí a nosí. Nemám tam z hokeje ten správnej požitek, začal jsem tedy jezdit do Chomutova. Víc mi vyhovují nové arény s příznivějším přístupem pro vozíčkáře, a kde není taková zima. Sestupem z extraligy mi ale udělali trochu čáru přes rozpočet.“
Je z něj inženýr
Co všechno vám radikální změna života vzala, asi všichni tušíme, ale co vám všechno dala?
„Nikdy jsem nebyl studijní typ, teď je ze mě inženýr a studuju na PhDr. Nedávno jsme měli sraz průmyslovky a já byl ze všech přítomných nejvíc vystudovanej. Což je obrovskej paradox. Ten, který nenáviděl školu a proplouval jen díky tomu, že měl fotografickou paměť. Bez toho úrazu bych nevystudoval a nepotkal spoustu strašně zajímavých lidí. Obohatilo mě to ze všech stran.“
Váš příběh byl hned zkraje mediálně sledovaný, otevřelo vám to dveře na různých místech?
„Řeknu to natvrdo: Snažím se toho využít. Ale nikoli pro sebe, nýbrž pro sledge hokej. Všeobecně vozejk otvírá dveře, na druhý působí. Máte větší šanci, že se s někým dohodnete pro dobrou věc. Staráme se o dvacet kluků, které jsem v podstatě sebral z ulice, na soustředěních spávali v tělocvičnách a teď dostali šanci, aby během osmi let procestovali celý svět. Kanadu, Ameriku, Japonsko, Itálii... Podobně jako jsem kdysi mohl i já s litvínovským dorostem a juniory.“
Mimochodem, nebyl jste tehdy s Litvínovem na stejném zájezdu v Kanadě, ze kterého se nevrátil Petr Nedvěd?
(usmívá se) „Jeli jsme tam rok poté. A opatření byly značný. Já a podle mě ani nikdo jiný neměl myšlenky zůstat tam jako Petr. Někteří kluci myslím tehdy přespávali ve stejné rodině jako Méďa, když utíkal, ale my stejnou ambici neměli a poslušně se vrátili. Já se pak do Kanady vydal za další čtyři roky do Calgary, kde jsem hrál za Olds Grizzlies.“
Sledujete případ Michaela Schumachera?
„Samozřejmě. Ukazuje se, že nebezpečí číhá všude a na každého. Osudová vteřina číhá na všechny z nás. Nejde si myslet, že ne. Věřím posledním pozitivním zprávám.“
Kde sám sebe vidíte za deset let?
„Nejradši bych byl spokojeným rentiérem a dělal si, co chci. Měl svůj domeček, dostával měsíčně dvacet, třicet tisíc, věnoval se svým aktivitám a v klidu si žil. Klidně i sám, protože ve vztahu vám nezbývá, než se přizpůsobit.“
Počítáte peníze, abyste normálně vyžil, jako to má drtivá většina Čechů?
„Samozřejmě. Po rozvodu je to ještě složitější. Snažím se žít jako normální člověk, byť na vozejku.“
