Návrat na led? Nemám už v sobě drajv, říká střelec Aleš Kotalík
Za znovuzrození Motoru položil vlastní kariéru. Doslova. Minulý ročník vycucal z Aleše Kotalíka chuť do hokeje. Majitel bronzu z olympijských her, který v NHL nastřílel 136 gólů, si po záchraně budějovického klubu alespoň v první lize – nejdřív vložením vlastních peněz, pak coby kapitán na ledě – potřeboval dát pauzu. Možná konečnou. „Už to dál nešlo,“ vysvětluje.
V pětatřiceti má sil ještě dost. Značkovou ránu mu z rukou nikdo nevezme. Jenže pak je tu ještě jiná věc, kterou potřebujete ke špičkovým výkonům: chuť denně se honit za pukem. A tu Aleš Kotalík momentálně postrádá. „Na led mě to už opravdu netáhne,“ přibližuje spoluvlastník Motoru, proč se přes léto rozhodl nevybalit výstroj v kabině.
Už se tedy bavím s bývalým hokejistou?
„Pravděpodobně jo. Moje situace se neposunula směrem k tomu, že bych uvažoval o návratu. Není to na pořadu dne. U hokeje se dál pohybuju trochu jinak, takhle mi to vyhovuje, a chuť zase si stoupnout na led nemám. Sám jsem čekal, že až začnu sledovat kluky hrát, bude mě to táhnout zase k nim, jenže se to zatím neděje. Tuhle sezonu bych tedy ze svého pohledu považoval za uzavřenou a je akorát otázka, jestli se mi nezačne chtít hrát od té další. Moc to ale nepředpokládám.“
Ovšem i vzhledem k věku tohle zatím necháváte otevřené? Jednoduše řečeno, na konec kariéry ještě nejste tak starý.
„Když ono ani nejde o to, kolik vám je let, ale o chuti. Já už v sobě nemám potřebný drajv zapojit se a být každý den na zimáku. Jsou mnohem starší kluci než já, kteří pořád hrají. A výborně, třeba Martin Ručinský. Je to dané tím, že ho hokej pořád strašně baví, má chuť být každý den na zimáku s lidmi z mančaftu. Chápu ho, ale když tuhle chuť nemáte, ani nemůžete být přínosem pro mužstvo. Já jsem zjistil, že po iks letech si teď užívám jiné věci, na které jsem dřív neměl čas, mám víc volna a navíc jsem zůstal u klubu.“
Onen drajv vám sebrala minulá protrápená sezona, kdy jste po ztrátě extraligy narychlo dávali klub do pořádku a na ledě to pak i v první lize dost skřípalo?
„Jednoznačně. Když se podívám zpátky, některá má rozhodnutí mohla být jiná. Možná bych v takovém případě ještě dneska s klukama hrál a možná by mě to s Pepou (Strakou) a Tomášem (Nouzou) zrovna bavilo. Oni jsou to, co jsme tu v minulém roce neměli. Ale nemá smysl se vracet k věcem, co byly, zkrátka jsem se loni rozhodl zůstat. Kdybych odehrál minulou sezonu jinde a pak se vrátil, chuť bych třeba pořád měl, jenže se sešla spousta vnějších vlivů. Ve finále jsem se ale vším trápil a nedokázal jsem hokej pustit z hlavy. Minulá sezona se vším, co se tu dělo, byla těžká, hlavně psychicky. Jako jeden z majitelů jsem byl i na ledě a došlo mi, že už to nemám zapotřebí. Proto jsem se rozhodl, že letos už nezačnu. Byl jsem ze všeho unavený.“
Jinými slovy, dostavilo se vyčerpání spíš psychické.
„Přesně tak. Zdravotně jsem na tom teď dobře, ale pauzu jsem si musel dát i proto, že jsem na své blízké přenášel svoji mrzutost. Jsem totiž člověk, co si všechno hodně bere. Vždycky jsem chtěl makat, abych byl lepší a mohl víc pomoct, ale když to pak nešlo, hrozně mě to štvalo a mrzelo. Říkal jsem si, že už tyhle stresy v životě nepotřebuju a vůbec mi teď nechybí.“
Však jste sám dřív zmiňoval, že na rozdíl od hráčů typu Jágra či Straky jste musel o své místo v podstatě celou kariéru bojovat, což je o dost náročnější.
„Jasně, ale takových hokejistů je strašně moc. Já nikdy nebyl prvoplánová hvězda, která by všechno dostala předem. Musel jsem nejdřív dokázat tady, že vůbec můžu hrát, pak to samé na farmě a nakonec jsem si musel etablovat svoji pozici v NHL, abych se mohl vůbec považovat za hráče té ligy. Vydržel jsem tam deset let, a když se teď ohlídnu nazpátek do doby, kdy se to lámalo, kdy jsem někdy v devatenácti vůbec nevěděl, jestli se dostanu do budějovického áčka, tak jsem dosáhl mnohem víc, než jsem kdy doufal. Nemám se za co stydět, vím, že jsem udělal maximum. Pár rozhodnutí mi kariéru v NHL mohlo prodloužit a mohl jsem se vrátit až o sezonu, dvě déle, ale takhle to prostě je a já jsem nakonec rád. Od určité chvíle pro mě už život není jen o hokeji, mám štěstí, že se zabývám i jinými věcmi.“
Kdybyste kariéru definitivně odpískal, chtěl byste rozlučku na budějovickém ledě?
„Ne, vůbec. Po tomhle netoužím, vždyť já nebyl typ hráče, kvůli kterému by se musela pořádat nějaká benefiční utkání. Mně stačí, když vidím, jak se dneska lidi na našich zápasech baví, jak i v první lize zdejší hokej podporují a ztotožnili se s tím, že se tu tvoří něco s budějovickým srdcem.“
Ptal jsem se proto, jestli by vás časem nemrzelo, že vaše kariéra tak nějak vyšuměla, navíc když jste na jaře končil kvůli zranění. Jestli si nechcete ještě jednou vychutnat potlesk tribun.
„Fakt nevím. Zabývám se už spoustou jiných věcí, otvírám si obzory tam, kde bych dál mohl být platný pro zdejší organizaci a sbírám zkušenosti od lidí v managementu. Možná, že tam by jednou mohlo být moje místo. Kdy, to je otázka. Myslím, že po všem, co jsem v hokeji prožil, mám tomuhle klubu co dát.“
Zatím jste ale coby spolumajitel bez výkonné funkce, že?
„Ano. Jsem tu, když je třeba udělat nějaké společné důležité rozhodnutí, navíc funguju ještě v mládeži jako člen správní rady. Do samotného chodu klubu se ale zatím nezapojuju, spíš jsem takový poradní hlas. A samozřejmě mě zajímá, co se tu děje, jak se co dělá. U hokeje jsem takhle dál zůstal, i když v kabině už moc nejsem, tam chodím jen občas po utkání. S klukama se ale samozřejmě bavím, třeba řešíme, co by šlo nastavit líp, aby klub fungoval ještě líp. Zatím mě to takhle uspokojuje a baví, zároveň mám víc času, cestuju, najednou se můžu věnovat rodině a věcem, na které jsem dřív na podzim neměl čas.“
A se starými pány se ještě občas sklouznete, ne?
„To jo, chodím si to strčit s bývalými hráči, ale ani tam jsem potřebnou chuť nechytl.“ (usmívá se)
