Jágr: V Naganu byli i lepší než Gretzky

Po sobotním tenisovém turnaji osobností se v Prostějově rozpovídal o Anně Kurnikovové, o mistrovství světa, o slávě. Nejvíce se ale rozohnil, na své poměry až nevídaně, při vyprávění o společenských bulvárních magazínech plných výmyslů. „Frajerům, co tam nakydají ty lži, bych nejradši namlátil,“ chrlí sedmatřicetiletý útočník Omsku. Byl plný emocí.



Jak jste si užil páteční exhibici s tenisovou kráskou Annou Kurnikovovou?
„Pro mě je určitě jednodušší hrát hokejové exhibice. Když se něčím živíte a jde vám to, tak i když nehrajete naplno, pořád z toho můžete udělat show. Pořád budete lepší než ti, kteří to nikdy nehráli. Proto exhibice pro tenisty je parádní zážitek, když hrají s někým, kdo to tolik neumí.“ (usměje se)

Takže jste se cítil nesvůj?
„Není to moc příjemné, vždyť člověk jde úder od úderu. Jednou to vyjde, jednou to letí někam na tribunu. (usměje se) A nikdo se nechce ztrapnit, když se na to dívá spousta lidí.“

Byl jste tedy nervózní?
„To úplně ne, ale dobře jsem věděl, že údery nemám moc dobré. Je to padesát na padesát, že kurt trefím, nebo ne. Tedy aspoň u mě to takhle funguje.“

Líbila se vám Kurnikovová?
(dlouho přemýšlí) „Měl jsem šanci s ní sedět u stolu a dvacet minut jsme si povídali. A musím říct, že mě hodně překvapila, jak to má v hlavě srovnané. Takže se po tom rozhovoru nedivím, že je pořád jednou z nejlépe vydělávajících celebrit, i když tenis vrcholově dávno nehraje. Je svá, ale řekne vám, co si myslí. Protože už má svou pozici, nemusí nikomu lézt do zadku a přetvařovat se.“

Je tedy jiná, než jak se o ní mluví? Jako o nafoukané nafintěné blondýně?
„Hodně lidí by se spletlo, kdyby si s ní mohli popovídat osobně. Změnili by názor.“

Ona je prototypem člověka, který díky svému jménu v reklamě vydělává miliony. Vy jste úplně jiný. Neříkáte si přesto, že byste to mohl změnit?
„Absolutně ne. Tohle jde mimo mě. (přesvědčivě) Za prvé to nemám rád, za druhé takové věci vůbec nevyhledávám, za třetí reklamní firmy hokejisty moc nechtějí, protože nejsou v té výstroji na rozdíl od tenistů moc vidět. A navíc konkrétně já vůbec nejsem hezký! (usměje se) Zaplaťpánbůh prostě tyhle aktivity nepotřebuju ke své práci.“

Opravdu jste nikdy nezvažoval, že byste více prodal svoje jméno? Podívejte se na ostatní sportovce, jak z toho profitují. Třeba fotbalového brankáře Petra Čecha.
„Jak už jsem říkal, já to tak dělat nechci. K čemu by mi to bylo? Tyhle aktivity by mě omezovaly v přípravě. A o to nestojím. Jako hokejista hrozně času strávím tréninkem a já ho nechci zanedbávat. To bych si potom vyčítal. V mém věku je znát každý den, kdy nic neděláte. A když chcete něco natáčet, musíte se tomu věnovat. Navíc mám rád svobodu, chci se sám rozhodovat, co budu dělat. Jinak bych se pořád musel přizpůsobovat, organizoval bych si program podle někoho jiného. Což nechci. Kvůli tomu nechci obětovat svůj volný čas.“

Ani kvůli penězům to nepotřebujete...
„Vůbec ne. Na to, co potřebuju, si vydělám. Vždyť mě znáte, nejsem náročný člověk.“

