Den s ... V parlamentu přiberu, bojí se Šlégr

Pokyn zněl jasně. „Přijďte do jedničky na náš poslanecký klub.“ Obtížný úkol pro někoho, kdo se osmělil přiblížit k pánům poslancům poprvé. Jde totiž o zcela jinou budovu, než kde sídlí Poslanecká sněmovna. „Taky jsem to prvně hledal,“ přiznal shovívavě zákonodárce Šlégr.

Měl ve zvyku být neustále v pohybu. Teď aspoň bere schody po dvou, když uhání do prvního patra někdejšího jezuitského gymnázia na pražské Malé Straně. Tam má svoji kancelář.

„Je to obrovská změna. Hodně ježdění, schůzek a jednání. Nezbývá mi tolik času na sport, což mi vůbec nedělá radost. Zákonitě budu přibírat,“ povzdechne si.

V košili je však napěchovaný tak, že málem praskají švy. Kolegyním ve sněmovně se musejí podlamovat kolena. Ale drásá ho představa, že by měl jednou vypadat jinak.

„Pokud můžu, jdu si aspoň zacvičit, zaběhat, zajezdit na kole. Abych si vyčistil hlavu nebo se držel v kondici. Nikdo nechce být obézní a já už vůbec ne,“ připouští Šlégr. „Pracovní záležitosti občas projednávám při golfu. Ten je přímo ideální.“

Kancelář má také v Teplicích. Za tamní okres do sněmovny kandidoval. Úřaduje každé pondělí, lidé za ním chodí s náměty a připomínkami. „Pokud nezasedá poslanecká sněmovna, jezdím celý den po schůzkách z místa na místo. Pohybuji se neustále mezi Teplicemi, Ústím nad Labem, Prahou a Litvínovem. Zajímám se, co se děje. A skládám si z toho takové svoje puzzle,“ shrnuje.

Šlégrův první projev ve sněmovně • Michal Beránek (Sport)

Je úterý 10. srpna a nově zvolený parlament má rozhodnout o udělení důvěry nové vládě. Jiří Šlégr je na nohou od půl osmé, kdy vyrazil na Prahy. V malostranské kanceláři dolaďuje řeč pro svoje první vystoupení v parlamentu.

„Stroze jsem tam vyjádřil základní myšlenky o sportu, s nimiž přicházíme my jako strana, já jako poslanec a bývalý profesionální sportovec. Pouhých pět vět zmíněných v programovém prohlášení vlády je málo na to, co by sport měl ve společnosti znamenat,“ naznačuje vybrané téma Šlégr.

Projev připravoval sám. „Večer jsem si nad tím sedl na dvacet minut a ráno to dokončil. Celé mi to zabralo asi hodinku a půl. Máme ve sněmovně lidi přes public relation, kteří text projdou, jestli tam není něco zásadního špatně. Pak ho ještě předložím stávajícímu šéfovi strany panu Sobotkovi. Myslím, že tam žádné velké změny nebudou,“ míní bývalý hokejista.

Všechno je teď jinak. Dřív si po skončení sezony odpočinul, následovala suchá příprava, trénink na ledě a další sezona. Letos po volbách skočil rovnou do velké politiky. Dovolenou nestihl. „S tím se musím smířit. Rozhodl jsem se jít touhle cestou. Doufám, že jsem zvolil správně,“ přemítá.

Před půl jedenáctou peláší na schůzi poslaneckého klubu. Byla odložena o hodinu. „Jinak tím každý můj den ve sněmovně začíná. Stanovíme si pravidla a dohodneme se, s čím do parlamentu půjdeme, o čem, jak budeme hlasovat. Jestli tam pak strávíme půl dne nebo jednáme i několik dní, záleží na tom, co se zrovna projednává a jak jsou jednání složitá,“ hlásí při odchodu.

Ze schůze se vrací ve 12:15. Na chodbě ho zastavují novináři. Ptají se na vznikající hokejovou lobby. Petr Bříza se chystá kandidovat do pražského zastupitelstva, do regionální politiky chce vstoupit i bývalý obránce Jan Kruliš.

Jiří Šlégr se přiklání k reportérovi, aby lépe slyšel, a zlehka ho bere kolem ramen: „Bříza je schopný a inteligentní člověk. Ale na funkci starosty bych si netroufl.“

Znovu v kanceláři. Má hlad, ale z oběda nic nebude. „Aha, tak ty jsi už byl? Tak nic. Uvidíme se ve sněmovně,“ říká do telefonu. Na druhém konci je kolega a bývalý skokan na lyžích Pavel Ploc. Jedna odpoledne. „Už se nikam nedostanu. Dám si jen sendvič.“

Schůze sněmovny začíná ve dvě odpoledne. Do pozdější rozpravy je přihlášeno 25 příspěvků. Jiří Šlégr sedí v lavici vedle Jiřího Paroubka. Pročítá si projev, prohodí pár slov. V jednu chvíli do něj Paroubek cosi připisuje. Po třech hodinách přichází dobrá zpráva. Po textovce, kdy se dostane na řadu, Šlégr obratem volá zpátky: „Ještě půjde pan Pecina a po něm já.“

Před šesti lety mluvil na pohřbu Ivana Hlinky a stěží potlačoval slzy. Hlas se mu třásl, když se před dvěma týdny loučil s hokejovou kariérou v Litvínově. „Když je potřeba něco říct, někdo se toho zhostit musí. A já se nebojím. Na ledě jsem strach neměl nikdy, proč bych ho měl mít teď?“ svěřuje se.

Projev trvá čtyři minuty. Když ho má Šlégr za sebou, zeširoka se usměje. Úleva? „Nikdy jsem si nemyslel, že bych se vůbec někdy dostal do parlamentu, natož ve sněmovně vystoupil. Nervozitu jsem cítil, ale bylo zapotřebí něco říct. Poslanci i vláda musí vnímat, že jsem tady.“



Schůze byla plánována do deváté večer, skončila před desátou. „Bylo to dlouhé. Ale opozice se chtěla vyjádřit. Každý den nechodím z práce tak pozdě. Nedělám patnáct hodin denně sedm dní v týdnu. Ale bylo lepší vydržet tu hodinu navíc, aspoň se všechno stihlo v jednom dni,“ shrnuje.

Ještě ho čeká schůzka v poslaneckém klubu. „Zůstal bych tak dlouho, dokud bude potřeba. Je to moje práce a musím říct, že mě to baví. Zítra si můžu trošku přispat, což se docela hodí. Bude se mi těžko usínat. Po takovém dni jsem rozhicovaný, jako když jsem ještě hrával. K tomu jsem vypil tolik kafí!“

A teď tradá domů do Litvínova.