Platil: V Americe by Holíka odstřelili!
Věděl, že trenér chce zaplatit, aby ho zařadil do sestavy pro mistrovství světa dvacetiletých. A připadalo mu to absurdní. Obránce Jan Platil patřil před osmi lety k juniorské špičce. Přesto si na šampionátu v Halifaxu nezahrál.
Nezaplatil 50 tisíc korun, na které kývl tehdejší trenér reprezentace Jaroslav Holík. „Pobavilo mě, jak řekl, že žádné peníze nevzal. Ale já mu ani žádné nedal,“ vrací se k Holíkově obhajobě.
Celou dobu to v sobě dusil. Patří k ústředním postavám celé kauzy, ale sám ji nerozpoutal a původně se k ní nechtěl ani vyjadřovat. Byl mladý, bál se. Věděl, že o případu mají povědomí i jiní. A že nedělají nic, i když by mohli. Nebo spíš měli… Přišly však jiné starosti. Starou křivdu Platil z hlavy nevypudil. A nyní vypráví…
Věděl jste, že existuje nahrávka rozhovoru?
„Celých těch téměř osm let. Mohl jsem ji použít, mohl někoho pošpinit, ale nechtěl jsem. Nemám zapotřebí dělat takové věci. Nic už nevrátím. Mluvím o tom, protože jste se zeptali. Taky nechci, aby se to stávalo jiným hráčům, aby rodiče někomu nestrkali peníze, protože tím nikomu nepomůžou a svým dětem jen uškodí. Trenéři, kteří berou úplatky, nemají u trénování co dělat. V Americe si nikdo nedovolí podvádět. A když, tak prostě skončí, okamžitě ho odstřelí. Už si nezatrénuje. Prostě konec.“
Jak jste se vůbec dověděl o tom, že byste měl zaplatit trenéru Holíkovi, aby vás vzal na mistrovství?
„Od svého tehdejšího agenta Jaroslava Jiříka. Hrál jsem za juniory Barrie Colts, bylo to dva nebo tři dny před mým odletem do Halifaxu na soustředění před šampionátem. Agent zavolal: Hele, situace je taková, že když zaplatíš peníze, dáš padesát tisíc, tak můžeš jet na mistrovství světa. Ještě dodal, že je z toho v šoku.“ 
Co jste mu odpověděl?
„Že to je absurdní, když bodově patřím mezi nejlepší obránce celý kanadský ligy, byl jsem v all star týmech, že to nemám zapotřebí. A on říkal, jeď, jeď. Tenkrát jsem byl trošku nemocný. Měl jsem letět odpoledne a ležel v posteli. Lidi z rodiny, u které jsem bydlel, se ptali, proč nejedu na mistrovství. Nastínil jsem, o co jde. Z té postele mě vyloženě vykopali a odvezli na letiště, abych jel, protože pro Kanaďany a Američany je strašná čest hrát na mistrovství světa dvacetiletých.“
Později se rozšířila fáma, že jste na šampionát nejel, protože jste simuloval...
„Přiletěl jsem do Halifaxu a říkám, že dobírám antibiotika a za tři dny budu v pořádku. A oni, proč jsi sem lítal, to je úplně zbytečný. Já, že turnaj začne za tři týdny. Ty tři dny, co mám brát ještě prášky, jsou jako nic. Trénoval jsem, makal a pak zajel do nemocnice v Halifaxu a nechal si udělat rentgen plic, napsat lékařskou zprávu, že jsem v pořádku, že můžu hrát. Tu jsem předal manažerovi týmu panu Míškovi, od něj se dostala zpráva k trenérům. Pak jsem se dověděl, že mě přesto hrát nenechají.“
Uvedli důvod?
„Prý si nelajsnou, abych zkolaboval. Přitom podle lékařské zprávy bylo všechno v pořádku: plíce čisté, teploty jsem neměl. Do turnaje zbývalo dva a půl týdne. Tohle se stalo ve středu večer, řekli mi, ať zůstanu do neděle. Možná se čekalo, jestli změním názor nebo snad jestli rodiče ty peníze seženou a zaplatí. Nevím.“
Odletěl jste ovšem hned druhý den domů, že?
„Protože už jsem věděl o těch penězích a taky mezitím poznal, jak to tam chodí. Naštval jsem se a zavolal svému agentovi. Ten kontaktoval generálního manažera Mucklera z Ottawy, která mě předtím draftovala, spojili se i s mým tehdejším klubem z Barrie. Strašně jsem se bál, že když odjedu domů, poškodí mě to. Devatenáctiletý, vyjukaný kluk… Ale moji agenti, pan Jiřík, Gandler a Diamond řekli, že to neodnesu, ať se seberu a odjedu. Muckler to taky potvrdil. Rodiče byli nesmírně naštvaní. Nechápali, jak se tohle vůbec může dít.“
Probíhal váš odlet nějak dramaticky?
„Z klubu mi poslali letenku. Okamžitě, ve čtvrtek ráno. Já seděl tři hodiny na telefonu, se zabaleným kufrem jsem čekal, co budu dělat. Pak jdu po hotelové chodbě, Petr Míšek na mě volá, kam se prý ženu. Já na to: Končím, nemá význam tu být, všichni víme, jak to je. Večer hraju zápas za mančaft, který mě potřebuje. Nevynechám tři zápasy jen proto, že si mě tady chcete nechat do neděle. Vyšel asistent trenéra, jestli jsem se nezbláznil. Povídám: Hele, vy mě tady nechcete, já se seberu, za dvě hodiny mi letí letadlo, v pět jsem v Torontu, od půl osmé hraju zápas.“
Co se dělo dál?
„Pan Míšek se zachoval korektně. Dal mi osmdesát nebo sto dolarů na taxíka. Dokonce mám dojem, že to dal z vlastní kapsy. Já odletěl, večer hrál. Mistrovství světa nebyl žádný zázrak. Nemrzelo mě, že jsem o něco přišel. Ale byla to sviňárna. Doufám, že se to už neděje.“
Věříte, že ne?
„O dalších případech nevím. To by se museli ozvat jiní. Ale ta nahrávka (se záznamem rozhovoru, kde si Holík říká o padesát tisíc) existuje. Pobavilo mě, jak on (Holík) řekl, že žádné peníze nevzal, že se jen zeptal. Ale protože já jsem mu ani žádné peníze nedal! Ohrnul jsem tehdy rypák a odjel. Bylo by absurdní, abych něco platil. A pak mě pomlouval, že jsem simulant, přitom podle lékařské zprávy jsem byl absolutně v pořádku.“
Měl podle vás Holík vůbec zapotřebí říkat si o peníze?
„Buď to viděl jinde, nebo se mu to povedlo v jiném případě a zkusil to znovu. S dobrým jídlem asi roste chuť.“
Proč myslíte, že celý případ nevyplaval dřív?
„To nechápu. Je to škoda. Do toho nevidím, ani sám jsem do toho rejpat nechtěl. Tenkrát jsem byl vyplašený, dál to neřešil. Měl jsem svoje, smlouvu do NHL jsem nakonec podepsal. Možná by mi to tenkrát ublížilo, protože jsem netušil, kde bude dotyčný pán (Holík) příště trénovat, jak mě vylíčí jiným trenérům. Taky mi bylo známo, že určití lidé o tom vědí taky. A když ani oni s tím nic nedělali, nemělo význam se tím zabývat.“