Už jste se zamýšlel, jak bude vypadat váš čas bez hokeje? Jak po skončení kariéry udržet „značku“ Jaromír Jágr pořád ve hře?
„Nad tím jsem moc nepřemýšlel. Když je stále šance hrát, chci hrát. Hokej miluju. Všechno záleží na zdraví a to je zatím dobré, musím zaklepat. (a prsty klepe na stůl) Potom jde o to, kolik času jste ochotný dávat tréninku. A v tom u mě také není problém.“

Miloval jste hokej i bezprostředně poté, co národní tým vypadl na šampionátu ve Švýcarsku?
„Hokej mám rád pořád. To je jako ve vztahu, kdybyste řekl, že po jedné hádce byste toho druhého přestal milovat. To přeci nejde. Čas všechno zahojí.“

Ale zklamání to bylo obrovské.
„Samozřejmě. Cítil jsem takovou prázdnotu, protože předtím jsme se všichni za něčím honili, obětovali jsme kvůli tomu spoustu času. A najednou bylo po všem. Nebylo už nic. Jasně, ono to končí, i když člověk vyhraje. Ale tu prázdnotu si vyplní oslavováním. Teď nebylo čím to zaplácnout, zbyla jen ta prázdnota a díra... (smutně) Bylo to nepříjemné. Člověk navíc okamžitě musí najít motivaci, aby šel hned dál.“

Vy jste vyřazení vzal hlavně na svou hlavu, možná jste na sebe byl až moc přísný. Jak to hodnotíte s odstupem?
„Takhle jsem to cítil, proto jsem to řekl. Nedařilo se mi a necítil jsem se v nejdůležitějším zápase se Švédy dobře. Nehrál jsem, jak bych si představoval. I to byla příčina porážky. Ne, že bych nechtěl, ale nešlo mi to.“

Našel jste téměř po měsíci důvod, proč tomu tak bylo?
„Prostě jsem se necítil dobře. Ale to se stává, neudělal jsem zas tak nic hrozného a trestného. Nikoho jsem nezabil... Jen jsem se nechtěl za něco schovávat, tak jsem to vzal na sebe. Lidi, kteří jsou rozumní, to chápou. Jedná se přeci o sport. A nejen o sport, ale i o život, každý člověk má takové dny. Jestli jste uklízečka, doktor nebo novinář. Jednou zametete dobře, jednou hůř. Vy také nenapíšete každý den skvělý článek. No a hokejista to má přece podobné. Akorát u sportovců je to více vidět, když se jim tolik nedaří. (přemýšlí) U mě je hra hodně založená na osobním pocitu. A já jsem se necítil dobře už při rozbruslení.“

Takže takový den blbec.
„Dá se říct. Což se někdy stává. Když se takhle bude cítit tenista, může to víceméně zabalit. Nebo doufat, že se všechno otočí. V hokeji to ještě není úplně ztracené, protože máte za sebou další hokejisty, kteří vám mohou pomoct. Je to týmová hra.“

Jenže ten den blbec měli i ostatní.
„Je to možné.“

S jakými reakcemi v nejbližším okolí jste se po návratu setkal?
„Nikdo o tom už nemluvil. Všichni viděli, jak jsem byl zklamaný.“

Potěšilo vás, že se vás zastal kouč Vladimír Růžička a říkal, že vyřazení není jenom vaše vina?
„Nečetl jsem ten rozhovor. A jestli je to tak, děkuju mu za ta slova.“

Přiznejte - neměl jste ani na minutku po šampionátu chuť praštit s reprezentací? Přeci jenom už jste toho zažil dost, národní tým pro vás hodně znamená, je to pro vás emoční záležitost.
(zamyslí se) „Praštit s nároďákem... (odmlčí se) Vždyť ve svých letech už jsem každý den jednou nohou ven z reprezentace! (směje se) Rozhoduje spousta faktorů. Moje chuť, forma, pak to, jak chce trenér poskládat mužstvo.“

