Znali se roky, Vladimír Vůjtek a Miloš Říha se potkávali v lize už jako protihráči, později svedli hromady trenérských soubojů v ruské KHL i české extralize. „Miloše jsem měl v týmu i jako hráče, vzal jsem si ho do Vítkovic poté, co ho srazilo těžké zranění. Postupovali jsme tehdy z druhé ligy,“ vzpomíná Vůjtek. O zdravotních problémech svého kolegy věděl, přesto ho zpráva o úmrtí šokovala. „Odešel jeden z našich nejlepších trenérů, byl absolutní špička. Nikdo z nás nevydržel v Rusku tak dlouho, už jen to mluví samo za sebe. Končí s ním jedna velká trenérská éra.“
Jak vzpomínáte na Říhu coby hokejistu? Byl i na ledě takový bouřlivák?
„Ani ne, byl spíš klidnější typ. Vysoký, technický centr. Přemýšlivý, už dvě přihrávky dopředu to měl všechno promyšlené. Radši nahrával než střílel. Hokejově na tom byl podobně jako já. Nebyl sice extra rychlý, k mantinelům se netlačil, radši ze středu tvořil, měl přehled a pálilo mu to. To pak dokázal i při trenérské práci. Ohledně hráčské kariéry měl smůlu v tom, že byl u havárky, když jel s Gottwaldovem na zápas autobusem. Seděl vpředu, polámal si nohu a od té doby měl problémy se dostat zpátky do formy. Byl to kvalitní centr.“
Když s Vítkovicemi vybojoval v roce 1981 titul, vy už jste v Ostravě nebyl. Potkali jste se pak ještě někde?
„V jednom týmu ne, potkávali jsme se jen jako protihráči, když jsem hrál za Trenčín. Ale rok jsem ho trénoval. Po zlomenině nohy jsem si ho z Gottwaldova vytáhnul zpátky do Vítkovic, když jsme byli ve druhé lize (1985/86). A postoupili jsme spolu zpátky do ligy přes baráž s Michalovcemi.“
Jaký byl ve vašich očích jako trenér?
„Výborný. Spolu jsme nepracovali nikdy, ale často jsme se potkávali jako soupeři. I v Rusku hodně. Tam jsem mu vlastně byl i na padesátce. Byl ve Spartaku, já v Dynamu. Miloš byl vždycky hodně společenský. Uměl se bavit a uměl bavit společnost. Dobře zpíval, uměl rozjet každou akci a lidi pak třeba tři čtyři hodiny bavit. V tom byl perfektní.“
K reprezentaci se podobně jako vy dostal později, byla to pro něj satisfakce?
„Vlastně i v tomhle to měl podobné jako já. Vždycky byl kandidát, ale nikdy se k týmu nedostal. Až na sklonku kariéry, i když to by nás tehdy ani v nejmenším nenapadlo. Že bude tak nemocný.“
Jeho trenérský styl vám osobně seděl?
„Na hokej jsme měli podobný názor, hráli jsme i podobným stylem. Nechávali jsme své týmy hrát, v tom jsme si byli blízcí. Sice jsme se nikdy neradili, nebo nevedli dlouhé debaty o hokeji. Ale vím, že názor na hokej jsme měli podobný.“
Bouřlivým projevem na střídačce jste si už ale moc podobní nebyli, je to tak?
„Jo, na lavičce byl jiný. Zahazoval saka, stabilně pokřikoval na rozhodčí. Hráli jsme třeba v Rusku proti sobě, stav 2:2, čtyři minuty před koncem, remízový zápas. Miloš se po jednom vyloučení rozohnil, prásknul trenérskou tabulkou o led a dostal od Bulanova, který pak pískal i českou ligu, další dvojku. My hráli pět na tři a rozhodli zápas, vyhráli 4:2. Říkal jsem: ‚Miloši, je ti to třeba?‘ On jen pokrčil rameny a povídá: ‚Já to vím, jednu třetinu se udržím, nanejvýš do půlky zápasu, a pak mě to sebere. A neovládám se.‘ O tom jsme často mluvili, říkal jsem mu, že tím škodí mužstvu. Prý si nemohl pomoct, emoce ho vždycky stáhly. Věděl o tom. Na jednu stranu je dobré na rozhodčí občas zařvat, dávají si pak větší pozor, ale nesmí se to přehánět. V tom byl dost vznětlivý. Ale jeho trenérská kvalita převažovala. Nikdo z nás nevydržel v Rusku tak dlouho, už jen to mluví samo za sebe.“
Na druhou stranu, tlak a nervy z Ruska se jistě na zdraví projeví. Může to tak být?
„Samozřejmě se to na každém projeví, protože tohle není klidná práce. Někde se to nakonec odrazí - srdce, tlak, cukrovka... Málokterý z nás končí bez šrámů. Dobře to říkal jeden slovenský fotbalový trenér. Jsou prý jen dva druhy trenérů - ti, co mají infarkt a ti, co ho mít budou. Je to pravda, na člověku to vždycky nějakou újmu zanechá. Bohužel.“