Byl byste ochotný přijmout v národním mužstvu jinou roli? Skromnější?
(okamžitě zareaguje) „No jasně! Vždyť to všichni vědí, já se nikam necpu. Nemusím být někde nahoře. Já budu jedině rád, když na nějaký turnaj pojedu a v klidu si to tam odsedím. To všichni ví, já přece nemusím všude být.“

Spousta lidí si to ale nedovede představit.
„A proč ne? Z jakého důvodu?“

Jágr je prostě megapojem.
„Nikam se necpu. Už kolikrát jsem říkal, že nechci reprezentovat jenom kvůli tomu, jak se jmenuju. Ale počkejte, zase si nemyslím, že bych na mistrovství hrál tak špatně, abych nemohl hrát přesilovku. Pokud však příště budou lepší hráči, budu jedině rád. Mně není pětadvacet let, abych něco musel dokazovat. Já reprezentuju, protože chci mužstvu pomoct, protože pro mě národní tým hodně znamená. Ale abych honil něco osobního?“ (kroutí hlavou)

Vybavujete si roli, kterou měl legendární Wayne Gretzky na olympiádě v Naganu? V semifinále s Českem se nedostal ani na penaltu.
„Nejel nájezd... Když na to byli lepší hráči, proč by jel? Neznamená, že když je Gretzky, jenom kvůli tomu je dobrý na tuhle herní činnost. Jsou hokejisté, kteří se nevejdou do čtyř útoků, ale na nájezdy jsou úspěšnější než ti úplně nejlepší hráči.“

Spíš jsem myslel celkově jeho úlohu, nehrál ani v elitních formacích.
„Když byli v té době lepší hráči, dalo se to pochopit. Buďme upřímní. Jenom jméno vám turnaj nevyhraje.“

Nemáte malinko obavy z neúspěchu na únorové olympiádě ve Vancouveru? Podívejte, jak v NHL válejí Rusové, Kanaďané, nebo i Švédové... Zato Češi se vytrácejí.
„Strach? Nevím, jestli bychom ho měli mít. Jak bych to vysvětlil... (hledá správná slova) Jasně, Rusové i Kanaďané budou mít super hráče, ale podle mého názoru mohou mít problémy s tím, jak se ty hvězdy přizpůsobí. Oni ti hráči ve svých týmech jsou tak dobří, že nemají konkurenci a hrají třicet minut na zápas. Ano, jsou skvělí, ale právě také kvůli tomu, že stráví na ledě na ledě mnohem více času než spoluhráči. To jim hodně pomáhá. A takových hvězd se tam sejde najednou dvacet. Ale co teď? Jakmile někdo, kdo hrává třicet minut, jich má hrát jenom patnáct, je to o něčem jiném.“

Můžete mluvit z vlastní zkušenosti.
„Vím, o čem to je, protože mně se to také stávalo. Ono není jednoduché jít na polovinu času na ledě a hrát pořád stejně. A možná ostatní hráči z jiných týmů dokáží odehrát těch patnáct minut stejně dobře jako třeba Ovečkin, když dám příklad. V těchto situacích jsem byl taky, nejde to změnit z minutu na minutu. Jde i o trénink, tělo je připravené na něco jiného. Proto jsem se necítil úplně dobře, když jsem hrál za reprezentaci. Všechny tréninky jsem dřel tak, abych odehrál na ledě hodně minut. Na druhé straně jsem nemohl začít jenom kvůli reprezentaci trénovat úplně jinak, to bych zahodil kariéru... (odmlčí se) Člověk, který tomu nerozumí, si řekne, co to tady plácám. Ale na nejvyšší úrovni právě tyhle maličkosti rozhodují.“

Během turnaje ve Vancouveru vám bude osmatřicet let. Je pro vás účast na vrcholném turnaji stále velkým lákadlem?
„Takhle dopředu nekoukám, nepřemýšlím o tom. Nejsem atlet, který má vrchol jednou za čtyři roky na olympiádě. Je spousta faktorů, nevím, jak to dopadne.“

Pro fanoušky se jedná o důležité téma, stále si nedovedou český tým na takové akci bez Jágra představit...
„To jsou nesmysly. Nemyslím si, že bude nějaký rozdíl, jestli tam budu, nebo ne.“

Pro příznivce jste pořád hokejový fenomén číslo jedna... Podívejte se, kolik jste během rozhovoru tady u stolku v ústraní rozdal podpisů.
„Ono to je dané i tím, že jsem odešel do zámoří hodně mladý a hned v prvních letech, kdy se tady začala v Československu NHL sledovat, jsem dvakrát v Pittsburghu vyhrál Stanley Cup (v letech 1991 a 1992). Od té doby se to táhlo, všichni se začali o ligu více zajímat. To mojí popularitě určitě hodně pomohlo.“

Neříkal jste si v posledních letech, že bude vaše sláva malinko uvadat? Přitom ono to tak vůbec není.
„Většinou je pravidlem, že když něco nechcete, ono se vás to drží. A když po tom naopak začnete toužit, ono to utíká. (usměje se) Neříkám, že mi ta relativní sláva a popularita nedělají dobře, ale nevyhledávám to. Ono také hodně záleží, jak se díváte na život. (na delší dobu se zamyslí) Jak bych to asi tak popsal... Někdy stačí málo, abych lidem udělal radost. Některým třeba stačí, když se s nimi vyfotím a usměju. Je to drobnost, ale mně udělá moc dobře, že můžu lidi potěšit. Člověk si časem uvědomí, co to pro něj znamená. I když někdy to není jednoduché. Někdy nemáte náladu, máte svoje problémy, nechováte se tak, jak byste měl. A ty lidi to ovlivní. Každý člověk, který je v určité pozici, že na něj malé děti koukají a chtějí být jako on, musí být zodpovědný. Je takový pilot letadla, který je zodpovědný za svoje pasažéry. Ať chce, nebo ne. S tím se nedá nic dělat. Takže pokud je to možné, každý člověk v takové roli by se měl k lidem chovat dobře. Protože i maličkost fanouškům udělá velkou radost. Mně taky udělá radost, když se pobavím s někým, koho obdivuju a ke komu mám úctu.“

Stává se vám, že jste už nevrlý, když stále někdo chce autogramy nebo prosí o společnou fotku?
„Snažím se vždycky vyhovět, ale někdy jsem nevrlý, to je jasné. Ale to neznamená, že bych byl špatný člověk. Jen jsem prostě v daný moment ovlivněný okolnostmi, mám plnou hlavu problémů a nechovám se, jak bych měl. Jenže ten člověk, který mě o něco poprosí, si to zapamatuje, protože nemá jinou šanci se pak se mnou setkat. Může to ovlivnit jeho názor na mě.“

Říkal jste, že vám udělá dobře, když se setkáte s někým, koho uznáváte. S kým byste třeba chtěl zajít na večeři a ještě se vám to nesplnilo?
(zamyslí se) „Nedá se říct, že bych byl ohromně šťastný z toho, že si s někým promluvím. Ale prostě věřím tomu, že obecně lidi nejsou špatní, jsou dobří. Každý je v jádru dobrý. Akorát je ovlivněný vnějšími vlivy. Společností, prostředím, problémy. A pak se chová jinak, než by chtěl, aniž by si to uvědomil. A čím více se s lidmi setkávám a můžu jim udělat radost, pomáhá mi to. Podpoří to moji víru.“

Moc soukromí si ale neužijete...
„Jsem zvyklý. A když potřebuju, zařídím, abych byl v klidu. A jak už jsem říkal kolikrát, moc lidí si k sobě k tělu stejně nepřipustím.“